Cesta zpátky / zpět v realitě

20. října 2014 v 19:07 | Alfi |  Po venku



Jednou k tomu muselo dojít. Cesta do středu Evropy se nevyhnutelně přiblížila. S Ivanem jsme si na recepci půjčili váhu, abychom nepřekročili hmotnostní limit a jali se cpát naše úlovky do zavazadel, které jsme si posléze nechali zamknout v kamrlíku za recepcí. Což bylo příjemné, jelikož odlet byl plánován na 23h a my před sebou měli celý den. Ivan plánoval návštěvu velkého blešího trhu, který byl situován nedaleko obrovského stadionu. Představte si bleší trh na prostranství velkém jako fotbalový stadion, kde místní prodávali vše od muziky, oblečení až po antik. Osobně mě brzy omrzelo se potloukat mezi prodejci a raděj jsem se vydal prozkoumat okolí stadionu, kde byly běžecké tratě a parky, a kde trávilo dopoledne množství místních.



Tokijský blešák



Kytary světoznámé značky v obchodě na "Music street"



Něco pro milovníky zvukových efektů


Později odpoledne jsme ještě navštívili čtvrť s obchody pro muzikanty a když jsme už necítili nohy, odpočinuli jsme si v nadnárodním Starbucks. Mimo klasického sortimentu, tam měli i Matcha latté.
Matcha je zelený práškový čaj, z něhož Japonci dělají nejen čaj, ale přidávají ho i do sladkostí, zmrzlin apod. Matcha latté vypadal jako žabinec a podobně to i chutnal. Takže jsem si párkrát ucucnul a raději přestal experimentovat. Nicméně ćaj matcha pripravovaný bambusovou metličkou si připravím rád i dnes. Stejně jako Starbucks jsou v Japonsku etablovaní i další řetězce jako McDonalds, KFC a další - a nutno přiznat, že jsou hojně navštěvované. Což je ale informace celkem k ničemu, jelikož hojně navštěvované jsou v Japonsku de facto všechna místa..


To už se ale přiblížil čas odletu a my si vyzvedli těžká zavazadla v našem hotýlku, rozloučili se s milou recepční a zamířili do metra na příměstský vlak směřující na letiště Narita, kde jsme měli ještě asi hodinu času, kterou jsem strávil utrácením zbylé japonské měny za suvenýry a sladkosti v tranzitu. A pak již následovala celní kontrola, při níž mi zabavili japonské pivo Asahi v plechovce, které jsem se bláhově snažil propašovat do země české. Vtipné bylo, že když jsem pak pár měsíců později listoval letákem jednoho nejmenovaného supermarketu, narazil jsem na akci "Asijský týden", kde pivo Asahi při této příležitosti nabízeli. Takže já nasazuji krk, abych dovezl pivní mok made in Japan přes půl zeměkoule a pak si ho Pepík Joudů může koupit za rohem v marketu. Globalizace zpropadená.



Do Istanbulu sme dorazili v brzkých ranních hodinách ještě za tmy a čekalo nás ještě cca čtyři hodiny čekání na letadlo do matičky měst. Čekání nám zpříjemňovala dvojice hlučných Rusů, která flirtovala s mladou slečnou neznámého původu. Slečna byla slušně vychovaná a trpělivě snašela přitroublé buranské chování synů Matky Rusi. Myslím ale, že když třeskutě intelektuální dvojka Voloďa & Aljoša vyrazila chytit aeroplán do nejmenované střediskové obce kdesi za Uralem, všem se nám velmi ulevilo.




Aeroplane



Kosmopolitní istanbulské letiště & svinčík pod nohama


Před týdnem bylo V Istanbulu 9 stupňů a teď najednou -1. V Praze bylo podobně plus trocha sněhu. I když jsem byl rád, že jsme v pořádku dorazili domů, přesto se mě zmocnila jakási nostagie po východních zvycích. Zejména, když jsme byli brzy konfrontováni se středoevropským naturelem. Naštěstí Ivanovo auto stálo v pořádku na pražském sídlišti a tak jsme nemuseli jet každý s čtyřiceti kilogrami bagáže hromadnou dopravou.



Následující den jsem si vzal ještě volno, jelikož cesta byla náročná a časový posun je potvora, která jednoho udolá. Vybaloval jsem úlovky a plánoval, kterých desek se vzdám, a které zaujmou čestné místo v mé diskotéce. Jestliže dnes s odstupem času kalkuluji, vychází mi, že po rozprodání větší části LP desek jsem si vydělal na cestu i na řadu titulů, které bych u nás těžko jen sháněl. A resumé? Jestliže se ještě někdy naskytne podobná příležitost vycestovat do Země vycházejícího slunce, nebudu dlouho váhat.


P.S. Toto je s 99% pravděpodobností poslední příspěvek tohoto pseudoblogu. Pakliže vás mé články zaujmuly, popřípadě pobavily, můžete mi nechat vzkaz v komentářích. A teď snad již jen "saraba".
 

Velké rozdíly i jemné nuance

23. července 2014 v 20:01 | Alfi |  Po venku

V minulých dílech pseudocestopisu japonského typu jsem se zmínil o pár zvyklostech, na které v krajině pod Řípem nejsme zvyklí. Že je smrkání na veřejnosti považováno za cosi velmi neslušného jsem tušil a skutečně je tomu tak. Japonci budou raděj obsah nosních dírek na veřejnosti donekonečna vtahovat dovnitř, než aby se jednou pořádně vysmrkali a měli pokoj. Já jsem člověk slušně vychovaný a tak jsem se přizpůsobil místnímu koloritu a po japonském vzoru jsem popotahoval. Na rozdíl od Ivana, který se kulturními odlištnostmi nehodlal omezovat a klidně si z plných plic zatroubil do nosočistopleny.


Rovněž je pravdou, že Japonci se při jídle nežinýrujou a zvuky, které vydávají při konzumaci jídel, bychom považovali za neslušné zase my Evropané. Na rozdíl od takových Francouzů, kteří klidně stráví u večeře tři hodiny, pracovití Japonci nemají na dlouhé vysedávání čas a tak minimálně přes den svá jídla hltají jak pelikání mláďata a vydávají u toho dost roztodivné zvuky.



To co mi po návratu z Japonska chybělo asi nejvíc, nebyla místní kulura, genius loci, atmosféra a podobný píčoviny, ale místní toalety, na jejichž návštěvu jsem se pokaždé těšil jak děcko na kolotoče. Jak již jsem zmínil, Japonci jsou posedlí automatizací a tak nebylo výjimečné, že ani v metru nechyběly toalety s bidetem a tlačítkovým ovládáním. Při údržbě čokovočka jste si mohli pustit i hudbu a na závěr si nechat prťku ofouknout přiměřeně teplým vzduchem. I když jsem byl celý den na nohou, mohl jsem si být jist, že v oblasti anální bude vždy pocit čistoty a svěžesti (nebo jak se to blábolí v těch kreativních reklamách). Zkrátka naprostý luxus a navíc zdarma. Když si vzpomenu na placené záchodky v pražském metru, pláču jak malé děcko. Srovnávat české veřejné záchodky s těmi japonskými je přibližně stejné, jako srovnávat českou fotbalovou ligu s anglickou.


Hajzlík s bidetem v metru


Měl bych se zmínit, že do Japonska jsem neletěl, abych studoval šintoismus, japonskou architekturu a bohužel ani sexuální zvyky Nipponu, ale abych směnil v potu tváře těžce vydělané peníze za vinylové desky. Idea byla taková, že naplním kufr deskami do maximální váhy, kterou povolují aerolinky, což v případě Turkish Aerolines znamenalo 30 kilogramů + pár kil do příručního zavazadla. Menší část nákladu jsem koupil sobě a zbytek jsem hodlal rozprodat, abych co možná nejvíc snížil finanční náklady této exotické cesty. Nyní zpětně mohu konstatovat, že jsem si prodejem vinylů na cestu i pobyt v Japonsku vydělal a ještě mi zbylo pár moc pěkných desek.


Uvnitř ráje pro hudební maniaky - Disk Union


V Tokiu, Chibě a Yokohamě, kde jsme prováděli nákupní nájezdy, je síť obchodů s novými i použitými hudebními nosiči. Ta rozsáhlejší se jmenuje Disk Union, další nese název Rekofan. My jsme navštěvovali převážně Disk Union. Většina obchodů hudebního typu měla několik pater (až pět) a každé patro bylo věnováno jednomu či několika žánrům. Dole klasika, v prvním patře jazz/funk /soul/dance, v dalším patře třeba pop/rock/punk. Některé z obchodů byly úzce specializovány, navštívili jsme třeba metalový Disk Union, v přízemí byl heavy metal a hard rock, v patře speed metal a thrash a uplně nahoře extrémní odrůdy jako black metal, death metal či grindcore.


Debustrol za 1.400 jenů


Ceny jedné desky začínaly někde u 100 jenů a za tuhle směšnou cenu se daly sehnat vcelku slušné tituly. Čím byl titul vzácnější, tím samozřejmě ceny šplhaly nahoru. V řadě obchodů měly slevy a různé akce typu: kup 3 alba a budeš mít jedno za 200 jenů atp. Pro sběratele a milovníky vinylů je Japonsko rájem na zemi.


Kdybyste v Japonsku hledali Disk Union, tak takhle vypadá jejich logo



Ale i když byl náš prvotní cíl jasný, nechtěl jsem zredukovat můj japonský pobyt jen na nakupování desek Párkrát jsem nechal Ivana odpočívat v hotelu a vyrazil jsem poznávat blízké okolí.


Kousek zeleně v srdci rušného velkoměsta



Chrám nedaleko našeho hotýlku


V Tokiu je celkem snadné zabloudit, neexistují tam názvy ulic, jen čísla domů, navíc moderní architektura Tokia neskýtá příliš orientačních bodů. Většina budov je zaměnitelných a tak se snadno stane, že se octnete neznámo kde a vůbec netušíte, jak se dostat zpět. Já nebyl výjimkou.


Tokio je bludiště


Po bloudění nekonečnými uličkami jsem najednou neměl potuchy, kde to vůbec jsem. Snažil jsem se najít směr, odkud jsem přišel, ale stále jsem nepoznával místa, kam jsem přicházel. Najednou jsem se octl v ulici, kde postávalo nezvyklé množství vyzívavě vypadajících žen. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že jsem zabloudil do čtvrti červených luceren. Vlastně hned potom, co na mě začala lámanou angličtinou mluvit jedna ze sexuálních pracovnic. Zvláštní je už jen to, že na mě promluvila, protože normálně jsou japonské dívky a ženy v kontaktu s cizinci extrémně stydlivé (jednou jsem se jedné slečny snažil na cosi zeptat ve výtahu, ale nic než chichotání jsem z ní nedostal). No ale když už na mě promluvila, zajímalo mě, na kolik přijde taková sexuální turistika v Tokiu. Slečna, která sice byla asiatka, ale tipnul bych si že nikoli Japonka, mi nabízela blowjob za 15.000 jenů, chvíli jsem o tom uvažoval, ale když jsem si uvědomil, že mi v peněžence zbývá právě už jen těch 15.000 jenů, a ještě jsem nenakoupil všechny suvenýry, nechal jsem si tuto exotickou zkušenost ujít. Procházel jsem ulicí a za rukávy mě tahaly šikmooké slečny a kluboví naháněči a najednou jsem v dálce začal poznávat místa, kterými jsem procházel. Pak už byla cesta k hotelu celkem snadná.


Konečně na hotelu!
(Elektrokolo na obrázku jste si mohli za nevelký peníz půjčit)

Bitva s hůlkami a jiné veselé příhody

18. dubna 2014 v 22:13 | Alfi |  Po venku


V Yokohamě a později i v Tokiu překvapivě pravidelně potkáváme muže černé pleti, kteří, jak později zjistím, pracují na tržnicích, popřípadě jako kluboví naháněči. Jednoho zaznamenávám v bistru, kam zajdeme na naše první japonské jídlo. Spolu s Ivanem je naše černobílá trojka za exoty. Dávám si rýži s mořskou řasou a vepřovým masem, které zde servírují nakrájené na slaboučké plátky. V restauracích a bistrech lze požádat i o příbor, resp. lžíci, já však hrdině zápasím s hůlkami. Pokud člověk není úplný dřevo, brzy získá ten správný grif.




První jídlo v Japonsku

O Japonsku se tvrdí, že je to velmi drahé místo pro život. Rozhodně to ale neplatí o jídle, které koupíte na ulici (neplatí to ani o elektronice, oblečení, hudebních nosičích nebo o cigaretách). Cena menu sestávající z polévky, hlavního jídla a salátu vás v bistrech vyjde v přepočtu kolem sta korun. A jak to funguje v takovém běžném japonském městském bistru? Ve výkladní skříni mívají některá bistra a restaurace plastové modely jídel, které vypadají velmi realisticky, popřípadě mají uvnitř jídelní lístky s obrázky a cenami. Není výjimkou, že mnohé podniky mají uvnitř automat s texty v japonštině a obrázky. U každého jídla je tlačítko s cenou. Když si vyberete, vhodíte obnos (automat bere jak mince, tak i bankovky), zmáčknete tlačítko a vyjede vám účtenka. Posadíte se k baru ve tvaru podkovy, v níž se pohybuje obsluha, která tak servíruje na obě strany, tudíž se příliš nenaběhá. Obsluha si vezme váš lístek a nejpozději do 3 minut máte před sebou kouřící misky s jídlem. Vodu, popř. čaj vám obsluha bleskově naleje ihned po dosednutí na židli a toto je mimochodem gratis.


Všechno je dokonale funkční a dovedené k dokonalosti. Pokud platíte hotově, není bez zajímavosti, že vám obsluha s úsměvem vrátí vše do posledního "pětníku". Spropitné se v Japonsku nevede. Naopak se tu považuje za něco urážlivého. Pro mě je to rozhodně praktické, díky tomu nemusím, jako v jiných zemích, přemýšlet o tom, jestli jsem číšníka neurazil příliš malou diškrécí.


Za našeho pobytu v Tokiu jsme se takřka bezvýhradně stravovali v levných restauracích a bistrech. Nasytit se v Tokiu není problém, tyhle podniky jsou doslova na každém rohu a mnohé z nich mají otevřeno non-stop. Jeden takový podnik se nacházel asi 100m od našeho hotelu a stal se naší tradiční večerní zastávkou. Většina jídel je podávána s rýží, nudle jsou v defenzívě. Pokud si v Japonsku poručíte nudle, nepočítejte, že na talíř, resp. do misky dostanete něco podobného jako ve vašem oblíbeném vietnamském bistru. Japonci nudle nesmaží, ale podávají je jednoduše vařené.

Japonské nudle

Vyzkoušeli jsme i pouliční stánky, kde prodávají například smažené koule z mletého masa, které připomínaly naše karbanátky.


Ne všechno, na co jsem se chystal, se ale podařilo stihnout. Jako třeba asi nejznámější japonský pokrm - suši. Tak dlouho jsem návštěvu suši baru odkládal, až jsem najednou seděl ve zpátečním letadle. No nic, třeba to vyjde příště. Na suši lze v Japonsku narazit ve speciálních suši barech, kde tato pochoutka nepatří mezi nejlevnější, ale lze jí koupit podstatně levněji i v obchodě či na tržnicích zatavenou ve fólii a určenou pro domácí konzumaci.



Suši

Saké, alkohol vyráběný z rýže, jsem si ovšem ujít nenechal. Jeden večer, kdy Ivan chtěl odpočívat na hotelu, jsem si vyrazil do obchodní čtvrti poblíž nádraží Ueno. Hodiny jsem procházel neuvěřitelně rozsáhlou čtvrtí plnou úzkých uliček, a když už jsem pletl nohami, rozhodl jsem se k návštěvě jedné z mnoha restaurací. Uvnitř to na mě dýchlo autenticitou. Restaurace celá ve dřevě, otevřená kuchyň, kde jste mohli sledovat přípravu jídel a bar, ke kterému mě navedla obsluha. Servírka uměla obstojně anglicky, což je v Japonsku spíše výjimka a navíc měla konverzační náladu. Objednal jsem si místní pivo jménem Asahi, které je v Tokiu velmi rozšířené. Chuťově nebylo nijak výjimečné, kdyby vám neprozradili, že se jedná o pivo made in Japan, řekli byste, že chutná jako europivo ala Gambrinus. Každopádně bylo pitelné a během pobytu v Tokiu jsem jich pár vymlaskl.

Japonský Gambrinus


Japonci jsou hračičkové posedlí elektronikou a automatizací a tak se nám stalo, že jsme v několika podnicích narazili na mašinku sloužící k automatickému natočení piva. Jednalo se v zásadě o box, kam obsluha zasunula prázdný půllitr, zmáčkla tlačítko a za chvíli jse měli na stole plnou sklenici zlatavého moku s pěnou.


K jídlu jsem si dal rybu smaženou na kovové špejli a misku se salátem, smaženými žloutky a vnitřnostmi. Když jsem dojedl, všiml jsem si velkých skleněných lahví. Vydedukoval jsem, že to bude jistě saké a tak jsem si jej u hovorné servírky objednal. Saké se podává v porcelánové nádobce připomínající vázičku a nalévá se do porcelánových kalíšků. Vázičky měly v podniku ve dvou velikostech a já si z opatrnosti objednal tu menší. Paní servírka se mě zeptala, zda chci saké studené či teplé a ačkoli jsem si objednal studené, na stůl mi přistála lahvička s teplým saké (nejspíš jsem angličtinu té milé paní přecenil). Nicméně ani teplému saké jsem neřekl ne.


Ryba na špejli



Zátiší se smaženými žloudky, saké a pivem



A ještě jednou saké, tentokrát v 1,5l lahvích


Při popíjení saké, které jsem zkušeně zapíjel pivem, jsem si povšiml pobavených úsměvů domorodců. Záhy mě paní servírka informovala, že v Japonsku není příliš obvyklé zapíjet saké pivem, což jsem si přeložil tak, že jsem nekulturní hovado ze Západu. Na to jsem paní odpověděl, že u nás doma je naopak zcela běžné dávat si k pivu něco ostřejšího. Při odchodu se se mnou servírka loučila tak srdečně, že jsem jí musel slíbit, že za rok zase přijedu a dám si saké&bier.


Další návštěva restaurace mě následující den čekala při čekání na Ivana, který byl zrovana zaneprázdněn shoppingovou mánií (k tomu se ještě dostanu v dalším, nejspíš již posledním příspěvku). Chvíli jsem na Ivana čekal před obchodem, kde jsem si v nápojovém automatu objednal jakousi citronovou limonádu. Brzy jsem zjistil, že nejenom saké si můžete vychutnat teplé. Nejspíš jsem ve volbě nápoje zmáčknul tlačítko s klikyhákem, který znamenal horký. Chvíli jsem upíjel horkou limonádu, ale pak jsem si všiml vývěstního štítu nedaleké hospody. Limo putovalo do koše a já vyrazil na pivo.


Automat, kde si můžete dát horkou limonádu

Restaurace nebo spíše bar v patře byl opět ve dřevě a opět velmi útulný. Na stěnách hudební nástroje, evidentně se zde po večerech hrálo. Byl jsem první host, jelikož na chlastání bylo asi ještě brzy. Barman trochu vládl jazykem západních imperialistů a tak jsme si vyměnili pár zdvořilostních frází. Když mi barman nabízel Heineken či Budweiser a jiné západní patoky, nadhodil jsem, že si dám raděj nějaké místní pivo. Už si nevzpomenu na jeho název, jen vím, že mělo název na Há a že bylo opět pitelné a o něco málo chuťově výraznější. Stihl jsem dva půllitry a ačkoli jsem si myslel, že se snad v Japonsku v restauracích nemůže kouřit, tady byly všude popelníky. Takže plošný zákaz kouření v restauracích zřejmě neexistuje.

No a v posledním příspěvku si povíme o některých zvláštnostech Japonska a o účelu naší cesty (ne, nepašovali jsme drogy) a o cestě zpět.
 


Czechman in Japanese train

27. března 2014 v 16:48 | Alfi |  Po venku


Vylezeme z letištního prostoru a aniž bychom opustili budovu, jsme ve vestibulu nádraží. Za 3500 jenů (vyděl pěti a máš sumu v korunách) pořizuju na Ivanovo doporučení čipovou travel kartu, díky níž lze pohodlně cestovat, aniž by se člověk musel obtěžovat neustálým dokupováním lístků. Na konci pobytu jí na stejném místě vracím a dostávám zpět zálohu 500 jenů.


V metru

Je lehce před polednem a já s Ivanem nasedáme do příměstského vlaku a vyrážíme nikoli do Tokia, které je asi hodinu cesty od letiště, ale do Yokohamy. V Yokohamě je slunečno a příjemných 12 stupňů Celsia a my poprvé nasáváme atmosféru asijského velkoměsta. Úzké uličky plné obchodů, restaurací a bister. Navzdory přeplněným ulicím se vám nestane, že by do vás někdo vrážel nebo se choval jakkoli neurvale. A pokud se o vás někdo jen malinko otře ihned se vám uctivě s nezbytnou úklonou omlouvá. Obzvlášť komické to bylo v jednom z music storů, kde se mě v úzké uličce mezi vinylovými deskami loktem dotknul hrozivě vypadající japonský pankáč a ihned se mi s provinilým úsměvem začal omlouvat.


Japonci mají vůbec jiný vztah k dotekům, nepodávají si ruce, ale při pozdravu se uklánějí. Téměř nemyslitelné jsou na veřejnosti jakékoli projevy intimností. Stejně tak je výjimečné, že by Japonec třeba jedl na veřejnosti, v metru atp.


A propos metro. To čemu se v Praze říká metro je dle japonským měřítek spíše takové metříčko, podzemní lokálka, dalo by říct. V Tokiu není výjimkou, že vlaky jezdí v podzemí ve dvou patrech, pak jsou jedny koleje na povrchu a nad povrchem je ještě konstrukce, na které jezdí další linky. Pro cizince je v prvních dnech náročné se v té spleti orientovat. Já to mám ovšem snadné, Ivan je starý tokijský harcovník a tak si nepamatuji, že bychom se někde ztratili, či zabloudili.


A opět ani v největších špičkách se nestává, že by se Japonci chovali jakkoli neurvale. Když dorazí vlak do zastávky, cestující vystoupí a ti co nasedají disciplinovaně a bez jakéhokoli strkání nastoupí v řadě jako roztomilá japonská housátka. Zajímavostí je, že na perónech bývají značky pro nástup seniorů, postižených lidí, popř. těhotných žen. Japonští řidiči souprav dokáží zastavit na centimetr přesně, takže lidé s berlemi a jinými pomůckami se nemusí zbytečně belhat, nastoupí a rovnou se mohou usadit na vyhrazená místa.



japonská housátka na peróně

90% Japonců po nastoupení do soupravy ihned vytáhne mobily a začne smskovat, surfovat po netu či pařit gamesky. Ale ani jednou jsem nezaznamenal, že by někdo telefonoval, či si pouštěl z mobilu cokoli nahlas. Po nějaké době jsem si všiml zákazu (či doporučení), aby pasažéři neobtěžovali spolucestující telefonními hovory a rovněž si vypnuli vyzvánění. Japonci jsou obecně velmi disciplinovaní a nikoho ani nenapadne zákazy ignorovat.



Kapitolou samotnou je všudypřítomný pořádek na ulicích nebo v metru. Naprosto ojediněle se vám přihodí, že byste někde viděli pohozený obal. Japonci jsou nejen v tomto ohledu dokonale vycepovaní a disciplinovaní. A ať už si o tom myslíte cokoli, ono to vlastně ani jinak nejde, protože pokud by se lidé v takovém počtu a na tak omezeném prostoru chovali, jak mnozí naši spoluobčané, brzy by v Japánii zavládl chaos, černý mor a občanská válka.

Japonsko - cesta tam

7. března 2014 v 20:55 | Alfi |  Po venku
Japonsko - leden/únor 2014

Cesta tam



O cestě do Japonska se zmínil Ivan, chlápek, od kterého čas od času už po dlouhá léta nakupuji hudební nosiče. Nahodil to jen tak mezi řečí někdy před pár měsíci a já tuhle nabídku bral s rezervou a s pocitem, že tohle je jen taková utopická chiméra, přestože lákavá. Jenže netrvalo dlouho a Ivan, začal mluvit o detailech a z fata morgány se začala stávat realistická představa. No a když byly zakoupeny letenky a zabookován hotel v Tokiu, již nebylo cesty zpět.



Večer před dnem Dé mě jako obvykle, když mě čeká náročnější cesta, přepadává klasická předcestovní horečka. Proto raděj vynechávám obvyklé oblíbené činnosti, jakými jsou popíjení alkoholu a inhalování léčivých bylin. Snad jen masturbace by mohla zklidnit pocuchané nervy. S těmi třesoucími rukama by to šlo hodně rychle.


Ve vaně si ze studijních důvodů pouštím dokument o Japonsku.


Nařizuji si hned čtyři budíky, abych náhodou nezaspal. Jako již mnohokrát předtím se přesvědčuji, že nám někdo při narození do těla instaloval budík. Jak jinak si vysvětlit, že se pět minut před zazvoněním prvního z nařízených chronometrů budím sám od sebe.


Je nekřesťanská hodina ke vstávání (dokonce i pro neznaboha, jakým jsem já). Hodina mezi psem a vlkem a já nasedám do samochodu, kterým se přesouvám do Liberce, kde mám sraz s Ivanem. Parkuji na ulici, hned vedle Ivanova bydliště a přesedám do jeho auta s šípem ve znaku. Jen doufám, že za týden najdu samochod na svém místě. Ivan to valí do Práglu a já se občas přistihnu při tom, jak šlapu na imaginární brzdový pedál. Někde na Proseku se dostáváme do ranní zácpy a Ivan začne mudrovat nad tím, jestli se nám vše podaří stihnout. Nakonec je zácpa menší než ta, kterou trpím já. Parkujeme kousek od Kulaťáku a metrem jedeme ke Staromáku, kde vyzvedáváme japonskou měnu. Vracíme se k autu a vyrážíme na sídliště nedaleko letiště Václava Havlů, kde ponecháváme auto svému osudu. Ivan je trochu šetřílek a tak mu riziko zcizení auta stojí za úsporu pár stováků.


Pak už jde všechno dost rychle. Najednou přešlapujeme v hale letiště a u přepážky fasujeme letenky. Procházíme celní kontrolou do tranzitu a po chvíli absolvujeme další kontrolou, kde zjistí, že nejsme ani pašeráci ani teroristi. Ještě malá chvíle a už sedíme v letadle tureckých aerolinek, které míří do Istanbulu. Na tomto místě se sluší připomenout, jak jsem již několikrát na tomto pseudoblogu zmínil, že jsem člověk dosti opožděný a proto zatímco mnohé děti školou povinné mají za sebou již řadu aviatických dobrodružstvích, pro mě to byla premiéra.


Čekal jsem, jestli třeba nezačnou pracovat nervy a já se na poslední chvíli nepokusím vrhnout k nouzovému východu. Ale pracovat začaly naštěstí pouze motory a já si za chvíli užíval výhledu nad hustými mraky. Do Istanbulu je to tři hodinky cesty, pokoukáte na Alpy, pojíte stravu polotovarového typu, dáte turecké pivko a najednou koukáte z okénka na bosporský průplav.



Alpíny



Turecký pifson


Zatímco v lednové Praze bylo lehce nasněženo a pod nulou, v Istanbulu není po sněhu ani památky, je polojasno a příjemných 9 stupňů. Ty si ale neužijeme, protože zůstáváme trčet v tranzitu. Tři volné hodiny trávíme poflakováním se po letišti, nákupy v duty free shopu a pozorováním exotických spolucestujících. Cenu o nejextravagantnější model vyhrává černoch s kudrnatým čírem v pestrobarevném modelu připomínající pyžamový overal. Kam se něj hrabou konzervativní evropští punkeři se sichrhajckami a pomalovanými křiváky. Tohle byl pravý africký rebel!


Z Istanbulu do Tokia letíme o dost větším letadlem, které je překvapivě plné Japonců. Dumám nad tím, co se stalo s těmi pracovitými příslušníky ostrovního národa, kteří dřou za šéfova pořvávání přesčas a na dovolené zásadně nejezdí. Tohle byli nejspíš jen samí flákači, kteří podrývali japonskou pracovní morálku.


Čekalo nás cca 11 hodin letu, které jsme mohli strávit klimbáním, sledováním filmů či poslechem turecké populární hudby či přežvykováním prefabrikované stravy. Bohužel ani tři panáky whisky mě nedostaly do stavu, kdy by se mi chtělo usnout. A tak jsem shlédl Into The Wild v originálním znění bez titulků a ujistil se, že turecký folklór nebude patřit mezi mé oblíbené disciplíny.



Někde nad Čínou začalo svítat a ten moment se mi podařilo neprospat a pak už netrvalo dlouho a vznášeli jsme se nad Jižní Koreou přeletěli moře a kroužili nad japonským pobřežím. A pak už jen pár minut a aeroplán dosedl hladce na přistávací plochu letiště Narita.


Svítání nad Čínou



Japonské pobřeží


Následovala opět letištní kontrola, kdy nám japonský úředník sejmul sken sítnice a otisky ukazováčků. Celní kontrolou jsem prošel naprosto bez problémů. Na rozdíl od Ivana, kterého si proklepli japonští celníci mnohem důkladněji. Chyběli už jen plastikové rukavice a vystrčená řiť.


Po cca 20 minutách dostal Ivan milost, natáhl si kalhoty a boty a mohl se společně se mnou stát regulérním turistou v Japonsku.

Možná, snad, uvidíme anebo taky ne!

28. ledna 2014 v 11:57 | Alfi |  Alfi mudruje
K tomuhle se schylovalo celkem dlouho. Jistě jste si všimli, že četnost příspěvků se přiblížilo periodicitě sexuálních styků šedesátníka s erektivním problémem. Z vlastní zkušenosti vím, že není větší otravy než čekat na článek svého oblíbeného blogera. Tedy ne že bych měl o sobě tak přehnané mínění, ale třeba by se kdosi bez literárního vkusu, který pravidelně a rád ty moje bláboly četl, mohl najít.

No zkrátka jsem si řekl, že za podobných podmínek nemá smysl prodlužovat agónii. A jako rozloučení si pro vás přichystám něco speciálního. V době, kdy (možná) budete číst tento příspěvek, budu na palubě letadla směřujícího do Země vycházejícího slunce a.k.a. Nipponu alias Japonska, konkrétně do Tokia, kde strávím několik dnů poflakováním se po rušných ulicích, zkoušením zkrocení zlých jídelních hůlek nad talířem čehosi exotického a nákupem vinylových desek.

Takže se těšte na postřehy z exotických krajin, což bude zároveň s největší pravděpodobností i můj sbohem a šáteček... Sajónara

Desítka je vodnatá sračka aneb vánoční večírek

21. prosince 2013 v 20:12 | Alfi |  Z lepší společnosti
Jak už to tak bývá, na konci roku se zaměstnanci firem scházejí, aby se posléze ještě více nenáviděli, popřípadě se jim po probuzení v cizích ložnicích dostalo koňské dávky morální kocoviny.

Letošní sbližování se spoluzaměstnanci se konalo v jisté maloměstské pizzerii, která sdílí stejnou střechu s biografem, kde mimochodem zrovna dávali druhý díl Hobita.

Jako již tradičně jsem dorazil s více než hodinovým zpožděním, kdy si již většina kolegů a kolegyň otírala mastná ústa a upocená čela. Rozpačité začátky podobných setkání nemám v oblibě, raději vyčůraně naskakuji do již odbrzděného vlaku.

Po place se, když se zrovna nerozbíjela plata sklenic, ladně pohybovalo několik pohledných číšnic, z nichž většinu bych okouzlil maximálně tak tučností mého finančního portfolia, kdyby ovšem tučné bylo.

Poněkud neprofesionálně se projevila blonďatá servírka s mnoha pěknými oblinami, která na můj dotaz, co by mi doporučila k vepřové panence na grilu se švestkovou omáčkou, odpověděla, že neví, jelikož je vegetariánka. Nejspíš ve mně ale jen chtěla vyvolat pocit studu za vraždění němých tváří. Další fází mé převýchovy ve vegetariána bylo, že na můj dotaz (cca po hodině a půl), jestli na mě nezapomněla s večeří, bylo, že odvětila, že skutečně zapomněla a že prý jestli chci ještě jíst. Pravdou je, že jsem v sobě v té době měl již asi čtyři piva a tři panáky výběrové irské whisky, a tak jsem musel uznat, že na tvrzení: "Hlad je převlečená žízeň", cosi pravdy bude. Přesto jsem na objednávce trval. Nakonec jsem svůj talíř na stůl skutečně dostal. Čert vem, že s úplně jinou přílohou než jsem si objednal.

Mezi pozitivní okamžiky zahrňme, když šéf objednal rundu tvrdého alkoholu, což spustilo menší lavinu dalších objednávek.

A mezi vrcholně vtipné okamžiky patřilo, když jsme jednomu kolegovi, který všechno zná, všude byl, od všech dveří má klíče a všichni ho zbožňují, objednávali místo dvanáctistupňového piva pivo nízkokalorické desetistupňové.

Stalo se to tak, že když na dotaz, jaké pivo pije, kolega rezolutně a se vší vážností prohlásil, že jedině "dvanáctku", protože desítka je prý vodnatá sračka, kterou pijou jen pitomci (já a pár dalších u stolu).

S několika dalšími pitomci jsme tedy vymysleli zákeřný plán. Domluvili jsme se se servírkou, která kolegovi-pivnímu znalci do půllitru počala místo dvanáctky točit desítku a čekali s potutelným úsměvem, co se bude dít. Znalec dobrého piva do sebe vpravil první půllitr této vodnaté sračky a ani nemrkl. Co se dělo dál, zda mu fakt, že lemtá desítku, někdo posléze oznámil, nevím, jelikož jsem způsobně odvrávoral směr panelová residence.


Další pozitivní zprávou bylo, že mi druhý den stačil pouhý jeden šumivý aspirin.

Pasta ala kentus sypaná parmazánem

18. prosince 2013 v 20:14 | Alfi |  Gastromadness
Onehdy se mi nepodařilo vybrat si z pouhých sedmi jídel, která nabízí naše jídelna. Z toho důvodu jsem si připravil stravu domácí. A jelikož mě nebaví dělat složitá jídla typu plněné křepelky, vybral jsem si jednoduchý italský recept, který v jednom díle připravil pro zaměstnance jedné českokrumlovské rádobyitalské restaurace prostořeký šéfkuchař, Zdeněk Pohlreichů.

Abych ještě zvýraznil chuť tohoto na přípravu sic nenáročného, leč chutného pokrmu posypal jsem jej parmazánem. Na pracovišti jsem plastovou nádobu s klenotem taliánské kuchyně vložil do hladových úst trouby mikrovlnného typu a nechal několik minut temperovat.

Když jsem si pokrm přinesl na pracoviště a odkryl víko, téměř vzápětí počal protestovat kolega Griffin. Nevybíravými slovy označil italskou klasiku za smradlavý kentus. Tak jsem mu asertivně vysvětlil, že vůně parmazánu se rapidně liší od jeho oblíbeného eidamu 30%.

Poté, co však kolegové uzavřeli kuchyňku a futro dveří neprodyšně oblepili páskou na koberce, musím sebekriticky uznat, že temperovat parmazán v mikrovlnce skutečně není to zcela pravé ořechové.

What´s new pussycat no.5

31. října 2013 v 20:52 | Alfi |  Alfi mudruje
Za poslední týdny, co jsem na blog nepřispěl ni čárkou, se toho stalo mnoho, ovšem chuť zaznamenávat můj úchvatně zajímavý život se zmenšuje rychle jak pohlavní úd slona po koitu.


V první řadě se z mého rodného maloměsta odstěhovala má ex-manželka. A jak už to tak bývá, odstěhovala i s dětmi, což znamená, že kontakt s nimi se poněkud znesnadnil, ale pořád je to v dojezdové vzdálenosti mého samochodu, takže se mění jen to, že to bude stát zase víc peněz a přítel mé ex manželky se bude muset smířit s mými návštěvami.


S juniory jsme podnikly několik zásadních akcí typu návštěva německého Dinoparku, pouštění draků a jeden masový dětský výlet.


Taktéž několika společenských akcích jsem se zúčastnil, jmenovitě oslavu čtyřicítky kamaráda Hukota v kavárně Bio Luž, kde zahudlaly převážně pražské skupiny Lyssa, Kontroll a OTK. Naštěstí jsem po umělecké produkci oslyšel vábení Viktora & Romana von Switzerland, abych pokračoval v oslavách v maloměstském nonstopu. Svůj pevný postoj jsem ocenil ve chvíli, kdy chlapci v půl deváté ráno rozrazili dveře mého apartmánu, a kdy já byl již bezmála schopný všech funkcí. Nevím, nakolik pomohl vydatný oběd v pivovaru Kocór, ale cestu samochodem skandinávské značky jsem Romanovi nijak zvlášť nezáviděl (i když samochod, když jej nastartujete pomocí startovacích kabelů, jezdí moc pěkně).


Taktéž jsem vyvezl svou roditelku a juniory do jisté obce nedaleko Nymburka za účelem povinšování k osmdesátinám mé bez sarkasmu nejmilejší tetě (a že jich mám celou řadu). Počasí přálo, cesta byla suchá, místy kluzká jak lubrikant v řitním otvoru homosexuála a mě se podařilo nezabloudit ani v nepřehledném úseku u Boleslavy Mladého typu.


A protože jsem rádoby intelektuál, navštívil jsem i jeden jazzový koncert v rámci jazz festivalu Mandau Jazz. Polská formace z Wroclavi vtipně nazvaná Jazzpospolita hrála jazz experimentálního typu. Pořídil jsem sobě za relativně slušný peníz dvě vinylové desky, z nichž jedné se nejspíš brzy zbavím, jelikož je na ní jazz na můj vkus až příliš experimentální. O dohře večera se raději nebudu příliš rozepisovat, snad jen dodám, že jsem do postele uléhal v půl sedmé ráno a dlouhé hodiny po probuzení jsem myslel, že předčasně umřu.


Naopak minulý víkend pijatyka dopadla o dost lépe. V maloměstském pivovaru se konal festival aleových piv (svrchně kvašených, poznámka pro příznivce europiv). Degustoval jsem po malých dávkách, leč mocně a přesto mi další den bylo téměř do skoku (obligátní klystýr, který mi způsobila odvážná pivní kombinace, beru již jako standard, bez něhož bych byl celý nesvůj). Netuším, jestli za to mohl předešlý cyklovýlet s přítelem Pupíkem, či dostatečné prokládání alkoholu jídlem.


A ani v pivovaru nechyběla porce pivní kultury, kterou jsem jako postarší polointelektuál okázale ignoroval. Jen jednou mě Vilém Čok s kapelou Bypass přilákal na dosah. To když jsem zaslechl častušku Anarchy in the UK. Ovšem jakmile kytarista začal sólovat, znechuceně jsem odešel. Každý znalec kvalitní hudby přece ví, že v punku není pro sóla místa.




Nejspíš zcela bláhově doufám, že se jednou na některé z pivovarských akcí dočkám hudby osobitějšího typu. Organizátoři se však domnívají, že pivaři musí jaksi zákonitě poslouchat anachronické bigbíty, jejichž členové slovo originalita považují za hanlivý výraz.


Dal bych si třeba toto:


Chyťte je!

1. října 2013 v 20:33 | Alfi |  Z horší společnosti
Na našem nepříliš vzhledném maloměstě se rozmohl takový nepěkný zvyk. Krádeže se mu říká. Jistě si vzpomínáte na to jak jsem byl oloupen o půldruhé dekády starý horský bicykl značky Leoprd. Mimochodem, nedávno jsem v internetové aukční síni zakoupil za půl Palackého další obstarožní cyklostroj, abych se mohl přiblížit zaměstnání či krčmě. Pobertové mají opět co loupit.
Chtěl jsem ovšem hovořit o jiné sortě pobertů. Jsou to specialisté, kteří provozují nájezdy na zahrádkářské kolonie. Onehdy jsem se stavil na zahradě mých roditelů a matka mi ukazovala jistou povědomou jednoletou bylinu, kterou vysadil můj mladší leč staře vypadající bratr za účelem výroby hojivé masti (vážně).
Bylina, jejíž pozitivní účinky naši bystří a empatičtí politici neustále bojkotují, se pěkně pnula vedle skleníku, v němž se rozrůstaly další dvě rostliny stejného druhu. Ze zkušeností, které mi přinesl dlouhodobý pobyt na maloměstě, kde se to nekalými živly hemží jak plevel na vedle opuštěné zahradě, jsem poznamenal, že bratr se úrody nemůže dočkat.
Za týden mi roditelka volala, že už má sklizeno. No tak sláva řekl jsem si. Bohužel nesklízel bratr, ale neznámý poberta. Dokonce se mu podařilo větracím okýnkem vyškubnout i dvě rostliny, které dozrávaly ve skleníku. Nutno zloděje pochválit za jeho šikovnost a vynalézavost, díky čemuž ušetřil otcův skleník.
S ohledem na tuto okolnost jsem moc rád, že mi zahradní zloději nesklidili moji loňskou úrodu. Můžu jen spekulovat nad tím, že jsem neudělal stejnou hloupost a nevysadil jsem bylinu v outdooru. Anebo to bylo spíš tím, že mé výpěstky by přes větrací okénko nevytáhli.

Adéla ještě nevečeřela

Krást lidem úrodu je již takový (nejen) místní folklór. Je přece jen jednoduší přijít na podzim na cizí zahradu a odnést si kontraband za pět prstů, než se s ním piplat několik měsíců. To že, rostlina není ještě zdaleka zralá a účinky jsou mizivé, těmhle Einsteinům již jaksi nedochází.
Tihle géniové zločinu jsou dneska už tak drzí, že si pro své desátky chodí za bílého dne. nedávno mi roditelka vyprávěla, jak onehdy postarší kolega Mičurin hnal pubescentní zlodějíčky přes půl zahrádkářské kolonie. Bohužel to nebyl žádný Zátopek a tak jeho spravedlivý hněv ostrouhal.
Kdybych byl na jeho místě a podařilo by se mi nepoctivé chlapce doběhnout, rozhodně bych se neštítil přiměřeně hrubého násilí a nebylo by mi líto ani škody v podobě zlomené násady od motyky ani fyzické újmy (ovšemže nikoli mé).
Pro výchovu mladých lidí, kteří se dostali na scestí, je třeba něco obětovat.

Kam dál