Leden 2011

Modrá je dobrá? A co zelená?

24. ledna 2011 v 20:01 | Alfi |  Z horší společnosti

Víkend nabídl řadu kulturně-společensko-sportovních povyražení. Od postávání u zimního stadiónu s kalíškem grogu v třesoucí se ruce, návštěvy cukrárny, sledování produktů továrny na sny až po návštěvu oslavy narozenin dvou největších konzumentů zelenkavého mozkomíšního moku z Božkova v okolí 100km čtverečních.

Původně jsem plánoval dojet na narozeninovou párty samochodem a dokonce jsem nabídl služby svého lehce amortizovaného vozidla široké obci přátel. Nakonec jsem ovšem kývl na nabídku přítele Musiluse a Roberta k nočnímu přesunu. Kdo by ostatně mohl odolat lákavé představě pětikilometrové procházky v mrazu po zledovatělé silničce?

V prastarém stavení, které odvážně poskytl ku potřebám orgií přítel Yan, jenž posléze lehkovážně odchvátal do města pod Ještědem a zanechal opileckou sebranku napospas jejich závislostem, bylo při našem příchodu již vše připraveno ke koncertu, který měl oficiálně zahájit oslavy Beryho a Kompota. Hudební těleso, jehož název byl natolik složitý, že bych si jej nezapamatoval ani střízlivý, vynikalo především osobou zpěváka, jenž vypadal jako homosexuální verze mladého Iggyho Popa. Kapela ovšem jako Stooges nezněla. U vytržení byli i němečtí přátelé oslaveneckého dua, kteří evidentně razili heslo punk is not dead. Zejména slečna se zplihlým čírem svým outfitem překvapila. Obzvláště roztrhané punčochy musely při mínus desítce zahřát.

Byl to milý večer a vydržel bych na místě jistě o mnoho déle, kdyby to vzhledem ke genderově nevyvážené sestavě nevypadalo jako v proslulém Gay Club Netvor. A protože se za ty léta, jež jsem se sebou prožil, moc dobře znám a vím, že se stoupající hladinou alkoholu v krvi začínám poněkud nesportovně obluzovat i zadané dívky a ženy, v rámci uchování dobrých vztahů jsem raději zavčasu povolal drožkáře.  

Přítel Robert, jenž rovněž využil možnosti přesunu do maloměsta, mě lámal k návštěvě vyhlášeného non-stopu, kde se nad ránem schází místní intelektuální elita debatujíce o smyslu života. Od tohoto lákavého nápadu mě zčásti odradila únava a zčásti Robertova příhoda z předešlé noci (nebo spíše rána?).

V tento moment by nebylo od věci předeslat, že Robert je postavy vypracované, povahy poněkud prchlivé a po jistý čas zastával funkci vyhazovače na diskotékách. Do našeho maloměsta zajíždí asi tak dvakrát do měsíce a podle toho jeho návštěvy vypadají. Ano, asi tak, jako kdyby měl následující den přijít nukleární armagedon. Inkriminovaný večer navštívil několik pohostinských podniků, poprvé se upřímně rozhněval, když ho nechtěli pustit na jakousi soukromou oslavu místních Romů. Podotýkám, že s jeho skinheadskou frizúrou by se jeho návštěva mohla brát jako provokace. Jako konečnou si Robert to ráno jako již tradičně zvolil zmiňovaný non-stop, kde si ho vzápětí velice oblíbil neznámý dvoumetrový opilec. Robert vydržel dlouho asertivně odrážet verbální útoky společensky znaveného basketbalisty, jenže znáte to, stokrát nic umoří i osla (nebo velblouda?). Robertovi nakonec jeho zkoušené nervy vypověděly službu a milého kolohnáta poslal poněkud nešetrně k zemi.

No zkrátka, na lekci z thajského kick boxu jsem měl tu noc příliš mírumilovnou náladu. 

Gainsbourg, ten starej proutník uměl žít. Ne jako já!

13. ledna 2011 v 0:25 | Alfi |  Viděno

To jsem tedy dopadl. Podle posledních příspěvků to vypadá, že už ani nežiju vlastní život, levituju ve virtuální bublině internetu, mp3 alb a filmů, které nikdy nespatří fyzický nosič.

Jenže jak si pomoct, když můj návyk na hudbu a film dosáhl míry větší než velké. Nedávno skončené vánoční volno bylo v tomto směru prubířským kamenem. Už se vám stalo, že jste 48 hodin opustili postel jen na dobu nezbytně nutnou k vykonání tělesných potřeb, aniž byste byli nemocní? Bylo to těžké, přiznávám. Jednu chvíli jsem málem podlehl a šel se projít na čerstvý smog, pak jsem si to ale rozmyslel (stejně se už stmívalo) a pustil si Serge Gainsbourg, filmový debut Joann Sfar.

Serge Gainsbourga a jeho muziku jsem měl rád dávno před tímto filmem. Přiznávám, že mě fascinovalo i to, jak s takovým ksichtem mohl přefiknout tolik krásných ženskejch. Vedle jeho vkusu, který se týkal výběru řeziva, je samozřejmě nutno ocenit i jeho hudební vývoj, který neustrnul u šansonu. Viz koketérie s popem, rockem, jazzem či latino music. Pravda, na jeho pozdější pokusy o taneční hudbu, které, viděno dnešní optikou, působí eufemisticky řečeno úsměvně, bych raději zapomenul.

Ve filmu mě nadchla scéna, kde Gainsbourg nahrává s jamajskými hudebníky v kingstonském studiu. O jeho reggae albu Aux armes et caetera jsem věděl už také dlouho, ale až tenhle moment mě donutil si ho sehnat. Musím říct, že kombinace karibské zhulenosti a gainsbourgovského pološeptaného vokálu zní dost zvláštně, ale nějakým způsobem to spolu dokonale funguje. Jinak mě ale film dost zklamal. Přestože má vražednou stopáž dvě a půl hodiny, život francouzského bouřliváka je v něm divákovi předložen útržkovitě, krotce a povrchně. Dráha muzikanta Gainsbourgova formátu by si zasloužila zmapovat režisérem poněkud punkovějšího ražení. Tohle je jen čajíček pro masy a nic na tom nezmění sem tam odhalené ňadérko, skvělý výkon Erica Elmosninoho v hlavní roli ani k dokonalosti dovedená výtvarná stránka filmu.

Teď už mě čekají jen poslední Coeni, Sunset Blvd. a pár kousků od Hitchcocka a Kubricka a pak už přísahám začnu vážně žít.

Aaltra – výlet do Finska na invalidním vozíku za Kaurismakim

5. ledna 2011 v 21:23 | Alfi |  Viděno

Mám rád společensky nekorektní humor. Měl by být provokativní, černočerný, ironický, sarkastický, ale především nesmí postrádat nadhled a jistou dávku inteligence. Na žádné buranské vtipkování o buznách a hnědo-češích mě vskutku neužije. No dobře, tak jen zcela výjimečně. To když je má míra dobrého vkusu nabourána dostatečně velkým množstvím látek potlačující pud sebezáchovy a vzorce dobrého vychování.

Mezi tvůrce, kteří výše uvedené pravidlo splňují, lze zahrnout průkopníky politicky nekorektního humoru Monty Pythonovce, o několik levelů drsnější následovníky Larryho Charlese a dvojici komiků Matta Lucase a Davida Walliamse, kteří mají na svědomí Little Britain. A samozřejmě nesmím zapomenout na tuzemskou Českou sodu.

Před pár dny jsem se mnohokrát od srdce zasmál při sledování belgického snímku Aaltra. V krátkosti se jedná o příběh dvou sousedů, které jejich vzájemná nevraživost přivede až na invalidní vozíky. Jejich následná absurdní road movie za finančním vyrovnáním a bezuzdné zneužívání dobroty šťastnějších spoluobčanů, jimž fungují všechny údy, je plná neuvěřitelných momentů, gagů a ... ano nekorektního humoru, který je možná na hraně, ale kam bychom došli, kdyby nám měl někdo přikazovat, co je a co už není vtipné. Koneckonců, já taky nikomu nevymlouvám, že Kamenná série osrstěného mistra zábavy je vysoká škola humoru. Ono by to stejně k ničemu nebylo. Nebo myslíte, že ano?

Save me

2. ledna 2011 v 13:00 | Alfi |  Viděno
Je spousta lidí, která nemá ráda homosexuály. Zároveň existují i lidé, kteří zastávají naprosto scestný názor, že homosexualita je nemoc, jež se dá vyléčit. Není vůbec náhodou, že řada těchto "odborníků" se rekrutuje z křesťanských kruhů. Jejich snaha vyléčit svět boží láskou & pravdou a ukazovat ten jediný správný směr, je neotřesitelná. Dnes jsem si tohle křesťanské léčitelské hobby připomenul při sledování filmu Save me , který na první pohled vypadá jako příkladný příběh o boji náboženských zapálenců proti nechutné queer nákaze. Jenže ten film nakonec není ani tak o aroganci církve jako takové, která má bezpochyby pořádnou hroudu másla na hlavě, ale spíše o (ne)schopnosti přijmout a tolerovat odlišnosti druhých. A k tomu není potřeba být členem žádné církve.