Březen 2011

Bollywoodský masakr digitální kamerou

30. března 2011 v 15:53 | Alfi |  Viděno

Za svůj život jsem viděl víc filmů než Nora Bochníčková penisů, ale až do včerejšího osudného večera jsem byl panic co se týče bollywoodské kinematografie. A ještě dnes mé oči bolestně hořekují, že jsem jím raději nezůstal. Nicméně, co se stane už se nedá vrátit, a já se již nikdy neusměji a mé panictví mi už také nikdo nevrátí. Ani ty ne, Jarko z Kardošovy Řečice.

I když ... nedávno jsem se dočetl, že plastičtí chirurgové údajně už v současnosti dokáží zhotovit nový hymen. Takže kdyby alespoň Nora chtěla, tak z ní doktoři dokáží pannu udělat znovu. A to i přesto, že byla ejakulátem poskvrněna tolikrát, že by tu drahocennou tekutinu nepojmula ani cisterna. Mě ovšem nevinnost již nejspíše nikdo vrátit nedokáže.

Ale vraťme se k tomu dechberoucímu kulturnímu zážitku. Už jen název mě měl varovat. Zatímco v evropském prostředí si vystačíme s jedním idiotem (Idiot, Návrat Idiota), v Americe maximálně dvěma (Blbý a blbější), v Indii jsou tradičně nenasytní a tak film pojmenovali 3 Idiots.

Při sledování tohoto arcidíla, které si na ČSFD šivaví proč vysloužilo neuvěřitelných 84%, jsem měl pocit, že ho nenatočili Indové ale Marťané. Konečně jsem alespoň pochopil, co se míní tím, když se mluví o rozdílech v mentalitě národů. Když se indický film snažil být vtipný, já jsem usedavě plakal, a když se mě tvůrci snažili dojmout k slzám, skoro jsem se smíchy počůral. A při tom emoční tlak vyvíjený na diváky byl tak enormní, že by se i hollywoodští filmaři museli rdít méněcenností.

Indičtí producenti nejsou žádní šetřílci a pokud nemá film minimálně dvě a půl hodiny, považuje se de facto za krátkometrážní. 3 Idiots má poctivých 165 minut a navrch v něm nechybí masové taneční scény, které působí slušně řečeno bizarním dojmem, což je ale pro Indy naprosto nezbytná součást filmových příběhů. Takže kdybyste náhodou viděli indický film, který trval pouhé dvě hodiny a kde bylo méně než pět tanečních scén, v nichž křepčila jen jedna indická vesnice, namísto středně velkého města, tak to nejspíš žádný indický film nebyl.

Na závěr ještě pár postřehů / v pořádném bollywoodském bijáku:
-se rodí děti pomocí vysavače na pingpongovém stole a za přítomnosti nejméně 200 osob
-v dojemných scénách pláčí výhradně muži
-staří přátelé, kteří se neviděli 10 let, se vítají obligátním povalením na zem a zkopáním do bezvědomí

Hořkou třešničkou na přesladkém indickém dortíku byly pak české titulky. Autor hned v úvodu poznamenal, že nahradil sprostá slova slušnějšími výrazy. Díky jeho jemnocitu začínala každá třetí věta výrazem "u Jóviše". Doteď si ale nejsem jist, zda tohle slovo překladatel našel v Rychlých šípech, nebo v Kamasutře.

Punk is dead but přehazovačka never dies

28. března 2011 v 10:18 | Alfi |  Člověčiny

Bláhově jsem se domníval, že některé věci s vymíráním konkrétní generace zmizí z povrchu zemského. Počínaje krepsilonovými košilemi přes mléko v igelitovém pytlíku po recitály Jitky Zelenkové. Jenže chyba lávky. Naštěstí se vždy najde dost vyznavačů pravých hodnot, kteří ponesou prapor tradic hrdě a neúnavně proti proudu trapné a zženštilé metrosexuality, která nám přikazuje holit se i na místech, kam si slušný člověk nikdy nedosáhne.

Jako třeba dnes.

Ani v těch nejdivočejších snech, v nichž figurují čertík Bertík s Janem Přeučilem ve velmi choulostivých pozicích, bych nečekal, že během jediného dne potkám dva relativně mladé muže, jejichž prolysalou lebku bude maskovat účes blahé paměti proslavený Ivanem Mládkem a půlkou jeho Banjo Bandu. Myslel jsem, že vlasový dizajn zvaný přehazovačka je doménou pánů, kteří pamatují, když bylo černé uhlí ještě hnědé. Nikdy by mě však nenapadlo, že něco tak dechberoucího budou na svých hlavách nosit a propagovat chlapci a chlapy, kteří na základní škole svou třídní učitelku oslovovali paní a nikoli souško.

Zab mě, prosím!

25. března 2011 v 21:23 | Alfi |  Člověčiny

O příteli Musilusovi již byla na tomto blogu minimálně jednou řeč. Nedávno mě onen roztomile nepraktický intelektuál navštívil v zaměstnání a chtěl ode mne jistou malou laskavost. A aby řeč nestála, poptal jsem se ho na zdraví, sexuální apetit a rodinné poměry.

O Musilusově otci jsem věděl z minulosti, že ho na stará revmatická kolena postihla druhá míza a on si pořídil manželku mladší než je jeho syn roztomile nepraktický intelektuál. Vytušil jsem i to, že nezůstal u této jediné zhůvěřilosti a pokračoval tím, že si podzim života místo odletu na Floridu okořenil vřískotem, zvratky a exkrementy čerstvého potomka. Když jsem se Musiluse z titulu mého veskrze slušného vychování poptal na zdraví matinky a jeho mladšího bratříčka (nebo sestřičky?), netušil jsem, že pravda je ještě strašnější než současný stav mého konta a že má Musilus ne jednoho mladšího sourozence, ale rovnou tři (a to nepočítám mladší sestru, která se stejně jako Musilus vysoukala ze stejné dělohy už před drahnými lety). Na chvilku jsem zaváhal, zda je právě toto ryzí znak odvahy, nebo naprostá a osudová ztráta soudnosti.

Pak, ještě s ledovým potem na zádech a přičůrnutým spodním prádlem, jsem přímo na místě Musiluse požádal, zda by pro mě rovněž nemohl udělat malou laskavost. Poprosil jsem ho, že jestli mě na prahu senilního věku zachvátí stejná geniální myšlenka jako jeho otce, ať na mně bez váhání provede milosrdnou euthanasii, nebo mě přinejmenším nechá prohlásit za nesvéprávného a umístí do ústavu pro choromyslné.

Jaro budiž prokleto

24. března 2011 v 10:15 | Alfi |  Alfi mudruje

Zatímco většina populace jarní vánek očekává s otevřenou náručí, já jej vítám zavřením oken. Většině z vás vykouzlí jarní počasí na tváři přitrouble optimistický výraz, se mnou jaro dělá mnohem zábavnější proměny. Slzení a rýma, díky nimž už léta zachraňuji produkci papírových kapesníčků v České republice, je to nejmenší. Pokračuje to zduřením sliznic, bolestmi v krku a končí sípavým dechem, který přechází v astmatické záchvaty. Pozitivní na tom je pouze fakt, že tento stav trvá přibližně tři až čtyři týdny v roce. Vize, že bych místo na břízu měl alergii na luční traviny, je snad ještě děsivější, než představa strávit vášnivou noc s Danou Drábovou ze Státního úřadu pro jadernou bezpečnost.

Jahodová slečna

20. března 2011 v 10:35 | Alfi |  Alfi mudruje

Představte si hypotetickou situaci. Potkáte u baru slečnu, s kterou jste již v minulosti flirtovali a tak nějak přirozeně navážete na přetrženou niť. Čím víc se noc přibližuje ránu, tím se její prsa těsněji otírají o vaše. Nelze zastřít, že na vzájemné přitažlivosti mají svůj podíl i vaši věrní pomocníci: démon alkohol a jeho zelený indický kolega. Všechno se vyvíjí velmi slibně. Tak slibně, až je to podezřele jednoduché. No a pak přijde ta osudová rána. Po asi hodinové jazykové šarvátce uvnitř ústních dutin a pečlivého prozkoumání kvalit spodního prádla vám slečna oznámí, že má děravý spodek, jahodové dny, návštěvu z Červené hůrky či jak se těmto pro sex nepřátelským dnům v životě žen všemožně říká. A nejhorší na tom příběhu je, že vlastně vůbec není hypotetický.

Tak nakupují bezdomovci

17. března 2011 v 10:27 | Alfi |  Člověčiny
Tak nakupují bezdomovci

V sobotu jsem zavítal do vedlejšího maloměsta za účelem pořízení kvalitní obuvi za nerozumnou cenu. Během bloumání ulicemi jsem narazil na celé dva obchody nabízející požadovaný tovar. Když jsem navštívil druhý z nich - specializovaný obchod se sportovní obuví, jaké bylo mé překvapení, když jsem v prodavači a zároveň majiteli obchodu rozpoznal bývalého spolužáka ze střední školy. Výsledkem bylo, že mi bývalý spolustudent poradil, udělal slušnou cenu a jako bonus přidal speciální ponožky do mých nových trekových bot, jejichž cenu a značku raději neprozradím, abych zbytečně nevzbuzoval závist.

Saturován úspěšnou transakcí jsem zamířil do supermarketu nakoupit ještě nějaký ten kaviár, humra a šampaňské k sobotnímu obědu. Vzhledem k tomu, že se blížilo poledne byl chrám konzumu vyprázdněný a ztichlý. Když tu náhle rozruch a šum, jako kdyby přišel nakoupit princ Charles i s doprovodem. Jaké však bylo mé překvapení, když doprovod sestával z ochranky a jedné prodavačky a předpokládaná celebrita byl postarší chlapík, který vzhledem k tomu, že byl obalen listím jako Yetti, vzbuzoval podezření, že poslední noc rozhodně netrávil v posteli. Dle pobavených reakcí personálu se jednalo o stálého zákazníka. Evidentně zažil krušnou noc, jelikož místo levného alkoholu si coby vyprošťováka zakoupil plastovou láhev jakéhosi chemického prostředku, který výrobce pyšně nazval limonáda s příchutí pomerančů. Nakráčel vrávoravým krokem k pokladně a ještě se stačil žertovně optat, zda se v tomto podniku platí eurem. Když pak za lahodný mok zaplatil šest korun a vycházel ze dveří, ozvalo se známé pípnutí oznamující nákup za pět prstů. Za bezdomovcem bryskně vystartoval pan Security a chytl jej za cíp kabátu, který měl svá nejlepší léta už v minulém století za sebou. Pan bezdomovec jen bez mrknutí oka dodal: Ajajaj.

Ideální slečna

15. března 2011 v 19:15 | Alfi |  Alfi mudruje

Představte si hypotetickou situaci. Zazvoní zvonek, otevřete dveře a tam stojí vcelku pohledná slečna. V jedné ruce balancuje s krabicí s ještě teplou pizzou, v druhé dva vychlazené lahváče a v kapse kouzelné býlí indického typu. V dobrém rozmaru porozprávíte, pojíte, popijete a v závěru i pěnovku nakouříte. Ani nevíte jak a slečna vám náhle leží rozbalená jak vánoční dárek ve vaší posteli. Sex, který následuje, má kadenci porouchané japonské atomové elektrárny a je toho druhu, na jaký se se slinou odkapávající z koutku úst a s vyboulenými tepláky vzpomíná ještě na kolečkovém křesle v domově důchodců. Slečna se po dvou příjemně strávených hodinách, po nichž máte dojem, že z vás kompletně vysála veškeré tělní tekutiny, způsobně rozloučí a mezi dveřmi jen tak letmo prohodí, že byste si to mohli někdy zase zopakovat. A nejlepší na tom je, že tenhle příběh vlastně vůbec hypotetický není.

Jak Phil Collins k rozumu přišel

12. března 2011 v 8:46 | Alfi |  Kultura za 100

Dokonce i ze světa negativního zpravodajství občas probleskne dobrá zpráva. Onehdy, kdy jsem opět poslouchal na radiopřijímači svou oblíbenou Dvojku, zaslechl jsem šokující zprávu. Autor a interpret takových hitů jako Another Day in Paradise či One More Night, Phil Collins prý končí s pěveckou kariérou. Údajně prý o něj není stran publika zájem (že by i ono prozřelo a dalo konečně šanci skutečným umělkyním z lidu, jakou bezesporu je kupříkladu Dana Hodasová se svým masterpiecem Jak jsem mohla žít bez lásky?).

Musíme jen doufat, že si Phil svůj odchod z šoubizu na poslední chvíli nerozmyslí a že to bude skutečně jeho Poslední den v ráji.

Filmová beseda s Anebonem Hustolesem

10. března 2011 v 10:41 | Alfi |  Člověčiny
Byly časy, kdy jsem se nezříkal návštěv pohostinských zařízení ani uprostřed pracovního týdne. S přibývajícím věkem mi ovšem dvouhodinový odpočinek po prohýřené noci přestal poněkud vyhovovat.
Když mi ale včera přišla sms s pozvánkou k posezení v restauraci od mistra televizní zábavy Anebona Hustolese, nebylo možné ji oslyšet. Konečně, jak často má buran ze sudetské spádové obce šanci dozvědět se o nejnovějších trendech v televizní zábavě a sexuálních preferencích zbožňovaných celebrit.
Anebon Hustoles je nejslavnější (a také jediný) vystudovaný filmař pocházející z našeho maloměsta. V dobách, kdy jsem měl kouzelnou bedýnku ještě zapojenu na kabel umožňující sledovat výdobytky TV kultury, jsem shlédl několik reportáží investigativního charakteru. Nedávno Anebon přesedlal žánrového poníka a natočil sérii dokumentů o legální recyklaci vnitřních orgánů zvané transplantace.
U stolu strategicky umístěném hned pod pípou se ale sešla celá řada osobností regionu. Tak třeba Kárl, správce místního Pekla, nebo všichni (oba dva) zaměstnanci místního muzea, pan Herout či Blion alias mistr světa omeleta v pojídání knedlíků na čas. Ten se ovšem vzhledem k blížícímu se klání brzy vzdálil připravovat své tělo na nápor kalorií.
V neposlední řadě nás svou přítomností potěšil i přítel Musilus, další vysokoškolsky vzdělaný člen naší stolní společnosti. Musilus nedávno zdědil letitou rodinou residenci a rozhodl se jí v rámci svých omezených finančních možností uvést do provozuschopného stavu. Vedle toho, že je nemovitost poměrně zchátralá, má i další výhody. Leží hned vedle rušné výpadovky z maloměsta a prostranství před domem dlouhá léta využívají sexuální pracovnice k nabízení svých služeb. Musilus ovšem tyto nesporné výhody nového bydlení neumí dostatečně ocenit. Co ale můžete očekávat od člověka, který deset let studoval filozofickou fakultu. Už jen z tohoto faktu si lze snadno a s úspěchem odvodit, že je to muž žijící v poněkud jiných a ne vždy reálných dimenzích. Aktuálně to stvrdil, když požádal lehkou ženu, která ve skutečnosti vůbec lehká není, aby své služby nabízela v jiných lokalitách. Následná výměna názorů s manažerem sexuální mašiny se nesla v duchu anatomických hovorů o zpřerážených údech a krvavých dásních. Ačkoli jsem navrhoval sehnat kukly a provést trestnou výpravu na zlotřilého kuplíře nerespektujícího právo na soukromé vlastnictví, tento plán nebyl vyslyšen. Musel jsem přinejmenším uznat oprávněnou námitku, že obchody s podobným tovarem již dávno zavřely a tak jsem se, ač nerad, vrátil zpět ke konzumaci plzeňského.
Po Musilusově zmateném telefonátu plného chrchlání a neartikulovaných skřeků, jenž následoval asi půl hodinu po jeho odchodu z osvěžovny, jsem na každý pád zvědav, kam se bude tato pozoruhodná kauza ubírat dále. O to víc, když už je do příběhu o střetu jemné inteligence a hrubé síly údajně zangažována i Policie, která ale jak všichni víme, ochraňuje a pomáhá, takže nemějme o Musiluse starost.

Pouta

8. března 2011 v 7:14 | Alfi |  Viděno
Už nějaký ten pátek lámu nad českým filmem hůl. To, co předvádějí tuzemští filmaři, vypadá spíše jako trapností upatlané historky z Bakalářů. Naštěstí se jednou za čas vynoří v dobrém slova smyslu mimoň, který mi alespoň na čas vrátí víru v českou kinematografii. Radim Špaček natočil neuvěřitelně silný příběh o zneužívání moci na pozadí kulis normalizačního Československa osmdesátých let. Možná to není řemeslně nejlepší film, zpracováním leckdy připomene televizní tvorbu, možná tam najdete pár zbytečných, respektive neuvěřitelných momentů, ale na tom vůbec nezáleží. Důležité je, že Radim Špaček natočil film, který se nebál říznout do nezhojené rány české minulosti. Obešel se bez hřebejkovské člověčiny, která i na gaunery pohlíží s laskavostí a ve vší nahotě a jakoby nezúčastněně natočil nekompromisní syrový film o době, na kterou někteří z nás stále vzpomínají s nostalgií a slzou v oku. Jestli se máme někdy vyrovnat s komunistickou a estébáckou minulostí tohoto národa, budeme ovšem podobných filmů muset natočit víc.
To, že Pouta získaly na Českém lvu hned pět cen považuji za dobrý signál (jinou věcí je slabá návštěvnost, jež se dala u takto nepohodlného filmu očekávat). A propos cena za hlavní mužský herecký výkon patří Ondřeji Malýmu bez jakýchkoli diskuzí. Jeho výkon v roli vyšinutého příslušníka státní bezpečnosti s putinovskou vizáží, byl natolik přesvědčivý, že mě z něho bylo místy až fyzicky zle a usínat jsem musel s rozsvícenou lampičkou a oblíbeným plyšovým medvídkem v náruči.. Třešinkou na dortu, nebo přesněji řečeno, finální ránou z milosti, je pak závěrečný titulkový track divno-hip-hoperů WWW s názvem Pikola.

Samurajova pomsta za zdolání Studence

1. března 2011 v 19:20 | Alfi |  Po venku

Stačil jeden víkend, aby mi otrnulo a už se opět vrhám do víru víkendových nocí. Pátek byl chudý jak na společnost, tak na míru konzumace. To druhé proto, abychom byli s přítelem Reném čerství na sobotní rajz. Ráno po čtyřech dvanáctkách, které postrádaly chuť pivních euronorem nebolí. Letmý pohled do "Ksichtíknihy" prozrazuje, že Pupík s Lídou měli stejný nápad jen jeho realizaci naplánovali o pár hodin později. Po krátkém žhavení drátů se domlouváme na společné návštěvě luhů a hájů. Výlet nezačíná úplně nejlépe. Nejdříve Lída a pak já končíme v bahenní lázni. Na rozdíl od Lídy, která zapadla oběma nohama a tudíž je její postižení symetrické, já vypadám se svou jednou nohou utopenou v hnědé tekutině mnohem extravagantněji. Rozhledna Studenec zdolána, horký čaj s lihovinou vypit, sušenky snědeny, mise splněna.

Večer zakončujeme v pivovarské restauraci. Itinerář je následující: tmavý Stout, žebírka, čtrnáctka Samuraj, Studentská desítka na vydechnutí a jako zlatý hřeb večera Quarterback, pivo, které se chlubí osmi procenty alkoholu. Osobně na mě působí lehce euforickým dojmem, rozhodně podle toho vypadá následný rozhovor s taxikářem. Ráno sice hlava bolí jen symbolicky, leč vnitřnosti se po pivně-gastronomické prověrce bouří.

Ale zpět do restaurace. Kde jinde člověk potká dlouho (i krátce) neviděné přátele a známé, než v hospodě. Hned na baru mé oko spočinulo na postavě mého bratrance, kterak hrdinně zápasí s půllitrem a o kus dál sváděl lítý boj Krákora, týpek, který jako jeden z mála emigroval nikoli na západ, nýbrž na východ, konkrétně do slovenské Trnavy. Bude to už nejméně 10 let, co ho ten bláhový nápad napad. Od té doby se mu narodili dva česko-slovenští mulati a on je dle vlastních slov šťastnej parchant. Přejme mu to. Další geroj, jehož nebylo možno přehlédnout, byl přinejmenším 150 kilový zápasník sumo, jenž ovšem disponoval výrazně slovanskými rysy. Onen muž hřmotné postavy už na první pohled potřeboval delší triko. Minimálně ke kolenům, aby mu nevykukovalo břicho, které se mocnou silou gravitační sunulo až k rozkroku. Dlouho jsem neviděl tak vypracované tělo, říkám Pupíkovi. A on na to: toho chlápka znám, to je Tomáš H. V tu chvíli mi scvakly mozkové konektory. Ta chodící reklama na francouzské výrobky z pryže byl můj bývalý spolužák, s nímž jsem osm let navštěvoval základní pilíř školství. Že jsem ho nepoznal omlouvá vedle toho, že jsem jej řadu let nepotkal, především fakt, že během nich se jeho objem znásobil hned několikrát. Jen netuším, jestli on poznal mě, jelikož mých ideálních 75kg je stejně jako hustá kštice už jen nostalgickou vzpomínkou.