Duben 2011

Velikonoční nadělení

26. dubna 2011 v 21:48 | Alfi |  Z horší společnosti

Vzhledem k tomu, že firma, která ze mě kapitalisticky tyje, každým rokem slaví v pátek před Velikonocemi firemní svátek, mám velikonoční volno prodloužené o další den. A za čtyři dny bez pracovních povinností se toho může stát opravdu mnoho.

Od sledování klipů, které mají podtitul for adult, přes narozeninovou party jednoho kolegy mých synů z mateřské školky až po účast na koncertu, jehož zajímavostí bylo zejména to, že se nekonal, ale jehož návštěva měla za následek stav obluzení, který mě nepěkně přibil do horizontální polohy, následkem čehož pak byla opakovaná návštěva stejného podniku v řádu několika hodin za účelem vytažení sekery z futer. Obsluha byla naštěstí chápavá a za jejím pobaveným úsměvem jsem si raděj nic nepředstavoval.

Ale nabízely se i bohulibé aktivity, jako listování filatelistickými alby, masturbování nad posledním číslem Mateřídoušky či návštěva táboráku přítele Musiluse, kde jsem se mohl konečně seznámit s jeho macechou a třemi relativně čerstvými sourozenci, kteří mluvili jakousi zvláštní nesrozumitelnou řečí, jíž jsem tipoval na svahilštinu. Vrcholem víkendu pak pro mnohé jedince mužského pohlaví bylo legální mlácení údajně něžnější poloviny lidstva vrbovými pruty přes zadnice a zvracení po místních komunikacích.

Hezká folklórní tradice, kterou některé méně civilizované národy na západ od našich hranic stále nechápou.

Slyšeno no. 2

24. dubna 2011 v 10:18 | Alfi |  Slyšeno
Sonic Avenues
Jestli měli na začátku nultých let The Strokes statut zachránců rokenrolu, tak o něj miliskováním s dance music a synth popem definitivně přišli. Sonic Avenue převzali pomyslnou štafetu, i když si popravdě myslím, že jim na nějaké štafetě zaleží asi jako mně na výši HDP Pákistánu. Jejich eponymní LP z roku 2009 je každopádně životaschopným mišmašem punku, popu a odkazu The Who, Kinks a Small Faces. Delikatesa pro lidi, co si nemyslí, že být drsňák znamená popírat existenci melodií.


The Soft Pack
Na tuhle kapelu, která se původně jmenovala The Muslims, ale z celkem pochopitelných důvodů raději změnila název, jsem narazil díky britskému seriálu Misfits.
Kapela ze San Diega, které je známo spíše silnou hardcoreovou scénou, produkuje relativně přístupný indie garage rock a když se zadaří, konstruuje i hity středního doletu, jakým je song C´mon, po němž budete mít svrbění v ohanbí založit si vlastní kapelu, abyste po sobě taky mohli nechat vrhat tři dny neměněné spodní prádélko, což je pro nás -mužské šovinisty- vrchol uměleckého uznání.

Já osobně se ale už potit na pódiu a tahat těžký bedny nehodlám a lehce zajeté kalhotky budu raději získávat alternativní cestou. Třeba touto: http://kalhotky.okamzite.eu/.


Čokovoko
Zatímco mužské protějšky na tuzemské hip hopové scéně vzbuzují svým pravdařstvím & drsňáctvím pobavený úsměv (čest výjimkám), arzenál těchhle dvou holek z největší vesnice tuzemska, které se vlastně za hoperky ani nepovažují, vyvolává salvy smíchu. Zatímco chlapáci ve značkových hadrech a kšiltech pranýřují okolí a zároveň jim zoufale schází dávka nadhledu a sebekritiky, Čokovoko si vedle Pilarky a strýce Vlada klidně udělají legraci sami ze sebe, ze své tučné hypotéky i prdele.

Humor Čokovoko není stvořen pro masy, nicméně představa, že děvčata vystupují na městských slavnostech vedle Maxim Turbulence, je neodolatelná vize kulturní guerillové války.


Viděno no.2

20. dubna 2011 v 22:40 | Alfi |  Viděno

Nezvaní hosté
Představte si, že přijedete po dvou měsících domů a tam najdete Araba s Afroafričankou, kterak nelegálně obývají váš byt. No a vy jste ovdovělý profesor před penzí se zájmem o klasickou hudbu a navíc takovej dobrák, že tam multikulturní duo necháte bydlet. A aby film byl ještě bizarnější, tak se v šedesáti začnete učit hrát na buben djembe. Pak Araba zatknou za banalitu v metru, zjistí se, že není vlastníkem kouzelné zelené kartičky. Následně se objeví matka potenciálního teroristy, následuje sblížení s panem profesorem, ponejprv duševní a posléze i fyzické, z něhož vám ovšem nepřející filmaři neukáží ale lautr nic. Tedy, ne že bych se chtěl dívat na směšně rytmické pohyby chlápka před penzí, ale arabská maminka vypadala celkem k světu. Přestože to z předešlých řádek vypadá jako limonádová story, jako celek to z mnoha důvodů, z nichž jedním z nich je výkon hlavního protagonisty a druhým je celkově velmi silná atmosféra snímku, obstojí. Navíc tu vedle klasiky zazní i bombastická hudba krále afrobeatu Fely Kutiho.


Mamas & Papas
Filmy Alice Nellis jsem měl docela rád. Až do nedávné doby, kdy jsem shlédl Mamas & Papas, který potvrdil podezření, že Alice Nellis je nejpřeceňovanější režisérkou Česka. Alice se evidentně snažila natočit sondu do života lidí hlubokou jak poševní hrdlo jisté nejmenované pornoherečky. Pojivem měly být postavy, které buď mají děti, nebo je zoufale touží mít, popřípadě o ně přišli. Výsledek je ale pseudoumělecký, city trapně vydírající škvár. Navíc řemeslně nezvládnutý a s ubohými hereckými výkony. Naprosto nechápu, jak mohla Zuzana Bydžovská za svou roli žvatlající gynekoložky obdržet Českého lva. To už ten podnik pod vedením vegetariánského buclíka ztratil veškerou soudnost?
Za povšimnutí stojí trend českého filmu poslední doby. Režiséři se pomýleně domnívají, že když přesunou část děje filmu do zahraničí, získá film na světovosti. Kdyby se ale Bydžovská místo na Blízký Východ jela cachtat k Mácháči, nic by se tím nezměnilo. Teda pardon, něco přeci jen, film by byl o dost levnější.

Harry to s vámi myslí dobře
Tenhle film je jakási francouzská verze našeho Saturnina. Jen toho humoru tam moc nenajdete. A když, tak černějšího, než by bylo mé svědomí po sexu s příbuznými. Za to je tam více mrtvol. A těch, jak známo, není nikdy dost. Ale k příběhu: Harry, jehož excelentně ztvárnil Sergi López, po dlouhých letech potká na benzínce svého spolužáka z lycea Michela a rozhodne se mu dosti svérázným způsobem ulehčit život. A jde na to vskutku neotřele.
Stejně jako řada z vás, si je Harry velmi dobře vědom, že většinu problémů nám způsobují, vedle trampot s opravami dosluhujících aut, především naši příbuzní. A tak se Michel brzy stává nejen majitelem nového terénního automobilu, ale i sirotkem, a rovněž jediným dědicem. Harry je totiž tak trochu psychopat v rouše beránčím. Tuhle jeho nicotnou vadu charakteru, ovšem nelze hned rozpoznat. A když se tak stane, je už trochu pozdě ke kříšení mrtvých. Pokud tedy nejste ten pán, co ho přibližně před dvěma tisíci lety přitloukli hřebíky na kříž.


Větrné, písečné a mnohé jiné smrště

11. dubna 2011 v 22:17 | Alfi |  Po venku

Zatímco nad Germánií zuřila písečná bouře, v Česku se držíme tradičně při zemi a stačil nám pouhý nárazový vítr, který bral popelnice, domácí zvířátka a děti do dvaceti kilo. Do restaurace jsem dorazil, jak Amundsen na jižní točnu jen s vypětím posledních sil. Na druhý den byl naplánován výlet na skalní hrad Sloup a proto jsem odešel dřív, abych se paradoxně zastavil v non-stopu, kam chodí kamarád Robert cvičit kickbox a který jsem nenavštívil asi tři roky. Jakmile jsem vstoupil mezi štamgasty, ihned na mě poznali, že jsem tu nový a tak si mě náležitě předcházeli. Slečny na mě šilhaly znaveným zrakem a chlapci mě oproti očekávání nechtěli inzultovat a naopak si někteří se mnou hezky popovídali o důchodové reformě, situaci na kapitálovém trhu a nových metodách samohany. Jako třeba bratr Anebona Hustolese, který v té hříšné sluji vypadal navzdory rodové přítulnosti k alkoholu, jako jeden z bystřejších prototypů místních humanoidů.

Po pivních lahůdkách, které jsem zkonzumoval v předchozím podniku, bylo logicky nemyslitelné, abych své vnitřnosti proléval sprostým europivem a tak jsem prozíravě přesedlal na ethanolové životabudiče, stejně jako přítel Ricchi&Poveri se svou suitou groupies, jejichž oči měly takový lesk, až jsem je podezříval z používání okeny.

V opozici k původním záměrům jsem dopoledne měl co dělat, abych vůbec vstal, uvařil si nudlovku a neoblékl si triko naruby. Na hradbách Sloupského hradu sice byly nápisy, které zakazovaly cokoli odhazovat mezi plebs do podhradí, jelikož bychom mohli někoho nehezky zranit, nicméně pevně doufám, že obsah mého žaludku vypadal zezdola, jako nevinný aprílový deštík s vůní natráveného mozzarellového salátu.

Viděno no.1

5. dubna 2011 v 20:49 | Alfi |  Viděno
Slyšeno no.1 už tu bylo a teď je na řadě Viděno no.1. Tohle je pár filmů, které jsem za poslední čas viděl, a které stojí za zmínku.
Animal Kingdom
Mám rád filmy ze zločineckého prostředí. Koneckonců trocha té filmové krve nikoho nezabije. Animal Kingdom je ale hodně zvláštní film. Debutant David Michôd natočil film o rozkladu jedné zločinecké rodiny. Film je to v rámci svého žánru nezvykle rozvláčný a spíš než o akční podívanou se jedná o psychologickou studii. Místy mě film dost nudil, místy mi zastavoval dech. Každopádně jako debut je to hodně slibné.

Londýnský gangster
Filmy s Colinem Farrellem si nenechám ujít od snímku V Bruggách. Navíc, když se jedná o britskou gangsterku. Londýnský gangster není nejlepší film, v kterém kdy Farrell hrál, ale pakliže máte rádi tyhle drsné žánrovky nebudete zklamáni. Občas si scénárista dával pauzu s logikou. Příběh má dvě roviny, v nichž ta druhá by se dala nazvat Osobní strážce po anglicku. Na rozdíl od americké dvojky Kevin Costner & Whitney Houston bohudík z Farrella a Keira Knightley neodkapávají litry klišé a patosu, a když tak jen po decilitrech. Mohli bychom zalitovat, že při milostných scénách Keira neodhalila alespoň ňadérko, nicméně, vzhledem k tomu, že i já mám větší prsa, o nic jsme nepřišli.

Špatnej polda
Do třetice všeho zlého, budu pokračovat v násilném duchu. Režiséra Wernera Herzoga mám hodně rád, naopak Nicolase Cageho opravdu nemusím. Tihle dva pánové se dali dohromady v kriminálce Špatnej polda a výsledek není zase tak špatnej. Samozřejmě hlavně díky Herzogovi, který provedl v kriminálním žánru v americké produkci pár anarchistických zásahů. Z Cageho udělal věčně zfetovanýho Quasimoda, s čímž má koneckonců zkušenosti už z filmu Leaving Las Vegas a celý film zahalil do psychedelického rauše. Když už jsem se bál, že film skončí obvyklým hollywoodským happy endem Herzog se naštěstí probral. To, že byl Špatnej polda natočený evropským režisérem, je evidentní, což je ostatně asi největším pozitivem filmu, který sice, jak bylo zmíněno, není tak špatný, ale na druhou stranu se nejedná ani o žádný zásadní přelom v Herzogově kariéře.


This is England
A abych netříštil násilnou linii předešlých snímků máme tu drama odehrávající se v thatcherovské Anglii. Na pozadí války o Falklandy se rozvíjí příběh školáka Shauna, kterého excelentně ztvárnil Thomas Turgoose, jehož jsem si vychutnal v Somers Town. Shaunovi zemřel otec na Falklandech a on zůstal sám s matkou. Osud tomu chtěl a on se stane součástí party skinheadů. Je to doba, kdy se do původně multirasové subkultury, kde se poslouchá zároveň britský punk i jamajské reggae, vkrádá rasismus a nacionalismus a přátelství je podrobeno těžkým zkouškám.

Slyšeno no.1

3. dubna 2011 v 0:35 | Alfi |  Slyšeno
Tahle rubrika by měla průběžně mapovat hudbu, která mě buď pobavila, nebo zaujmula, popřípadě v tom nejlepším případě i posadila na zadek. Tákže dámy a pánové, začínáme:

Papas Fritas je nejen španělský výraz pro hranolky, ale také jméno pozapomenuté indie popové kapely. Trio z Massachusetts natočilo své poslední album Buildings and Grounds v roce 2000 a od té doby fungují spíše sporadicky. Všechny čtyři vydaná alba včetně kompilačky Pop Has Freed Us ale stojí za poslech. Jejich indie pop nikdy nedosáhl odezvy, jakou by si zasluhovali, což je velká škoda, protože taková kombinace chytlavých melodií, sebejistých instrumentálních výkonů a dokonalých vokálů se zas tak často neslyší.





V rámci recenze poslední desky denverské gypsyrockové partičky DeVotchKa pro Freemusic jsem si poctivě vyslechl všechny jejich desky, včetně soundtracku k filmu Little Miss Sunshine.


Aktuální album 100 Lovers je poněkud uhlazenější než starší nahrávky, nicméně i zde najdeme jejich trademark: míchání rocku, bakánské cikánské a mexické muziky.



Voicst
Švédsko, Norsko nebo Holandsko. Vzato čistě matematicky se jedná o srovnatelně zalidněné země. Proč se ale dokáží prosadit klubové kapely z těchto zemí a ne z Česka? Jedna z mála tuzemských kapel, která měla slušně našlápnuto byla Sunshine, ale ti se nakonec spokojili s malým českým rybníčkem. No nic, nebudu tady nekonstruktivně plakat nad promarněnými nadhozy. Voicst jsou kapelou z Holandska. Setkání s nimi bylo nečekané, ale o to příjemnější, že jsem od nich mnoho nečekal. Zcela nechronologicky jsem se nejdříve seznámil s mladší deskou A Tale Of Two Devils (2008) a až později s debutem 11-11 z roku 2004. Obě alba jsou velmi povedená, ale to mladší mám přece jenom raději. Mezi nahrávkami je čtyři roky časová prodleva, která jasně dokumentuje vývoj a zrání kapely. Zatímco debut je inteligentní indie rock napěchovaný chytlavými melodiemi, následník A Tale Of Two Devils má srovnatelný hitový potenciál a navíc je po aranžérské stránce dotažené ještě dál. Těším se na další album, případně živé vystoupení.



Everything Is Illuminated (OST)
Mimo to, že ve filmu Everything Is Illuminated účinkuje Frodo Pytlík a zdatně mu sekunduje Eugene Hutz, předák Gogol Bordello, má tenhle zvláštní film o hledání kořenů, jemuž naštěstí americká produkce nezničila východní esprit, pozoruhodný soundtrack. Díky němu jsem také objevil kapelu Leningrad, ze Sankt Peterburgu, které předchází pověst nezvladatelných rebelů. A pokud si někde přečtěte, že Leningrad hrají ska, tak to berte s rezervou.

film:

Takhle dopadnete jako vegetarián na Ukrajině:


Leningrad z Pitěru:



Crowded House
Nahrávky téhle australské party s famózním Novozélanďanem Neilem Finnem za mikrofonem mě dlouho míjely. Až před nedávnem jsem si konečně opatřil Together Alone, album z roku 1993, a mohl si tak odškrtnout další z restů. Očekávání byla naplněna. I zpětně po více než patnácti letech nezní ty písničky okorale. Inteligentní pop z nejvzdálenějšího koutu planety, kde klokani dávaj dobrou noc místo lišek.