Květen 2011

Jak jsem se stal workoholikem

16. května 2011 v 23:49 | Alfi |  Člověčiny

Obvykle vás po víkendu ohromuji historkami ze svého bohatého společenského života. Tentokrát tomu bylo jinak. Uplynulý víkend byl asi stejně zábavný jako pořad Křesťanský týdeník a vzrušující jako Jiřina Bohdalová v rouše Evině na balkóně. Vlastně to ani žádný víkend nebyl, jelikož jsem jej téměř celý strávil v zaměstnání. A jak se tak strašná věc může přihodit? Jednoduše. Stačí, když obchodník prodá neexistující výrobek. Na mě pak zbyla pouhá maličkost. Přes víkend ho vymyslet a nakreslit. Bylo to o to zábavnější, že nám den předtím vyměnili staré počítače za nové s aktualizovaným softwarem. Nicméně s odřenýma ušima a náběhem na infarkt se mi podařilo, jak jsem šéfovi slíbil, práci dnes odevzdat. Teď už jen zbývá doufat, že stejně zásadový bude šéf s plněním jeho slibů.

Přes prožité útrapy měl pracovní víkend i jednu nespornou výhodu, organismus si odpočinul od obvyklého přísunu jedů. Když tedy pominu požitek ze spalování jisté byliny, trávil jsem popracovní večery spořádaně ve společnosti ploché obrazovky. Ze shlédnutých snímků mě nejvíce zaujal film Můj svět (American Splendor) o komiksovém tvůrci Harveym Pekarovi, kterého dokonale ztvárnil Paul Giamatti, jenž mi neodbytně připomínal Michala Hanzla, šéfa festivalu Litoměřický kořen.


Rovněž Jack Nicholson jakožto sólující kytarista psychedelické kapely ve filmu Podlomená vůle (Psych-out) působil zábavně, i když ten poněkud nechtěným dojmem.


Při sledování filmu Smoke signals jsem se s překvapením přistihl, že i cynik mého ražení se dokáže výjimečně dojmout. Vím že je to ostuda a slavnostně slibuju, že se to nebude opakovat.


Lvi, ovce, kozy a vzteklé lišky

10. května 2011 v 9:59 | Alfi |  Po venku
Na starých mapách se bílá místa označovala latinským výrazem Hīc sunt leōnēs, což bylo označení neznámého neprobádaného území, na němž vládne pravděpodobně barbárie. A právě na jedno takové barbarské místo zvoucí se Nová Víska jsem se vydal s přáteli z populární kapely Kiss me Kojak, která měla mezi divochy přinést trochu kultury, vybraných způsobů a vzdělanosti. Nebudu zastírat, že jsem měl obavy. Zvěsti o tomto bohem zapomenutém kraji, kde vzteklé lišky dávají dobrou noc, muži obcují s domácími zvířaty, ženy jsou necudné až běda a v dobách hladu se obyvatelstvo uchyluje ke kanibalismu, byly znepokojivé, leč misionáři nedbají nebezpečenství.
Jaké pak bylo mé překvapení, když jsme dorazili naším benzínovým ořem na louku pod lesem, kde se pohanská slavnost měla odehrávat. Místní obyvatelstvo se navzdory očekávání nepohybovalo v zahaleno v kožešinách, ale znalo i látkové oblečení, ba dokonce i boty někteří měli na svých špinavých hnátech. Bohužel i zvěsti o prostopášnosti místních dívek se zdály poněkud nadnesené. Ani jedna se nenabízela za talíř skopového guláše, který zde byl k mání.
Co však místní kmen neznal, byly destilované nápoje. Po marném dotazu po nich se obsluha primitivního stánku jen hloupě culila. Musel jsem se tedy spokojit pouze s kvašenými nápoji nevalné chutě a vůně. Naštěstí je mé vnitřnosti pozdržely v útrobách, do doby, než jsme se vrátili do civilizace, která zná porcelánové toalety.

Po dvou souborech, které hrály jakousi středověkou hudbu nastoupili Kiss me Kojak a obecenstvo začalo vydávat hrozivé opičí skřeky. Chvíli jsem nevěděl, zda se jedná o projevy uznání či naopak projevy zhnusení. V očekávání problémů jsem sáhl po mačetě, kterou jsem skrýval celou dobu pod kabátem. Naštěstí se futuristická hudba neandrtálcům zalíbila. Dusnou atmosféru pak definitivně provětral anonymní tanečník v elastickém úboru a my jsme po čase mohli bez úhony opustit toto strašlivé místo. Mise byla splněna, kmen z Nové Vísky je zase o krok blíž civilizaci. Díky Kiss me Kojak, dobrá práce.

Zakouřeno

2. května 2011 v 13:05 | Alfi |  Z horší společnosti
Víkend proběhl v duchu rozmanitosti. Sobotu jsme s dětmi navštívili obec, o níž jsem psal v minulém velikonočním příspěvku. Na rozdíl od neuskutečněného koncertu se avizovaná rekonstrukce bitvy z 2. světové války odehrála. Pánové v německých a amerických uniformách, které jsem si celkem brzy zařadil do podobné kategorie podivínů, jako krojované příznivce Star Treku a Hvězdných válek, pobíhali zmateně po poli, stříleli po sobě slepými náboji a hulákali anglosaskými jazyky. Asi po deseti minutách, kdy jsem marně čekal zpestření ve formě nasazení těžké bojové techniky, resp. těžkých úrazů způsobených lítým bojem, se estráda vojenského typu poněkud okoukala. Se zalehlými sluchovody jsem zavelel k taktickému ústupu do týlu.
Obvykle je kolem sedmé večerní na ulicích našeho maloměsta liduprázdno, jen hladoví psi a zdivočelé kočky prohánějí vzteklé potkany a opilé spoluobčany. Poslední dubnový večer je ovšem na maloměstě výjimečný. Přijedou kolotočáři, country band naladí banjo, dobro i zlo, podnikatelé roztočí pivo i stroj na výrobu cukrové vaty, zažhne se pagoda a peněženkami se prožene průvan.
Vzhledem k tomu, že jsem rodičovské povinnosti splnil odpoledne, prošel jsem přeplněným náměstí krokem rychlým asi jako když jsem onehdy hledal záchod po konzumaci majonézového salátu a zamířil celý vzrušený do místního pivovaru. Tam sice rovněž plály pohanské ohně, nicméně lákadlem byla piva chutě převážně kouřové a to nejen z produkce místního pivovaru. Co si budeme nalhávat, vnitřnosti dostaly opět zabrat. Co plastikový pohár, to jiný druh pěnivého moku. Ráno jsem ani nemusel použít svou oblíbenou soupravu pro klystýr, abych se cítil dokonale pročištěn.
Největší šok mi ovšem ten večer způsobil pohled do objektu poněkud honosně nazvaným Aréna, kde do skoku vyhrávala místní zábavová kapela. Při pohledu na svou někdejší spolužačku, jíž bych si dokázal představit při paličkování nebo na recitálu Hanky Zagorové, ale nikoli jak vyzývavě vykrucuje své druhotné pohlavní znaky do rytmu písně z dílny jiné slavné zábavové skupiny, jsem se vylekal tak, že jsem se zastavil až doma, kde jsem si musel vyměnit hrůzou a děsem propocené spodní prádlo.