Jak jsem se stal workoholikem

16. května 2011 v 23:49 | Alfi |  Člověčiny

Obvykle vás po víkendu ohromuji historkami ze svého bohatého společenského života. Tentokrát tomu bylo jinak. Uplynulý víkend byl asi stejně zábavný jako pořad Křesťanský týdeník a vzrušující jako Jiřina Bohdalová v rouše Evině na balkóně. Vlastně to ani žádný víkend nebyl, jelikož jsem jej téměř celý strávil v zaměstnání. A jak se tak strašná věc může přihodit? Jednoduše. Stačí, když obchodník prodá neexistující výrobek. Na mě pak zbyla pouhá maličkost. Přes víkend ho vymyslet a nakreslit. Bylo to o to zábavnější, že nám den předtím vyměnili staré počítače za nové s aktualizovaným softwarem. Nicméně s odřenýma ušima a náběhem na infarkt se mi podařilo, jak jsem šéfovi slíbil, práci dnes odevzdat. Teď už jen zbývá doufat, že stejně zásadový bude šéf s plněním jeho slibů.

Přes prožité útrapy měl pracovní víkend i jednu nespornou výhodu, organismus si odpočinul od obvyklého přísunu jedů. Když tedy pominu požitek ze spalování jisté byliny, trávil jsem popracovní večery spořádaně ve společnosti ploché obrazovky. Ze shlédnutých snímků mě nejvíce zaujal film Můj svět (American Splendor) o komiksovém tvůrci Harveym Pekarovi, kterého dokonale ztvárnil Paul Giamatti, jenž mi neodbytně připomínal Michala Hanzla, šéfa festivalu Litoměřický kořen.


Rovněž Jack Nicholson jakožto sólující kytarista psychedelické kapely ve filmu Podlomená vůle (Psych-out) působil zábavně, i když ten poněkud nechtěným dojmem.


Při sledování filmu Smoke signals jsem se s překvapením přistihl, že i cynik mého ražení se dokáže výjimečně dojmout. Vím že je to ostuda a slavnostně slibuju, že se to nebude opakovat.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama