Červen 2011

Griffinovy lekce asertivity

23. června 2011 v 19:53 | Alfi |  Člověčiny

Možná si vzpomenete, kterak jsem se byl po zásahu shůry (výjimečně tím nemyslím Boha ani nebeskou flotilu kapitána Aštara, ale nového šéfa) nucen přestěhovat. A jistě si vzpomenete i na jméno mého spolusedícího (ne, nesedíme spolu na Borech, nýbrž v kanceláři). Od té doby, co mám to privilegium s ním sdílet nejen prostor, ale i čas, dostávám cenné lekce z mezilidských vztahů.

S panem Griffinem totiž u nás pracuje i paní Griffinová, což je asi to nejhorší, co v zaměstnání může chlapa potkat. A když k tomu připočteme to, že pan Griffin je osoba značně flegmatická se sklony k alibismu a patologické lenosti, jehož oblíbená poloha při řešení jakýchkoli problémů je mrtvý brouk, a založení paní Griffinové je naopak řekněme hystericko-cholerické, mám o studium lidských povah postaráno. A to jsem se zapomněl zmínit, že tohle okouzlující duo staví již řadu měsíců rodinný dům. Tedy, aby bylo rozuměno, oni si ho nechávají postavit, protože, kdyby ho měl stavět pan Griffin osobně, tak by to trvalo minimálně, tak dlouho, jako stavba Tutanchamónovy pyramidy, a tak dlouho, vzhledem k značně nezdravé životosprávě, tu pan Griffin nebude (tedy alespoň doufám, jelikož v opačném případě by to byl po narození Adolfa Hitlera, Josifa Vissarionoviče Stalina a Milana Buričina ten nejhorší trest pro lidstvo).

Stavba rodinného sídla je pro pana Griffina, obzvlášť náročnou záležitostí i tak. Nejenže musí občas vyvinout aktivitu a něco zařídit na úřadech či komunikovat s řemeslníky, ale dokonce i - a teď se podržte - sem tam něco natřít, podržet či přivrtat. Ale vůbec nejnáročnější část realizace stavby jsou diskuze s paní Griffinovou o barvě dlaždic, druhu plovoucí podlahy a penetračním nátěru. A řeknu vám, že tyhle rodinné debaty jsou natolik emocionálně vypjaté, až se divím, že jsou Griffinovi stále zdrávi a stále spolu. V takových chvílích mnoho starých mládenců a rozvedených mužů dokáže konečně ocenit svou samotu. A těm, kteří stojí před závažným životním rozhodnutím, bych studium podobných situací, rovněž doporučil. A jestliže je od manželství neodradí ani Griffinovi, pak už je nedokáže rozdělit nic na světě.

Na Mikulov, paní Millerová, na Mikulov!

11. června 2011 v 23:56 | Alfi |  Po venku


Jednou za rok dodavatel softwaru pro naši firmu pořádá setkání svých stávajících, případně potenciálních zákazníků v nějaké atraktivní lokalitě. A tentokrát volba padla na Mekku vína - Mikulov a jeden nejmenovaný hotel, kde sklenice vody stála přibližně tolik, jako měsíční výdělek bangladéšského zemědělce a kde interiér vypadal, tak že můj skrovný příbytek ve srovnání s hotelovým pokojem vypadá jako nuzný holobyt.

Přes den probíhaly v sálech čtyřhvězdičkového hotelu odborné přednášky, které mnozí brali jako nutné zlo. Někteří přednášející se vyloženě rádi poslouchali, jiní byli poněkud zmatení ve svých rétorických cvičeních, ale ti nejlepší z nich dokázali bez mrknutí i hodinu hovořit o ničem.

To, na co se účastníci evidentně těšili, byl večerní program. První večer probíhal úvodní raut, vedle něhož starořímské bakchanálie vypadaly jako osvětimský piknik. Po úvodním pivu z moravského Monte Negra, které mělo spláchnout prach cest, jsme se s kolegy začali věnovat poznávání produktů tamního vinařství. Rozdílem bylo toliko, že zatímco na ochutnávkách se decentně degustuje po skleničkách, my ochutnávaly stylem, jako když žíznivý bezdomovci najdou v parku peněženku. Potoky vína jsme zajídali velehorami jídla, které bylo personálem neustále doplňováno. Kolem jedné po půlnoci jsem se s duhovou pěnou u úst a rozepnutým opaskem doklopýtal do hotelového pokoje, kde jsem usnul spánkem neklidným. Ačkoli objem zkonzumovaného vína hrozil akutní otravou alkoholem, ráno jsem byl překvapivě svěží a mohl nenápadně vklouznout mezi pány v sacích a kravatách, kteří znamenají money a absorbovat další moudrosti světa.








Aby se večerní dění příliš nevzdálilo prověřeným jistotám, druhý den opět proběhl v duchu nezřízeného obžerství. Kulisy se ovšem změnily, místo rautu proběhlo grilování selete a návštěva vinného sklepu. Nechyběla cimbálovka a svlékací slečna, která si během produkce vybrala jakéhosi nešťastníka z publika, jehož vysvlékla do spodního prádla a polévala ho neznámou lepkavou tekutinou, kterou z něho posléze lačně slízala (nechápu, proč hladové slečně organizátoři kousek toho mrtvého prasátka neuřízli). Vše detailně zdokumentovala řada přítomných svými drahými fotoaparáty, aby se na tak důležitou událost hned tak nezapomnělo. A když slečna odhalila i poslední kousek svého necudného těla, zmizela do šatny, kam mě ovšem svalnatý chlapec s vizáží mladšího bratra kalifornského guvernéra u dveří nepustil ani pod záminkou získání podpisu velké umělkyně.





Nejspíš jako trest za hříšné obžerství i myšlenky mě v závěru pobytu postihlo střevní tsunami, které postupně vyklidilo mé útroby od zbytečností, jakými jsou střevní flóra a fauna. Když ze mne přesto stále něco tekutého vytékalo, a navíc zcela nelogicky z nesprávného otvoru, navštívil jsem nedalekou apatyku, kde jsem sobě zakoupil tradiční lektvar endiaron a jako bonus hojivý krém na můj těžce zkoušený řitní věneček.

Cesta na severozápad probíhala svižně, nicméně požitek z daleké cesty mi kazila obava z poskvrnění sedadla. Nakonec se mi však podařilo tohoto faux-pas za zvuků chroupání sucharů vyvarovat.

A aby zde nevznikl zcela mylný dojem, že jsem předcházející dny promrhal opíjením se a sledování nahých slečen, musím na svou obranu zmínit i tu nepřebernou řadu cenných poznatků, které jsem získal na přednáškách (když jsem zrovna neklimbal) a návštěvu architektonických památek Mikulova, mezi něž patřilo mikulovské hradní sklepení s největším sudem ve střední Evropě, Kozí hrádek, Ditrichštejnská hrobka či naprostá povinnost každého návštěvníka Mikulova - Svatý kopeček.






Proč bychom se netopili (třeba na Jizeře)

2. června 2011 v 23:58 | Alfi |  Po venku

Vyrazit si na konci měsíce, který všechny ostatní evropské národy nazývají májem, jen my Češi kverulantsky květnem, se jevil jako interesantní nápad, kterému šlo stěží odolat. A jelikož je potřeba se na podobné aktivity náležitě fyzicky a psychicky připravit, večer předtím jsem se věnoval jistým velmi příjemným aktivitám. A ty dvě kila dolů se na kvalitě mého pádlování bezesporu podepsaly.

Pátek, den první
Nebudu zastírat, že den první nezačal nejlépe. Telefon od mé skoro ex manželky Karči mě zastihl při placení nákupu v supermarketu a při bláhovém vědomí, že mám stále ještě hromadu času si sbalit, vyholit si v rámci zákonitostí aerodynamiky paže do hladka a možná se i naposledy v životě osprchovat. Vzhledem ke Karčinu vařícímu automobilu, který před drahnými lety, kdy jsme si ještě my mnozí naivkové mysleli, že pravda a láska skutečně zvítězí, vyrobili francouzští soudruzi, jsme museli přehodnotit způsob přepravy a použít služeb nejen českých, ale i německých drah. Vzhledem k tomu, že jsem měl hodinu na to, abych se sbalil, dojel pro Karču a děti a dovezl nás na nádraží vozem, který italští soudruzi vyrobili v dobách, kdy heslo pravda a láska zvítězí, mělo být ještě sedm let zakázané, se musím pochválit za flexibilní přístup. Co na tom, že jsem zapomněl to nejdůležitější: pláštěnku, krém na opalování a prezervativy. Cesta vlakem do Dolánek u Turnova ke kempu Zrcadlová koza, kde jsme v lijáku postavili stan, kam by se vešel jeden středně velký skautský oddíl i s obézním pedofilním vedoucím, trvala přibližně stejně dlouho, jako by trvala, kdyby jsme se odvážili jet mým taliánským veteránem a kdyby tu cestu zcela náhodou vydržel.








Asi hodinu po nás dorazila na místo automobilem naše společná kamarádka Kamila se synem Jirkou. První večer jsme do půlnoci úspěšně ladili formu v tamní restauraci za pomoci svijanského piva a moravské slivovice. Hospodu naplnili vodáci a jim podobná verbež a bylo zajímavé sledovat jak se určité skupiny lidí, když je přesunute z jejich domovského prostředí, stávají naprostými a ukázkovými hovady, kteří své duchaplné proslovy považují za vrchol vtipnosti. To my jsme zůstali u seriózních debat na téma zásadní vliv Immanuela Kanta na evropskou filozofii, revoluční materiály v leteckém průmyslu a sexuální praktiky rejska lesního.

Sobota, den druhý
Ráno bylo kalné, ale nikoli z důvodů kvalit svijanského pěnivého moku, nýbrž kvůli počasí. Naštěstí se začaly mraky brzy trhat a rtuť v teploměru stoupat, jako seniorův úd po požití viagry. Když jsme se octli ve Spálově, kde naše malé vodácké dobrodružství začínalo, bylo již patrné, že počasí se umoudřilo a čeká nás pěkný poloslunečný den. Abychom se hned na začátku neflákali, byl první úsek tím nejadrenalinovatějším z celého víkendu. Nicméně jej naše dvě kanoe zvládly bez potřeby se obracet. Jinak je ale Jizera poměrně ideální řeka pro začátečníky, resp. rodiče s dětmi. Přesto jsem večer, když jsme dorazili k Zrcadlové koze, kam mezitím dorazily další skupiny, které měly opět neodolatelnou potřebu ze sebe dělat nesvéprávné jedince, cítil víc než lehkou únavu, takže jsem si o ladění formy z minulého večera šel nechat v deset večer zdát do spacáku.

Abych nezapomněl, milé bylo naprosto nečekané setkání s Yanem a Kubou, kteří k Zrcadlové koze zabloudili na své cyklokrasojízdě Českým rájem.




Neděle, den třetí
I přes včasný odchod do plátěného budoáru jsem byl v neděli ráno čerstvý asi jako dva dny starý horlik (to je vtipná přesmyčka rohlíku, kterou aktuálně a zcela mimoděk používá náš druhorozený, další jeho vtipnou přesmyčkou je škabety). Poslední den nás čekal úsek ze Zrcadlové kozy přes Turnov do Březiny u Mnichova Hradiště. Počasí se ještě více vylepšilo, což vzhledem k tomu, že nejen já jsem zapomněl přibalit opalovací krém (a pláštěnku a prezervativy), se podepsalo na zabarvení určitých partií do ruda (a tím nemyslím tu část mého těla, kterou mohou vidět pouze maminka, pan doktor a několik vyvolených konkubín). Osobně se mi druhá část naší plavby pro svou rozmanitost líbila víc. Nakonec jsme se dočkali i tzv. udělání se a.k.a. cvaknutí. Nicméně, když na vás z hloubky mává dětská ručička, není to zážitek, který byste chtěli zažívat častěji než párkrát do roka. Nakonec jsme se ale ve zdraví a spíše méně než více sušší sešli s poskytovatelem lodní techniky, abychom vrátili půjčené lodě, pádla a vesty. Zpáteční cesta vlakem byla suchá až vyprahlá a zpříjemněná výlukou na německé straně a větším než velkým počtem turistů v důchodovém věku. Alespoň jsem ale přišel na to, že barel nacpaný věcmi a volně postavený na podlahu autobusu se ani v prudké zatáčce nepřevrátí a čtyřleté děcko skrz ventilačku zkrátka neprocpete.