Na Mikulov, paní Millerová, na Mikulov!

11. června 2011 v 23:56 | Alfi |  Po venku


Jednou za rok dodavatel softwaru pro naši firmu pořádá setkání svých stávajících, případně potenciálních zákazníků v nějaké atraktivní lokalitě. A tentokrát volba padla na Mekku vína - Mikulov a jeden nejmenovaný hotel, kde sklenice vody stála přibližně tolik, jako měsíční výdělek bangladéšského zemědělce a kde interiér vypadal, tak že můj skrovný příbytek ve srovnání s hotelovým pokojem vypadá jako nuzný holobyt.

Přes den probíhaly v sálech čtyřhvězdičkového hotelu odborné přednášky, které mnozí brali jako nutné zlo. Někteří přednášející se vyloženě rádi poslouchali, jiní byli poněkud zmatení ve svých rétorických cvičeních, ale ti nejlepší z nich dokázali bez mrknutí i hodinu hovořit o ničem.

To, na co se účastníci evidentně těšili, byl večerní program. První večer probíhal úvodní raut, vedle něhož starořímské bakchanálie vypadaly jako osvětimský piknik. Po úvodním pivu z moravského Monte Negra, které mělo spláchnout prach cest, jsme se s kolegy začali věnovat poznávání produktů tamního vinařství. Rozdílem bylo toliko, že zatímco na ochutnávkách se decentně degustuje po skleničkách, my ochutnávaly stylem, jako když žíznivý bezdomovci najdou v parku peněženku. Potoky vína jsme zajídali velehorami jídla, které bylo personálem neustále doplňováno. Kolem jedné po půlnoci jsem se s duhovou pěnou u úst a rozepnutým opaskem doklopýtal do hotelového pokoje, kde jsem usnul spánkem neklidným. Ačkoli objem zkonzumovaného vína hrozil akutní otravou alkoholem, ráno jsem byl překvapivě svěží a mohl nenápadně vklouznout mezi pány v sacích a kravatách, kteří znamenají money a absorbovat další moudrosti světa.








Aby se večerní dění příliš nevzdálilo prověřeným jistotám, druhý den opět proběhl v duchu nezřízeného obžerství. Kulisy se ovšem změnily, místo rautu proběhlo grilování selete a návštěva vinného sklepu. Nechyběla cimbálovka a svlékací slečna, která si během produkce vybrala jakéhosi nešťastníka z publika, jehož vysvlékla do spodního prádla a polévala ho neznámou lepkavou tekutinou, kterou z něho posléze lačně slízala (nechápu, proč hladové slečně organizátoři kousek toho mrtvého prasátka neuřízli). Vše detailně zdokumentovala řada přítomných svými drahými fotoaparáty, aby se na tak důležitou událost hned tak nezapomnělo. A když slečna odhalila i poslední kousek svého necudného těla, zmizela do šatny, kam mě ovšem svalnatý chlapec s vizáží mladšího bratra kalifornského guvernéra u dveří nepustil ani pod záminkou získání podpisu velké umělkyně.





Nejspíš jako trest za hříšné obžerství i myšlenky mě v závěru pobytu postihlo střevní tsunami, které postupně vyklidilo mé útroby od zbytečností, jakými jsou střevní flóra a fauna. Když ze mne přesto stále něco tekutého vytékalo, a navíc zcela nelogicky z nesprávného otvoru, navštívil jsem nedalekou apatyku, kde jsem sobě zakoupil tradiční lektvar endiaron a jako bonus hojivý krém na můj těžce zkoušený řitní věneček.

Cesta na severozápad probíhala svižně, nicméně požitek z daleké cesty mi kazila obava z poskvrnění sedadla. Nakonec se mi však podařilo tohoto faux-pas za zvuků chroupání sucharů vyvarovat.

A aby zde nevznikl zcela mylný dojem, že jsem předcházející dny promrhal opíjením se a sledování nahých slečen, musím na svou obranu zmínit i tu nepřebernou řadu cenných poznatků, které jsem získal na přednáškách (když jsem zrovna neklimbal) a návštěvu architektonických památek Mikulova, mezi něž patřilo mikulovské hradní sklepení s největším sudem ve střední Evropě, Kozí hrádek, Ditrichštejnská hrobka či naprostá povinnost každého návštěvníka Mikulova - Svatý kopeček.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama