Proč bychom se netopili (třeba na Jizeře)

2. června 2011 v 23:58 | Alfi |  Po venku

Vyrazit si na konci měsíce, který všechny ostatní evropské národy nazývají májem, jen my Češi kverulantsky květnem, se jevil jako interesantní nápad, kterému šlo stěží odolat. A jelikož je potřeba se na podobné aktivity náležitě fyzicky a psychicky připravit, večer předtím jsem se věnoval jistým velmi příjemným aktivitám. A ty dvě kila dolů se na kvalitě mého pádlování bezesporu podepsaly.

Pátek, den první
Nebudu zastírat, že den první nezačal nejlépe. Telefon od mé skoro ex manželky Karči mě zastihl při placení nákupu v supermarketu a při bláhovém vědomí, že mám stále ještě hromadu času si sbalit, vyholit si v rámci zákonitostí aerodynamiky paže do hladka a možná se i naposledy v životě osprchovat. Vzhledem ke Karčinu vařícímu automobilu, který před drahnými lety, kdy jsme si ještě my mnozí naivkové mysleli, že pravda a láska skutečně zvítězí, vyrobili francouzští soudruzi, jsme museli přehodnotit způsob přepravy a použít služeb nejen českých, ale i německých drah. Vzhledem k tomu, že jsem měl hodinu na to, abych se sbalil, dojel pro Karču a děti a dovezl nás na nádraží vozem, který italští soudruzi vyrobili v dobách, kdy heslo pravda a láska zvítězí, mělo být ještě sedm let zakázané, se musím pochválit za flexibilní přístup. Co na tom, že jsem zapomněl to nejdůležitější: pláštěnku, krém na opalování a prezervativy. Cesta vlakem do Dolánek u Turnova ke kempu Zrcadlová koza, kde jsme v lijáku postavili stan, kam by se vešel jeden středně velký skautský oddíl i s obézním pedofilním vedoucím, trvala přibližně stejně dlouho, jako by trvala, kdyby jsme se odvážili jet mým taliánským veteránem a kdyby tu cestu zcela náhodou vydržel.








Asi hodinu po nás dorazila na místo automobilem naše společná kamarádka Kamila se synem Jirkou. První večer jsme do půlnoci úspěšně ladili formu v tamní restauraci za pomoci svijanského piva a moravské slivovice. Hospodu naplnili vodáci a jim podobná verbež a bylo zajímavé sledovat jak se určité skupiny lidí, když je přesunute z jejich domovského prostředí, stávají naprostými a ukázkovými hovady, kteří své duchaplné proslovy považují za vrchol vtipnosti. To my jsme zůstali u seriózních debat na téma zásadní vliv Immanuela Kanta na evropskou filozofii, revoluční materiály v leteckém průmyslu a sexuální praktiky rejska lesního.

Sobota, den druhý
Ráno bylo kalné, ale nikoli z důvodů kvalit svijanského pěnivého moku, nýbrž kvůli počasí. Naštěstí se začaly mraky brzy trhat a rtuť v teploměru stoupat, jako seniorův úd po požití viagry. Když jsme se octli ve Spálově, kde naše malé vodácké dobrodružství začínalo, bylo již patrné, že počasí se umoudřilo a čeká nás pěkný poloslunečný den. Abychom se hned na začátku neflákali, byl první úsek tím nejadrenalinovatějším z celého víkendu. Nicméně jej naše dvě kanoe zvládly bez potřeby se obracet. Jinak je ale Jizera poměrně ideální řeka pro začátečníky, resp. rodiče s dětmi. Přesto jsem večer, když jsme dorazili k Zrcadlové koze, kam mezitím dorazily další skupiny, které měly opět neodolatelnou potřebu ze sebe dělat nesvéprávné jedince, cítil víc než lehkou únavu, takže jsem si o ladění formy z minulého večera šel nechat v deset večer zdát do spacáku.

Abych nezapomněl, milé bylo naprosto nečekané setkání s Yanem a Kubou, kteří k Zrcadlové koze zabloudili na své cyklokrasojízdě Českým rájem.




Neděle, den třetí
I přes včasný odchod do plátěného budoáru jsem byl v neděli ráno čerstvý asi jako dva dny starý horlik (to je vtipná přesmyčka rohlíku, kterou aktuálně a zcela mimoděk používá náš druhorozený, další jeho vtipnou přesmyčkou je škabety). Poslední den nás čekal úsek ze Zrcadlové kozy přes Turnov do Březiny u Mnichova Hradiště. Počasí se ještě více vylepšilo, což vzhledem k tomu, že nejen já jsem zapomněl přibalit opalovací krém (a pláštěnku a prezervativy), se podepsalo na zabarvení určitých partií do ruda (a tím nemyslím tu část mého těla, kterou mohou vidět pouze maminka, pan doktor a několik vyvolených konkubín). Osobně se mi druhá část naší plavby pro svou rozmanitost líbila víc. Nakonec jsme se dočkali i tzv. udělání se a.k.a. cvaknutí. Nicméně, když na vás z hloubky mává dětská ručička, není to zážitek, který byste chtěli zažívat častěji než párkrát do roka. Nakonec jsme se ale ve zdraví a spíše méně než více sušší sešli s poskytovatelem lodní techniky, abychom vrátili půjčené lodě, pádla a vesty. Zpáteční cesta vlakem byla suchá až vyprahlá a zpříjemněná výlukou na německé straně a větším než velkým počtem turistů v důchodovém věku. Alespoň jsem ale přišel na to, že barel nacpaný věcmi a volně postavený na podlahu autobusu se ani v prudké zatáčce nepřevrátí a čtyřleté děcko skrz ventilačku zkrátka neprocpete.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 P P | E-mail | 3. června 2011 v 0:35 | Reagovat

tak koukám, že výprava v žádným případě nezklamala moje očekávání, a to i přes absenci tety, krému, pláštěnky a prezervativů..:-)

2 Alfi Alfi | 3. června 2011 v 8:29 | Reagovat

Ha, jak si odhalila můj blog?

3 P P | 3. června 2011 v 18:23 | Reagovat

No za to může moje zvědavost v součinnosti se shodou okolností..navštívit výprodejový web v den, kdy se tam objevil semten odkaz. Ale slovy klasika musím říct, že kdybych to býval věděl, byl bych sem nechodil. Ne že by hrozila ztráta knoflíků a následný výprask, ale víš co, moc toho vědět není vždycky výhra..:-) Ale jinak je to tu originální, barvité, místy nespoutané, přechodně vzrušující a přiměřeně vtipné. A hlavně, ten virtuální prostor toho strašně moc unese...

4 alfuck alfuck | Web | 4. června 2011 v 0:46 | Reagovat

Ano, virtuální prostor toho unese skutečně dost, ale holá pravda je někdy ještě děsivější :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama