Červenec 2011

Polsko 2009 / Volume 3

29. července 2011 v 21:53 | Alfi |  Po venku
Dovolenková rutina
Náš obvyklý dovolenkový den v Polsku vypadal přibližně takto: Ráno se tradičně budil jako první Vítek s natolik neodbytnou žádostí o kakao, že jsem to slovo začal brzy nenávidět (a zřejmě jsem nebyl sám). Poté následoval nákup potravin v místním obchůdku, jehož sortiment byl sice dostačující, leč poněkud předražený a následná příprava snídaně.


Kakalů & milk


K moři jsme se většinou vydávali obtěžkáni taškami se svačinami, opalovacími krémy, nafukovacími lehátky a jinými nezbytnostmi dopoledne a pak znovu až v pozdním odpoledni, kdy ještě, resp. už nebylo přítomno množství rekreantů a taky přešla největší vlna veder. Teplota moře dosahovala podle informacích na plážové tabuli maximálně 19 stupňů, což se při slunném počasí dalo za občasného zvuku drkotání zubů snést.
Pláž byla písčitá a proto jsme vzhledem k častému větru vždy dopoledne postavili ohrádku, která sestávala z látky a klacků, které jsem mimochodem v den odjezdu nasekal v lesíku za domem. Díky způsobu pořízení to vypadalo doslova neotesaně, ale pro svůj účel to bylo naprosto dostatečné.

Dovolenkový stereotyp jsme občas narušili návštěvou přilehlého městečka, které vypadalo asi jako Doksy naklonované vietnamskou tržnicí. Kvalita výrobků zde nabízená tomu ostatně odpovídala. Námi zakoupená bandmindtonová souprava, to nebylo nic jiného než vyhozených 18 zlotých do chřtánu polskému holiday-byznysu. Pokusili jsme si zapinkat pouze jednou a košíček nám při prvním ráznějším máchnutí zůstal zaklíněn ve výpletu. Takže si rakety můžeme doma tak maximálně pověsit jako připomínku naší dovolené a kvality polského tovaru.


Amy Winehouse & Club 27

27. července 2011 v 20:38 | Alfi |  Kultura za 500

Číslo 27 je v populární hudbě magické číslo. A pro mnohé umělce také konečné. Mezi zakladatele klubu sedmadvacátníků patří kytarista Rolling Stones Brian Jones, Jimi Hendrix, Jim Morrison, Janis Joplin nebo Kurt Cobain. Ti všichni zemřeli předčasně v sedmadvaceti letech.

O víkendu nás dostihla smutná zpráva, že do Clubu 27 vstoupila zpěvačka a skladatelka Amy Winehouse. O její smrti nás informoval mimo jiné i Radiožurnál, který Amy přirovnal k novodobé Janis Joplin. Ale co čekat od stanice, která je během rozhovoru s jazzovým muzikantem schopna pouštět dupáky Michala Davida? Jestli Amy Winehouse s někým srovnávat, tak mě osobně napadají příhodnější jména. Co třeba Aretha Franklin, vy rozhlasácký ignoranti?! Ale klid, v podobných chvílích by se mělo zachovat dekorum.


Amy Winehouse byla famózní bílá soulová zpěvačka s dokonalým černým hlasem. Nehledě na její problémy s drogami a alkoholem, které sem a tam vyústily v otřesné koncertní prezentace, snad nikdo nepochybuje, že se jednalo o výjimečnou zpěvačku. Amy stačila nahrát pouhá dvě studiová alba a bohužel už můžeme jen spekulovat, kam by se její umělecká kariéra lety ubírala. Nicméně i za ty dvě desky velké díky, Amy.

Polsko 2009 / Volume 2

25. července 2011 v 21:34 | Alfi |  Po venku
Kemp
Samostatnou kapitolu si zaslouží podrobnější popis místa, které se pro několik dalších dnů a nocí mělo stát naším dočasným domovem. Jak jsme později zjistili z jakési plakety umístěné v erární kuchyňce, kemp patřil mezi elitu polských zařízení obdobného typu. A nešlo než souhlasit. Hned zkraje se nacházela recepce s milým a vstřícným personálem, který zastával heslo nema problema. Recepce sousedila s restaurací, kousek opodál byl obchůdek se základním sortimentem potravin. Nechybělo dětské hřiště, společenská místnost, půjčovna bicyklů a jakýchsi čtyřkolek pro děti.

Co bychom si bez dětského hřiště počali?

Zejména zmíněné čtyřkolky se staly na pár dnů oblíbenou hračkou větších dětí a pro rodiče vysavačem peněženek.

Piráti jezdí v Polsku zásadně na čtyřkolkách.

Třešinkou na dortu bylo sociální zařízení, kde nechyběly ani sprchy pro batolata a psy (aby nedošlo k mýlce, psy měly svou a děti také, nikoli společnou), ba dokonce hudbu nám pouštěli k vyprázdňování. Vzpomněl jsem si na Briana Ena a jeho slavné album Music for Airports. Poláci jej ovšem trumfli svou Music for WC. Snad jen slyšet podesáté stejnou píseň volalo po přítomnosti psychiatra. Toho tu ovšem neměli. Nicméně teplá voda tekla s několikahodinovou přestávkou ve večerní prime-time pořád a neustále zde kmitaly uklízečky s nezbytným kýblem a hadrem, takže jistá míra kulturního teroru se dala vydržet. Musím s lehkým uzarděním přiznat, že takhle nablejskáno nemáme ani doma. Umyvadla s teplou vodou byla rozmístěna po celé ploše nevelkého kempu, takže nikdo nemusel tahat špinavé nádobí dlouhé desítky metrů. S údivem jsme zaregistrovali dokonce přítomnost pračky. Ačkoli byl Wiking o něco dražší, než zmíněný Eko-kemp, připlatit si za nadstandard se vyplatilo. Jen pro zajímavost osm nocí nás stálo bratru 530 zlotých (vynásob šesti a máš sumu v korunách). Nutno doplnit, že jsme neplatili za auto a vzhledem k nedovršeným tříletým narozeninám nezapočítali ani Vítka.




Polsko 2009 / Volume 1

23. července 2011 v 2:04 | Alfi |  Po venku
Díky tomu, že tento rok si o delší kontinuální dovolené vzhledem k pracovnímu nasazení mohu nechat zdát, dovolím si nostalgicky zavzpomínat a zveřejnit zápisky z cesty a pobytu v Polsku z roku 2009.

Polsko 2009 / 3.8. - 11.8.

Ačkoli nás řada přátel a známých od výletu k polskému Baltu odrazovalo námitkami o studeném moři a nevlídném počasí, já z mého víc než deset let starého výletu k polskému pobřeží vím, že nemusí být tak zle, kterak líčí pesimisté. Navíc je to zdaleka nejlevnější varianta výletu k moři široko daleko, což pro nás hrálo celkem důležitou roli.

Vítek trénuje k moři.

Cesta
Pro začátek by bylo vhodné představit posádku našeho oranžového korábu značky Mercedes, jenž před drahnými lety vyrobili západoněmečtí soudruzi, kteří ve své době jistě nedoufali, že by jejich výrobek mohl ještě v roce 2009 brázdit evropské autostrády. Vpředu za volantem usazený Honza ovládal svůj vůz s jistotou a dík mu patří především za to, že celou cestu zvládl sám, jelikož si nikdo jiný bez náležitých zkušeností netroufal objemný vůz s nákladem dětí kočírovat. Věrnou družkou mu byla Martina doplněná druhákem Kubou a roční Rozárkou. Na sedadle spolujezdce se střídala Karolína s mou maličkostí a vzadu posádku doplňovalo duo Marek & Vítek, pro něž to měla být mořská premiéra.

Tohle auto sice není z nejrychlejších, ale spolehlivost mu neschází.

Na cestu jsme vyrazili v pondělí 3. srpna krátce po půlnoci s vyhlídkou klidně spících dětí. Jakmile jsme ovšem děti přemístili z vyhřátých postelí do sedaček, znatelně ožily. DvaapůlročníhoVítka udivoval výhled z auta na blikající lampy tak vydatně, že vydržel hodinu vykřikovat v pravidelných intervalech: Co to jééé? Nicméně posléze usnul a spolu s ostatními se probudil nedaleko germánsko-polských hranic. Ještě před tím jsme se ale setkali s další posádkou: spřátelenou rodinou ze Cvikova, která se ve složení Honza, manželka Hanka, čerstvá absolventka první třídy základní školy Lída a dvouletý Dan hnala vstříc zážitkům ve svém japonském samochodu značky Mitsubichi (který při cestě zpátky při opravě spojky nejspíše prokleli). Daleko za námi v tu dobu bloudila kdesi u německého Bautzenu Kamila s čtyřletým Jirkou a Tequilou, fenkou zlatého retrívra ve svém tanko-autu. Na svou neplánovanou zajížďku do Berlína bude Kamila jistě ještě dlouho s láskou vzpomínat.


Čím více jsme se blížili k vytouženému mořskému pobřeží, tím bylo počasí vlhčí. Když jsme dorazili do Miedzyzdroje, lázeňského letoviska, kde jsme původně předpokládali zakotvit, místo kaluží tam měli menší jezírka. Z nebe spíš než padaly, visely sloupce vody a my se ve stále dobré náladě špičkovali, že takhle zde vypadá typické letní počasí (polsky pogoda). Za téhle situace, kdy by ani myš člověk nevyhnal, dospělá mužská osádka vyrazila vstříc nepogodě schraňovat informace, kde by se dalo v příštích dnech složit hlavu. Naštěstí info centrum, kde jsme zakoupili mapu pobřeží a zdarma obdrželi cenné rady, nebylo daleko. Avšak i tahle krátká chvíle stačila, aby jsme vypadali jako příslovečně zmoklé slepice. Pod tlakem psího počasí jsme na chvíli podlehli malomyslnosti, ale nakonec jsme nápad ubytovat se v drahých apartmánech zavrhli. Honza pohotově sundal zmáčené tenisky a už jsme to valili dál na východ do asi 25km vzdáleného Dziwnowa. Cestou jsme minuli několik kempů, než jsme dorazili do tábořiště se sympatickým přívlastkem Eko. Ekologicky tam ovšem dle nelibého závanu, jenž se linul od kontejnerů, likvidovali zejména odpadky. Jinak byl kemp poněkud nehostinný a nepříliš útulný, k čemuž přispělo i stále neidylické počasí. Navíc k moři bylo relativně daleko. Museli jste přejít místní kolonádu - jakousi hlavní třídu a obchodní uličku v jednom. Shodli jsme se na tom, že bude rozumné vypravit skupinku odvážných průzkumníků, kteří objedou nedaleké kempy a vyberou ten nejvhodnější. My ostatní jsme vyčkávali lepších zpráv. Karolína, já a děcka jsme využili volných chvil a vyrazili konečně na pláže, kde se prý údajně leckdy a leccos ukáže. To bylo radosti. Ani pošmourné počasí nezabránilo, aby omladina pojala nápad hned se z kraje zmáčet.

Mezitím se vrátili naši dobrovolní průzkumníci s dobrými zprávami a my vyrazili do sousedního městečka, které bylo o poznání menší a tudíž se logicky nemohlo jmenovat jinak než Dziwnoviek. Kemp s názvem Wiking se nacházel na jeho okraji. Mezi ním a mořem byl už jen nepříliš široký pás borovicového lesa, kde nás cedule varovaly před výskytem klíšťat. Borovice pokrývaly ostatně i celou plochu kempu a tudíž tam bylo i ve dnech parna velmi příjemně, z čehož mohou pozornější čtenáři usoudit, že jsme se dočkali i slunného počasí, které nakonec trvalo od dalšího dne po celý náš pobyt.

Takhle idylicky vypadala "naše" pláž večer.

Crash, bum, plesk!

22. července 2011 v 16:03 | Alfi |  Člověčiny
Říct o mně, že jsem zkušený řidič, je asi tak stejně pravdivé konstatování, jako když Bohumil Kulínský tvrdil, že na zájezdech rozhodně své svěřenkyně na pokojích nenavštěvoval. Nejsem ani příliš aktivní řidič, mám naježděno míň než někteří nacouváno, ale i tak vzhledem k svému řidičskému umu považuju za úspěch, že se mi ještě nepodařilo stát se účastníkem nehody. A za bourání ani v nejmenším nepovažuji naťuklé nárazníky a destrukce mlhovky při parkování svého veterána, kterého familiárně nazývám Bernardem.
Dnes ráno se mi ovšem mé neposkvrněné skóre málem podařilo navýšit. A musím jedním dechem dodat, že nikoli mojí vinou. Šinu si to tak po ránu do jedné velmi nepřehledné zatáčky, když tu najedou zaregistruju, kterak z protisměru a navíc zcela nelogicky v mém pruhu se ke mně blíží červená felicie. Instinktivně jsem dupnul na brzdu a hlavou mi problesklo, že tohle zkrátka ubrzdit nedokážu. Fitipaldi odnaproti naštěstí strhnul na poslední chvíli volant do své poloviny vozovky a naše samochody v očekávání nárazu musely skončit nanejvýše několik centimetrů od sebe. Situace mě emocionálně vyčerpala natolik, že jsem zapomněl sprostě zanadávat a byl jsem rád, že crash, bum, plesk se odkládá na neurčito.

Paradoxní na tom bylo, že se tak stalo ve chvíli, kdy jsem přemítal nad tím, že bych měl Bernarda, který byl vyroben ve stejném roce, kdy byl poprvé užit termín bod G, Arnold Černýnegr se objevil v majstrštyku Barbar Conan a Stáník Hložků s Péťkou Kotvaldů slavili velký úspěch s hitem Holky z naší školky, svěřit do péče některému z nadšených milovníků historických automobilů z italského Turína a v blízké budoucnosti zásadním způsobem inovovat vozový park.


Litoměřický kořen 2011, příští rok plnoletý

8. července 2011 v 22:00 | Alfi |  Kultura za 500

Ačkoli to ještě před pár lety vypadalo s litoměřickým festivalem bledě, Kořen - slovy Bliona a kouzelného dědečka z Hradu - jede dál! Šéf festivalu, muž s tajemně zachmuřenou tváří, Michal Hanzl si úmysl nechat skončit na úbytě jeden z nejúžasnějších festivalů tuzemska ponechal do příští pětiletky a já mohl již posedmnácté vyrazit na Střelecký ostrov pokoušet hranice možností lidského těla.

Ano, jsem si vědom faktu, že hudební festival by měl být alespoň z deseti procent o hudbě. Pro mnohé z nás se ovšem Kořen už v dávnověku stal místem setkávání a hudba jeho soundtrackem. Najdou se mezi námi i tací, kteří za celý víkend nevystoupají z pivního stanu po strmých schodech amfityjátrového typu. Někteří dokonce kdysi navrhovali uspořádat festival bez kapel. Smělá myšlenka. Není se proto vůbec co divit, že ne nepatrná část mých přátel pojala návštěvu Kořenu ve stylu: Předvečer soudného dne. Ale neradujte se předčasně, nikdo nakonec neskonal, ani se nepřiotrávil alkoholem či jinými substancemi.

Již několik let nazpátek obvykle můj pobyt na Kořenu vypadá následovně. V pátek takzvaně přepálím start a v sobotu pak trpím jak nebožák, kterému ve starém Egyptě provedli operaci mozku za plného vědomí kamenným nebozízkem. Většinou nepomáhá ani pokus o utonutí v coby kamenem dohodil Labi, jelikož alkoholové plyny mému tělu nedovolí klesnout na kamenné dno.

Tento rok byl ale výjimečný (a tím nemyslím počasí, jelikož to bylo naopak tradičně hnusné). Ačkoli jsem své útroby ani v nejmenším nešetřil, sobotní ráno bylo milosrdné a jasné, jako kázání Tomáše Halíka. Kdybych nebyl na festivalu, skoro bych řekl, že jsem se cítil jako rybička (nikoli ovšem jako ten nebohý nafouknutý sumec, co ho Kukura ráno vytáhnul z Labe). Když ani k polednímu kocovina nepřicházela, téměř se mi po ní zastesklo. Ale co si počít s nenadále nabytou kondičkou? Co třeba přepálit i sobotní start? Začal jsem tedy neohroženě čtyřmi plzničkami ve vyhlášeném pajzlu Čingis. Ale co to bylo proti bohatýrovi Kukurovi, jemuž ani spánkový deficit nebránil prokládat tekuté zlato z Plzně tekutým stříbrem z Valašska a povyprávět příhody z mládí, jejichž společným jmenovatelem byly tepláky s vytahanými koleny a kradené motocykly. Ach ta nostalgická popolední nálada. Jako odměnu jsem si po delikatesním pečeném ovarovém kolenu naordinoval v cukrárně kafíčko a paříž. Že nepřišla kocovina v sobotu se dalo brát jako zásah shůry (kdybych ovšem nebyl zapřísáhlým agnostikem), co ale už podezřelé bylo (víc než vysokoškolský diplom a finanční konto ex premiéra Grosse), že se kocovinka nedostavila ani v neděli. A to ani po požití libanonského kafete pana Pičuse, které chutnalo, jako by si v nich vymáchal ponožky pan Šáťa, který shodou okolností v čajovém stanu onu noc přespával.

Ale nechme tyto světské starosti stranou a věnujme se něčemu méně přízemnímu. Jaký bych to byl kulturní ignorant, kdybych nezmínil těch několik hudebních ansámblů, jež se mi podařilo během pokusu o selfdestrukci spatřit a opatřit je bystrými a trefnými popisky.

Už při letmém pohledu do programu jsem si povšiml až na dvě výjimky (Mariahilff a Dos Hermanos z Dojčlandu) absence zahraničních souborů a vůbec příklon k úspornější dramaturgii. Michal Hanzl udělal bezpochyby rozumný krok, aniž by tím festival ztratil na atraktivitě a návštěvnosti. Osobně se bez mutujících Mongolů a Vídeňáků troubících do uslintané tykve obejdu a festivalovému rozpočtu to jistě pomůže.

Tento rok jsem měl v merku několik jmen, jejichž koncerty se mi podařilo více méně absolvovat.
Nemohu samo sebou nezmínit více i méně trapné vystoupení divadla Sklep a koncerty stálic typu Trabandu a zejména Neočekávaného dýchánku, pro nějž je Kořen domovskou scénou. Zejména Antonínovy odvážné pokusy narušit metalovou kytarou židovsko-balkánsko-žižkovský wall of sound a extravagantní outfit a divé tance zpěvačky Zuzany pobavily a zároveň přinutily k zamyšlení nad úlohou choreografie v rockové hudbě.

Vinyl Půlnoci vyšel nedlouho po sametové revoluci a patřil mezi sjížděné více než svahy Kitzbühelu. Původní Půlnoc, v níž hrál Mejla Hlavsa, se v devadesátých letech rozpadla dřív než se mi podařilo navštívit jejich koncert. Reunion na pódiu litoměřického amfityjátru byl skvělou příležitostí zjistit, jak to kapele šlape po téměř dvaceti letech od jejich zániku. A šlapalo. Fascinující bylo zejména sledovat s otevřenými ústy Jiřího Křivku, jehož hra na kytaru se pohybovala na hraně originality a instrumentální onanie. Kapelu Midi Lidi bych si ještě před pár lety na Kořenu těžko dokázal představil. Opět se ukázalo, že publikum kořenového typu je otevřené a tolerantní a kraftwerkovský sound a homosexobuzo tanečky pana principála sluplo i s pomyslným navijákem. To vystoupení mých vulgárních oblíbenkyň Čokovoko mělo rozporuplnější reakce. Zapšklý purista v publiku se podivoval, že za tohle je někdo ochoten platit. Na druhou stranu našlapaný kotel pod pódiem hovořil jasně ve prospěch většinové opozice (je tohle slovní spojení vůbec možné?), která se bavila texty o menstruaci, vymetání roury zubním kartáčkem a dalšími nosnými tématy ze života žen a dívek. Závěrečná kapela-projekt Dva, vnesla do areálu opět ducha serióznosti, což bylo dozajista dáno i tím, že jejich textům nikdo nerozuměl, jelikož je zpívají v jazyce, který si sami vymysleli. Nicméně jako tečka sobotního programu dokonale vypointované.

Nedělní ráno přineslo dlouho očekávaný liják. Řeknu vám, nic se nevyrovná usínání za zvuku tisíců kapek dopadající hlučně na plachtu stanu. Návrat Kahyovým archivním Favoritem v barvě saka polistopadového podnikatele proběhl bez zádrhelů a navzdory mému nadstandardně dobrému fyzickému stavu jsem se v panelové residenci poctivě restauroval nejen celou neděli, ale i značnou část pondělí. Důsledkem tohoto nikoli raketového startu do nového týdne je i tato značně opožděná reportáž psaná v postdeliriu.