Srpen 2011

Mám tě ráda, mami.

22. srpna 2011 v 21:24 | Alfi |  Člověčiny
Jedna z věcí, která mě na amerických filmech fascinuje, je časté používání otřepané fráze: Mám tě rád(a). Ve správném holyvůdském bijáku tahle věta nemůže chybět na konci každého manželského telefonního hovoru či při loučení rodiny na zápraží. Výsledkem je naprostá devalvace významu tohoto jinak hřejivého slovního spojení. Jakmile slyším ve filmu inkriminovanou větu, začne mi tikat levé víčko, vytahuju z příborníku nabroušený vykosťovák a rychlými pohyby nepříčetně bodám do hadrové figuríny Toma Hankse.

Ještě štěstí, že filmy z továrny na sny příliš nevyhledávám.

Myslel jsem si, že tohle verbální zlo je doménou filmového průmyslu a že tuhle větu v normálním světě nikdo nepoužívá. Až do včerejška. Vracel jsem se domů, když jsem na chodbě panelové residence zaznamenal loučení dcery jedné mé postarší sousedky: "Tak ahoj mami. Mám tě ráda".

Odporem se mi nadzvedl žaludek.

Kdyby nebylo dovětku, který naznačil, že blonďatá dcera sleduje až příliš amerických romantických filmů a fashion magazínů, namístě bych pozvracel rohožku. "A nech se ostříhat, vypadá to už hrozně", dodala, a s thymolínovým úsměvem se vydala po schodech dolů.

Polsko 2009 / Volume 7

12. srpna 2011 v 22:16 | Alfi |  Po venku
Návrat
Po osmi nocích strávených v kempu a vzhledem k ne zcela ideálním zdravotním stavu některých členů posádky oranžového vozidla jsme se rozhodli, že vyjedeme ku domovu místo ve čtvrtek již v úterý. A počasí, jakoby nám dávalo za pravdu. Poslední ráno v kempu začalo pršet, což uspíšilo naše balení, které překvapivě probíhalo bez větších zádrhelů (v televizní místnosti naštěstí běžela jakási polská animovaná rozprávka). Den předtím jsem vyměnil eura za polské zloté, abych mohl zaplatit za kemp (překvapilo mě, že místní se k placení v eurocetlích stavěli víc než vlažně). Nepřekvapivě nevýhodný kurzu 1:3,8 byl shodný na všech (třech) mnou navštívených místech možné směny. Ještě před otevřením recepce jsme byli připraveni opustit Wiking a zamávat plastikovému pirátovi. Brzy po deváté raní jsme byli na cestě zpět na jih. Cesta byla suchá místy mokrá a oproti droge tam, jsme nyní jeli během dne, čehož jsme se kvůli dětem trochu obávali, ale nakonec nebylo proč. Trošku jsme zabloudili těsně před českými hranicemi, ale jinak vše probíhalo v klidu. Jedinou temnou skvrnou cesty tak byly nekřesťanské ceny na německých benzínkách, které nás vrátily do reality chlebů namazaných paštikou.

Go home, pánové a dámo!

Polsko 2009 / Volume 6

9. srpna 2011 v 22:13 | Alfi |  Po venku
Obyčeje-rarity-zajímavosti
Přestože jsem s návrhem návštěvy některého z místních barů obtěžoval takřka dennodenně, podařilo se nám (tedy mužské části dovolenkového týmu) navštívit nálevnu pouze jednou. Zapnutý TV přístroj nás zaujal záznamem z hudebního festivalu Sopoty, který překvapivě nepřinášel ani turbo-folk ani estrádní pop, nýbrž jakýsi pompézní artrock pro dospělé, otrlé a pokročilé. Ještě překvapivější než hudební vkus televizních diváků byl způsob servírování piva. Na baru byl kanystr s ovocným sirupem, ze kterého zájemcům lili pomocí dávkovače porce sladkého soku do piva. Celé dílo korunovali někteří zákazníci brčkem. O tomhle "vylepšení" jsem slyšel legendy, ale až nyní jsem tu zhůvěřilost viděl na vlastní oči. Pro zástupce pivní velmoci otřesný zážitek jsme vykompenzovali konzumací tradiční polské pálenky Zubrovky.
Pro mužskou část bylo jistě pozoruhodné, že na rozdíl od Slovenska či Česka jsme nepotkávali vyloženě atraktivní děvčata, z čehož jsme logicky usoudili, že ty nejkrásnější loví boháče v dražších letoviscích. Ne že by tu byla jen samá ošklivá káčátka, ale s procházkou odpoledními Košicemi se to zkrátka srovnat nedá.
Taky na odhalená ňadra na plážích jsme mohli zapomenout. Poláci, resp. Polky jsou zkrátka na veřejnosti nepoměrně prudérnější než ostatní evropské národy. Odkazy na silné náboženské cítění bych to však nevysvětloval. Podle toho by pak všechny ženské na většině evropských plážích museli nosit vrchní díl plavek. Samozřejmě s výjimkou českých agnostiček. Ty si ale pod tlakem slušně vychovaných Polek stejně netroufnou. Absence odhalených prsů nás nicméně alespoň nerozptylovala od vodních radovánek a staveb pískových hradů.

Jeden z mála naháčů, na které jste mohli na pláži narazit.

Zkušenosti s polským obyvatelstvem byly až na jedinou výjimku v podobě nasupené prodavačky veskrze pozitivní. Několik příkladů na dokreslení: Když jsme s Vítkem procházeli kolem obchodu, před jehož vchodem dominovaly takové ty dětské vláčky, které po vhození příslušného obolusu předstírají jízdu, tak samozřejmě nezůstaly nepovšimnuty. Než jsem se nadál, byl už Vítek uvelebený v jednom z vláčků. Já ovšem v peněžence marně hledal požadovanou minci. Když už jsem se chystal do obchodu, abych si rozměnil bankovku, přitočil se ke mně polský kolega-otec a vtiskl mi do dlaně 2 zloté. Situace druhá: v kempovním obchůdku, který přímo sousedil s hřištěm zaujala Vítka jakási sladkost. Já ovšem s sebou jako na potvoru neměl peněženku a tak jsem se milému dítku jal vysvětlovat, že mlsat se bude až příště. Naši rozpravu pozorovala starší paní, která zničehonic cukrátko vtiskla Vítkovi do ruky a sama zaplatila se slovy, že má doma stejně staré vnouče. A příklad číslo tři: Půjčil jsem si bicykl, abych zajel do přístavu a prozkoumal jízdní řady lodí. Při návratu zpět jsem pojal nápad, že sobě zakoupím chlazené pivo, které si vychutnám na lavičce za asistence balené cigarety. Jenže ouha, zapomněl jsem zapalovač a lavička, kde jsem se rozhodl konzumovat, byla relativně vzdálena civilizace a provoz řídký. Po jisté době jel ovšem kolem kolega cyklista a já ho požádal o oheň. Mládenec vytáhl zapalovač. Čekal jsem, že mi připálí, ale on mi zapalovač rovnou věnoval. Hezké, že? Když si teď tyto situace rekapituluji, nejsem si úplně jist, jestli jsem spíš nevzbuzoval soucit a nepůsobil na Poláky jako sociální případ. Mohu se však utěšovat tím, že polský člověk je zkrátka uplácán z jiného těsta.



Okraden za bílého dne (na dětském hřišti)

8. srpna 2011 v 12:11 | Alfi |  Z horší společnosti

Za svůj život jsem byl okraden - co si pamatuji - pouze dvakrát. Jednou to bylo v Rumunsku přímo na ulici, kdy mi zruční kapsáři zcizili peněženku. Naštěstí to bylo dva dny před návratem domů, takže v portmonce příliš hotovosti nebylo. Štěstí v neštěstí navíc bylo, že mi měl, kdo půjčit (díky Roberte).

Ale o to tady nejde. Nezáleží na tom, kolik vám kdo uzmul, jestli toho bylo za dvě stovky, nebo to byly tři měsíční platy, jde o ten pocit. Být okraden není nic příjemného, cítíte se mizerně, ztrácíte iluze o bližních svých, ztrácíte nevinnost. Cítíte vztek a bezmoc. A to tu mluvím o blbý krádeži. Jak se asi musí cítit lidé, kterým vykradli byt, nebo žena, která byla znásilněná. Ne nejsem příznivec extrému ani jednoduchých řešeních, ale nejsem ani zastánce salónního humanismu. V takových chvílích si člověk snadno řekne, že ten středověk se všemi těmi pranýři a usekanýma chmatáckýma rukama měl cosi do sebe.

Abych to nezamluvil, obětí druhé krádeže jsem se stal včera. Byl jsem s dětmi na hřišti a jelikož je v létě potřeba dodržovat pitný režim, měl jsem s sebou kovovou láhev jedné nejmenované švýcarské značky, kterou jsem před krátkým časem zakoupil v dobré víře, že ušetřím přírodu, tím že omezím nakupování PETek. Láhev jsem odložil několik metrů od prolézaček na celkem viditelné místo. Když jsem se po několika minutách a po žádosti mladšího ze synů o napití otočil, modrá butylka s bílým helvetským křížem na svém místě už nebyla. Možná někdo namítne, že jde o prkotinu, ale i když pominu cenu, která rozhodně nízká nebyla, opět jsem zažil ten sžíravě nepříjemný pocit. Navíc, být okraden v Rumunsku na ulici, to jaksi patří k tamnímu koloritu, ale stát se obětí krádeže na dětském hřišti v Česku je poměrně nečekaná zkušenost. Nechci popírat presumpci nevinny, nicméně .... "vtipné" je na celé situaci fakt, že když jsem si zpětně vybavoval, kdo se kolem nás v té době pohyboval, byli to tři panové v letech s vnoučaty, do kterých by to samozřejmě nikdo neřekl. Jasně, mohlo to být i nějaké děcko, které nepozorovaně proběhlo kolem, ale intuice mi napovídá, že to byl jeden z těch solidně vypadajících pánů.

Nejsem příznivec všudypřítomného dohledu Velkého bratra, ale kamery na dětských hřištích pochopit dokážu. A jelikož jsou nainstalovány i na tomto hřišti, vyrazil jsem na Policii, abych si už jen spíše ze zvědavosti potvrdil, popřípadě vyvrátil své domněnky o morálce solidních pánů v letech. A aby té smůly ten den nebylo málo, při rozhovoru s policistou na služebně jsem byl ujištěn, že jedno z mála míst, kam na hřišti nedosáhnou kamery, je právě lokalita, kde jsem byl okraden.

Polsko 2009 / Volume 5

6. srpna 2011 v 22:10 | Alfi |  Po venku
Výlet
Při průjezdem sousedního Dziwnova jsme si všimli flotily pseudohistorických plavidel a tak jsme jeden den naplánovali výlet lodí po moři. Vzhledem k tomu, že se naše dovolenková eskadra vyznačovala mimo jiné tím, že byl neustále někdo nemocný, tak jsme vyrazili v sestavě Kamila + Jirka a já s Markem. Hned na začátku jsem sice byl vystaven lítostivým atakům Marka, který si zapomněl v kempu jednu část ze svého zbožňovaného pirátského převleku, který jsme mu den před tím zakoupili na místní kolonádě-tržišti a to plastikového háku místo ruky. Vzhledem k tomu, že jsme měli na pěší přesun do 3km vzdáleného přístavu asi tak půl hodiny, odolal jsem emocionální síle jeho pláče a nevrátil se pro hák s poukazem na to, že nám jinak loď uplave. Pořád měl ovšem Marek kostlivcovu masku, pirátský šátek a několik nezbytných zbraní.


Maškarní převleky jsou na polských korábech vítány.

Po víc než kvapném příchodu do přístavu jsme zjistili, že "naše" loď jaksi nepremává. Další loď jménem Korzár vyplouvala za tři čtvrtě hodiny a neplula po zálivu, nýbrž na širé moře.


Ačkoli jsme se s Kamilou obávali, že dvě a půl hodiny oproti původní hodince a půl bude na kluky moc, nakonec se to ukázalo tak akorát. Při vstupu na ve žlutomodři vyvedenou loď jsem si nemohl nevšimnout sochy piráta, která vypadala naprosto identicky jako socha piráta u vchodu našeho kempu (proč tam byla socha piráta, když se kemp jmenoval Wiking, jsem doteď nepochopil). Nejspíš se jednalo o dílo jakési manufaktury na výrobu pirátů.


Tenhle pán byl všudypřítomný (a ehm, abych nezapomněl, náš kemp měl i vlastní maják). Na rozdíl od piráta a jeho věrného vlčáka paní pod slunečníkem nebyla umělá.


První, co jsme na palubě lodi podnikli, byl nákup pochutin pro děti a pivního moku pro dospělé v lodním baru. Druhé pivo už jsme ovšem nedali, ačkoli kymácení lodi na otevřeném moři by následky našeho popíjení lehce skrylo. Opile při chůzi vypadali všichni včetně dětí. Lahůdkou pak byla návštěva lodních WC, zejména trefit se do mísy se ukázalo jako nadlidský úkol.

Po nezbytném pózování Jirky a Marka u kormidla a vtipkování s posádkou na téma vlivu Jožina z bažin a Rumcajse s Mankou na polskou kulturu, jsme dorazili zpět do přístavu. Naše plány dát si v Dziwnově něco chutného, nejlépe nějakou rybí specialitu, zhatila únava našich ratolestí. Naštěstí autobus jel téměř vzápětí a dokonce se nám řidiče podařilo přemluvit, aby nás vysadil před kempem a nikoli na zastávce, která byla poněkud neprakticky umístěna na druhém konci městečka.


Festivalová sezóna

5. srpna 2011 v 21:09 | Alfi |  Kultura za 500
Jelikož jsem člověk veskrze kulturní, občas si neodpustím kvalitní zábavu. A když se řeknou prázdniny, jedním dechem je nutno dodat festivaly. Tento rok jsem vedle tradičních destinací rozšířil své obzory i o doposud neobjevené.


Fluff Fest - Rokycany
Na největší hardcore fest široko daleko, kam se sjíždějí tisíce fandů hc/punk/metal muziky z celé Evropy, jsem se svezl s populární skupinou Kiss Me Kojak, která na Fluff dostala pozvánku. Revanšem za volný vstup jsem kapele dělal po večerech groupie, nosil na pódium nápoje, tahal proklatě těžké bedny a sháněl kořalku pro ztrémovaného Hukota, což bylo v areálu takřka straight edge festivalu problém, který se ovšem elegantně vyřešil tím, že jsme si vezli zásoby vlastních životabudičů. Padesátiprocentní mok meruňkovicového typu dostal Hukota do záviděníhodné formy a koncert tím nabral tak potřebné grády.


Jelikož jsem vyrostl na pribináčcích a kapelách typu The Clash, Pixies, Sonic Youth či Hüsker Dü, ocenil jsem na Fluffu spíše party, jejichž zpěváci se nesnažili pozvracet mikrofon. Zaujali určitě Cheap Girls, na nichž bylo zajímavé mimo jiné to, že žádnou dívku v sestavě neměli, natož levnou. Nejvíc jsem se ale těšil na set Joea Lallyho z Fugazi, kterého jsem trapně rozpoznal až ve třetině koncertu. Hárkoráře ovšem plešatý pán, který spolu s Fugazi udělal pořádně hlubokou brázdu do punkového análu, zajímal asi jako finský crust Dalibora Jandu.


Opravdu vypečená však byla pokoncertní noční show v Tent stage. Diskotéka na Fluffu je tradicí, nicméně skutečnost překonala ty nejděsivější apokalyptické vize. Představte si pařit drsné pokérované hardcoreové obecenstvo, které obvykle tvrdošíjně odmítá hodnoty konzumní majority, na ten nejpokleslejší dancefloorový škvár, jaký si jen lze představit. Třikrát uf&bhléé! S chlapci z KMK jsme proto zvolili alternativní cestu zábavy a zašli se podívat na taneční set Kanaďana Jefa Barbary do filmového stanu. Na místě už kroutil kyčlemi minimálně na čtyři procenta zahřátý umělec černošského typu. Oproti paralelně probíhajícím diskohrátkám byly homo tanečky na podkladu elektropopového diska ryzí intelektuálštinou. Zábavné bylo sledovat, jak tamní publikum přistoupilo na Jefovu homosexoteplobuzo hru (copyright by Kahy), šmátrali mu po nohách zvedali jej do výše a občas někdo prubnul i stagediving. Zkrátka dokonalá ukázka tolerance. A tak to má být! Jefík se nestačil divit.

Chabou náplastí za diskotékový teror se ukázala být návštěva záškodnického stánku, který jsme našli za branami festivalu. Svorně jsme zhltli po klobáse nevalné chuti, která se svým nízkým podílem masa mohla klidně považovat za vege specialitu a odkráčeli se zastydět do spacáků.


SWK fest - Červeněves
Týden na to hráli Kožaci na festivalu, jehož název si do nejdelší smrti nezapamatuji ani kdyby mě za varlata věšeli. Údajně má prý cosi do činění s kultovním seriálem čínské (nebo korejské?) provenience, kde herci létali s opičími ksichty po obloze a prasata narvaná v asiatský kroj byla necitlivě zesměšňována. Sun Fu Kung fest? Kung Pao Wu fest, nebo Kung Fu Fest?


Důležité nakonec bylo hlavně to, že jsme festival ve vesnici kousek od Nového Bydžova (jejíž název si do nejdelší smrti nezapamatuji ani kdyby...) na pozemku starého mlýna našli. Hovořit o festivalu je možná poněkud nadnesené, ono se spíše jednalo o zahradní mejdan a kdyby nelilo jak z protržené konve, byl by to mejdan naprosto bezchybný. Naštěstí však byly po ruce párty stany, kde se před nepřízní počasí dalo pohodlně skrýt a za vydatné asistence místního - a dlužno podotknout - vcelku pitelného piva (kdybyste mě věšeli za vyvíteco, tak si nevzpomenu na značku), pohárků medoviny a kouzelného býlí na chlad zapomenout.


K tanci a poslechu zanotovali populární kapely Lyssa, Aran Satan, Unkilled Worker Machine, již zmiňovaní KMK, Píča z hoven a Vlož kočku. Zaujala zejména Píča z hoven. Nejen pro svůj sofistikovaný název, ale i pro slogany typu Nestrkej hlavu do igelitky. Po skončení živé produkce se ještě dlouho skotačilo na hudbu linoucí se z jakési kouzelné placaté skřínky, které se, jak jsem vyzvěděl od místních vzdělanců, říká noutbůk, nebo tak nějak.


Creepy Teepee - Kutná hora
Následující den jsme se ve složení můj mladší (leč staře vypadající) bratr, Kompot a má maličkost rozjeli směrem Kutná hora, kde jsme s výjimkou Kompota, který druhý den plánoval odjet do úplně jiné Hory, kterou najdete na samé hranici civilizace na jistém poloostrově, kde Albánci, Srbové a jiné spřátelené balkánské národy dávají kulometnými dávkami dobrou noc a kde kritizovat místní fotbal se vyplácí asi jako promiskuita ženám v Iráku, chtěli navštívit závěrečný den festivalu Creepy Teepee.

Po dvou vegetariánsko-veganských festivalech jsme se tuze těšili na tradiční nedělní oběd, který měl zklidnit naše těžce zkoušené útroby. Navštívit v Kutné hoře restauraci U hrnčíře se ukázalo jako skvělá volba. Slušná plzeň, svíčková i vepřová v restauraci v historickém centru za překvapivě rozumný peníz. Hned po chrámu svaté Barbory, Kostnici, Jezuitské koleji a sex-shopu u Dominiky doporučuji vřele k návštěvě.

Festival Creepy Teepee se vyznačuje především tím, že návštěvníci náruživě soutěží o titul nejextravagantní model festivalové sezóny. Mohu zodpovědně říci, že mnohé z nich by úspěšně zabodovali i na našich pověstných maringotkových dýcháncích z poloviny devadesátých let. Vtipné je, že zatímco my jsme retro oblečky brali jako maškarní doplněk, návštěvníci Creepy Teepee je berou evidentně vážně. Mimo to lze ale mezi záplavou seconhandových modelů a čudlíkových experimentátorů narazit i na skutečně zajímavá jména. Jelikož jsme s bratrem absolvovali pouze část neděle, která byla dle mého soudu a vkusu nejzajímavější (a nejpřístupnější), mohu vyzdvihnout toliko radioheadovským odérem načichlé De La Montana a pak především The Thermals. Druzí jmenovaní byli právě tím, co nás znavené po kung fu mejdanu dokázalo přilákat. Trio s dívkou baskytaristkou, výtečným zpěváko-kytaristou a bubeníkem s přesným a důrazným úhozem předvedlo stručnou leč výživnou indie-punkrockovou show. Nic nescházelo ani nepřebývalo. Hit střídal ještě větší hit a areál bývalého pivovaru se naplnil pozitivní energií.


Následující Dirty Beaches a Xiu Xiu jsme kvůli značné fyzické opotřebovanosti k naší škodě vynechali a vydali se cestou suchou a místy i značně vlhkou směr drsný sever, směr tvrdá realita.


Polsko 2009 / Volume 4

2. srpna 2011 v 21:58 | Alfi |  Po venku
Gastronomie
Jelikož se nám ne vždy chtělo kuchtit obědy a večeře na plynovém vařiči, jejichž rozmanitost ostatně byla každým dnem menší a menší, prokládali jsme DIY pokrmy návštěvami místních podniků (a taky se dvakrát ke slovu dostal gril).

Hrnec nám krásně ladil s modrou plynovou bombou.


Na počátku je nutné zmínit, že polská kuchyně není zrovna vrcholem evropské gastronomie. Dvakrát jsme například navštívili místní restauraci a ačkoli jsem si objednal pokaždé jídlo odlišného názvu, v obou případech jsem na talíři obdržel místní obdobu našeho karbanátoru. Jídla se lišila pouze přílohou a salátem. Pozitivem byla snad jen cena srovnatelná s českým pohostinstvím. Negativem bylo, že salát k druhému z karbanátků obsahoval víc než malé množství cibule, kterou já zrovna nemiluji.

Tyhle ryby k mání nebyly.

Okusili jsme i nějaké ty pochutiny z rychlých občerstvoven jako šašlik (což zrovna není výdobytek polské kuchyně) či všudypřítomné vafle, které se vyznačovaly především tím, že vám po prvním zakousnutí popadala většina přílohy (v našem případě směs nastrouhaných ořechů a čokolády). Děti samozřejmě dostávaly zvýšené denní příděly zmrzlin a nanuků. Paradoxně jsme neochutnali žádnou místní rybí specialitu (pokud ovšem nepočítáme rybu se supermarketu připálenou na grilu), což je, vzhledem k tomu, že to byla dovolená u moře, trapný nedostatek. Co jsme si ovšem neodpustili, byl výlet na pirátské lodi.