Krajinou větrných elektráren

26. září 2011 v 14:23 | Alfi |  Po venku

Nejsem zrovna typický cestovatelský typ, nápady vláčet se z batohem po Balkánu v nejteplejším měsíci v roce mě přešly již před drahnou dobou. Zhruba v té době, kdy jsem začal pobírat poněkud opožděně rozumu. Což není zase tak dlouho.
Nicméně nabídka mého vykořisťovatele navštívit největší evropský veletrh výdobytků strojírenské výroby v německém Hannoveru se neodmítá. Navíc, když vám vše zaplatí, přivezou tam a odvezou zpět a ještě do dlaně vtisknou dvě zelené bankovky euro typu.


Nebyla to má první návštěva tohoto monstrpodniku. Premiéru jsem si odbyl přesně před deseti lety a jedním týdnem. A že si termín první návštěvy tak dobře pamatuji? Datum 11. září 2001 se tak jednoduše nezapomíná.

Začněmež ranním vstávání. Raději vám snad ani nebudu líčit, na kolik hodin byl stanoven odjezd autobusu. Vstávaly by vám hrůzou vlasy. A co vám budu vykládat, na brzké vstávání z lože vskutku odborník nejsem. Obavy ze zaspání byly natolik silné, že jsem si naordinoval tuplovaný budíček. Jaké ale bylo mé překvapení, když jsem se probudil pět minut před vyzváněním. Lidský mozek a jeho fungování je skutečně pozoruhodné téma. O tom, že mě ve skutečnosti probudil sen, kde jsem zaspal a autobus mi ujel před nosem, raději pomlčím.

Unudit vás k smrti veletržními postřehy, jaké že převodovky, kuličkové šrouby a vrtáky zrovna frčí, nehodlám, a tak mi zbývá jen pár povrchních postřehů, které by se do oficiální cestovní zprávy příliš nehodily.

Cesta autobusem, do něhož se poskládalo přibližně pětadvacet kolegů včetně řidiče, trvala místo avizovaných pět hodin o dvě hodiny více. O to déle jsme mohli obdivovat plochou německou krajinu lemovanou větrnými elektrárnami, průmyslovými centry a benzínovými pumpami. Stejně vzrušujícím dojmem pak působí městečka a vesnice kolem Hannoveru. Kdyby se neměnily cedule, mysleli byste, že se jedná o stále tutéž obec. Jistě, německá preciznost, funkčnost a solidnost může mít pro nudné patrony a milovníky ordnungu své kouzlo, ale osobně bych se, žít někde na předměstí Hannoveru, Dortmundu či Essenu, nejspíš brzy zcvoknul. Tolik k německé idylce.

Ani strava, která se na výstavišti nabízela příliš k emigraci nevybízela. Jestli má být currywurst vrcholem německé gastronomie, tak to už snad raděj emigrovat do Mongolska, kde jsou prý největší lahůdkou beraní varlata. Naštěstí se currywurst dal spláchnout pivem, které Němci umí celkem obstojně.

Na výletě k německým sousedům se prověřoval rovněž charakter. Ačkoli byl mezi námi relativně vysoký počet vzdělaných lidí, kteří ovládali dokonce i velkou násobilku, chování některých kolegů, se nedá popsat jinak než jako ryzí čecháčkovství. Vynikal zejména jeden vysokoškolsky vzdělaný kolega, o kterém již teď s jistotou vím, že trávit s ním delší čas, nejspíš bych přistoupil k hrubému násilí. Naopak kolegové, co podezření z buranství mohli původně vzbuzovat se ukázali, jako bezproblémoví parťáci na cesty. Co z toho vyplývá? Těžko říct, každopádně pointu zde raděj nehledejte.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama