Říjen 2011

Radio teror no. 2 / Pri oltári

26. října 2011 v 23:00 | Alfi |  Radio teror

Před časem nám Čehúnom slovenská pěnice Kristína (vlastním jménem Kristína Peláková) měla potřebu sdělit zprávu o krásách Horehronia. Těžko říct nakolik se zvedly prodeje zájezdů k pramenu Hronu, ale jedno vím jistě, častý poslech písně oslavující krásy Slovenska vyvolal nepříjemný tik v levém koutku.


Po ne zcela dobrovolném mnohanásobném poslechu dalšího Kristýnčina hitu Pri oltári, před nímž nebylo možno utéci, mi začíná tikat i v pravém koutku. Odporně vtíravý song disponuje neskutečně pitomým textem, v němž dívka hořekuje nad tím, že si její milý vede jinou k oltáři a ona, že je druhou v pořadí. Když přistoupím na spekulativní verzi, že ta píseň může mít autobiografické rysy a pominu to, že mi přijde skutečně podivné, když si dívka v pouhých čtyřiadvaceti letech místo toho, aby si plnými doušky užívala svobody, stěžuje na to, že se vdává jiná a nikoli ona (místo aby byla ráda), tak míra patosu protrhla veškeré hráze únosnosti.


Jsem moc a moc zvědavý, jakým hlubokomyslným tématem nás obohatí Kristína v následujícím kole. Už teď mi při pomyšlení na další populární skvost slovenské provenience začíná kolabovat mimika.

Radio teror no. 1

19. října 2011 v 22:44 | Alfi |  Radio teror

Poslech radiových vln je téma s velkým potenciálem.

Pakliže pomineme bídnou úroveň žoviálních moderizátorů, stěžejní úlohu zastává hudební dramaturgie, která si je nezřídka podobná jako vejce vejci. K tomuto zjištění jsem dospěl ne zcela z vlastní vůle pobytem na mnohých veřejných místech, kde se rozhlasovému vysílání zhusta holduje. Navíc kolega v zaměstnání má rádio neustále v provozu a i když je intenzita zvuku jeho přístroje utlumena na snesitelnou úroveň, nelze přeslechnout, jaké šlágry zrovna letí, popřípadě, které z písní jsou dle dramaturgů nesmrtelné. A na tomto místě by bylo hezké založit novou rubriku nazvanou Radio teror, kde bych se s vámi podělil o zlu, které se v současnosti line z reproduktorů. Takže, here we go!

Hallelujah
Tenhle nádherný song složil a nazpíval Leonard Cohen. Jelikož se bez přehánění jedná o legendární píseň z dílny jednoho z nejvlivnějších umělců minulého století, není se co divit, že skladbu natočila už hezká řádka zpěváků a zpěvaček. Osobně mám vedle originálu rád úžasně emotivní verzi Jeffa Buckleyho a možná ještě ta od Johna Caleho se kvalitou blíží originálu. Nedávno ale Cohena objevila honorace TV estrád.


Před několika měsící jsem zaregistroval v rádiu verzi, jež má na svědomí Alexandra Burke, a která mě hned od počátku iritovala stejně jako opruzeniny mezi půlkami. Po formální stránce se jedná o opak Cohenova minimalistického podání. Opulentní r&b verze výherkyně britského X-Factoru je po řemeslné stránce sice bezchybná, ale uvnitř dokonale vyprázdněná, jak švestka po útoku vos.



Teprve nedávno jsem narazil na českou verzi, kterou nemá na svědomí nikdo jiný než stará známá vykradačka hrobů Hanka Zaňáková a.k.a. Lucie Bílá s jakýmsi nýmandem z talentové soutěže, což je de facto obdobný případ jako její britská kolegyně. Zbytečný a kudluvkapseotvírající klon, který postrádá ducha, smyslu a originálu nesahá ani po kotníky. Za kurvení tak nádherných písní by děvčata zasloužila minimálně zánět hlasivek (jestli něco podobného existuje) nebo alespoň herpes.

Nepoučitelný

3. října 2011 v 14:28 | Alfi |  Kultura za 500
Ačkoli jsem si po bohatýrských oslavách na počest patrona země České plus těch dalších kolonií kdesi na východě plánoval víkend strávený v modlitbách a asketickém rozjímání nad škodlivostí alkoholu a nestřídmé samohany, nepodařilo se mi tento záměr dovést do zdárného konce. Na druhou stranu je potřeba sám sebe uznale poklepat po ramenou a pochlubit se, že tentokrát se mi otravu alkoholem přivodit nepodařilo.

Svou úlohu si za dané situace zahrála i kultura, přestože kultura druhořadé úrovně. O rádoby kapele Kiss Me Kojak na tomto rádoby blogu již byla řeč. Ta onen večer na sále kavárny roztančila sice jen okenní tabulky, nicméně už jen to, že přítomným nepopraskaly ušní bubínky byl velký sukces. Alespoň jsme si mohli vyslechnout hosty večera Jelly Belly, kteří přijeli až dalekých Košic, a byli -diplomaticky řečeno- melodicky přístupnější. Představte si něco mezi The White Stripe, Jesus and Mary Chain, Elánem a My Bloody Valentine.

Kytarista postavy právě propuštěného vězně ze sibiřského gulagu se neustále vrtal ve svých zvukových krabičkách a do konce vystoupení jsem zcela nepochopil, zda to byl účel, umělecká exhibice či snad operativní snaha o opravu techniky. Nicméně převládající pocit zůstal na vážkách pozitiv. Dokonce natolik, že jsem sobě zakoupil nosič vinylového typu, přestože gramofon značky Tesla mám v opravě a těžko říct, zda ještě někdy přinese radost do mého panelového budoáru. Nosič jsem samozřejmě při odchodu z kavárny zapomněl na baru. Takže v současnosti mám nejen rozbitý gramofon, ale ještě nezvěstný vinyl. A to už se -slovy teleshopingového mága- vyplatí.

Pak ovšem přišla rána lopatou do zátylku v podobě setu polského DJe Grzegora, jenž během svého výstupu dojmul k slzám nejednoho nostalgika a přinutil k breaktanci nejednoho anti-dancera. Nálada se blížila bodu varu a kdyby nás poskytovatel tekutého potěšení značky Kocour rázně nevyprovodil do chladného rána, snad by jsme poskakovali v rytmu pokleslých disko beatů ještě nyní.