Listopad 2011

Pinback & Paramount Styles / Dobeška, 13.11. 2011

15. listopadu 2011 v 21:58 | Alfi |  Kultura za 500

Když už mě něco má vyburcovat z letargie, tak už to musí být ... ehm ... něco. A tentokrát se to něco jmenovalo Pinback a jako bonus byla servírována předkapela Paramount Styles. Před rokem jsem vylezl z ulity na Pavement. To byla - jak jistě uznáte - povinnost letitého fanouška lo-fi, pro něhož Crooked Rain, Crooked Rain je něco jako ta tlustá knížka z křížem na přebalu pro posluchače rádia Proglas.

Ale řeknu vám, Pinback nebyli zadarmo. Autobus do Práglu v neděli v podvečer bez místenky slibuje zážitek nazývaný "visení na tyči". A bonus? Dvě a půl hodiny můžete čichat pachy spolucestujících. Můj nos na tom bohužel ještě není úplně špatně. Rozpoznal jsem přepálený olej, zelí, změť parfémů, nečištěné zuby a pot. Už dlouho jsem se tak netěšil do smogu metropole.

Cesta na Dobešku proběhla zcela bez problému a v nudném duchu, což v překladu znamená: Žádní revizoři, otrapové ani kapsáři. Na Dobešce, takto domovské scéně Divadla Sklep to už hlučelo jak v úle. Stačil jsem do sebe akorát v rychlosti obrátit jednoho Bernarda a vytáhnout cígo před vchodem a už nastoupili Paramount Styles. Scott McCloud v sáčku, ležérní elegance chlápka, co už má hodně za sebou, ale není to žádný trapný vyžilý bigbítový hovado živený bůčkem (dosaďte si kdejakého tuzemského veterána pódií). Akustická kytara prohnaná přes snímač, violoncello, ještě jedna elektrická kytara, basa a bicí Alexise Fleisiga. Od dob Girls Against Boys (mimochodem další zásadní kapela, a jasně že nejen pro mě) vyrazil McCloudy na trnitou cestu rockového písničkáře. Méně hluku, ale pořád ten samej feeling a autorský rukopis. Propletenec dvou bas je minulostí. Když ale slyšíte skladby jako Come to New York nebo Paradise Happens mrazí z toho v zádech. Samostatnou kapitolou jsou songy, které se pozvolna rozjíždějí, aby skončily jako odbržděný emocionální buldozer tam někde dole (viz Come to Where You Are). Slabá hodinka hraní, pocta milovanému New Yorku i oblíbené Praze, jeden přídavek a je čas na dalšího Bernarda.




Dopíjím s prvními tóny úvodní skladby Pinback. Pořádající Rakeťáci nejsou žádný béčka, organizace funguje jak má. Končí se v deset a proto není čas na zbytečné prostoje. Postupně se propracovávám blíž k pódiu, hledám vhodné místo bez basketbalistů přede mnou a užívám si koncertu na max.


Ačkoli na deskách zní Pinback seriózně a vážně, sledovat v akci zejména Roba Crowea byla docela legrace. Bylo nad slunce jasný, že si koncert hodně užívá a Zach Smith si zase užíval pohled na užívajícího si Roba. K muzikantským výkonům se asi nemá moc cenu vyjadřovat, Pinback jsou dokonalí profesionálové. Matematici indierocku, ovšem bez studených akademických čumáků. A když občas něco nevyšlo? Rob se nehroutil a místo toho vtipkoval. Vedle své tradiční parkety, tedy propracovaných pomalejších kusů, předvedli Pinback i pár nečekaně ostrých bezmála hardcore tracků. Robovi evidentně chutnalo plzeňské lahvové a na závěr nám předvedl odvážný disko taneček, což specielně v souvislosti s jeho medvídkovskou muskulaturou vypadalo dost srandovně. Odezva byla opět upřímně vřelá a proto následoval přídavek, což ani v tomto případě nebyla pouhá hra na zažité stereotypy slušného vychování.

Cesta k Fúrii na vinohradský privát opět bez zádrhelů, což v překladu znamená "žádné okradení ani znásilnění v temném podchodu", takže si říkám, proč se nevykopat na koncert "velkých kapel" častěji (aha, zapomněl jsem na finanční stránku věci). Uspokojenej jak nacucaná blecha na psí zadnici (koncertním zážitkem, ne Fúrií Mrkající) pak ráno vyrážím s vinylem Autumn Of The Seraphs pod paží na bus, kterej je v pondělní dopoledne o velké poznání prázdnější.

Vinylové rozkoše

11. listopadu 2011 v 20:35 | Alfi |  Kultura za 500
Naše rodina nikdy nebyla zrovna hi-fi partička. Za vlády pevné socialistické ruky jsme s bratrem proháněli cívkový magnetofon Tesla B-něcoužnevímco. Na sklonku osmdesátých let se v naší skromné domácnosti objevil polský kazetofon značky Unitra, což byl de facto zhmotnělý výsměch audiofilům.

Přístoj na přehrávání vinylových kotoučů ale naše plebejská rodina nikdy nevlastnila. Nehledě k tomuto ostudnému faktu jsem choval vinylům vřelé sympatie asi jako Bill Clinton ke stážistkám z Bílého domu. Na vinylové mejdany v maringotce, poslech elpíček v rodině své někdejší přítelkyně a dýchánky u kamaráda Vládi, experta na šedesátá a sedmdesátá léta, nešlo zapomenout. A je pro mou osobu vcelku charakteristické, že jsem si gramofon pořídil až nyní. Raděj ani nebudu říkat v kolika letech.

Nákup gramofonu a reproduktorů na Aukru by vydalo na samostatnou kapitolu. Pořídil jsem obě položky zvlášť a nehledě k tomu, že mě oba prodávající ujišťovali o funkčnosti, obé fungovalo asi jako česká justice. Tedy napolovic, popřípadě vůbec. Jeden reproduktor, kde byl odpadlý kontakt, jsem si pomocí pájky opravil ještě sám, gramofon samotný jsem ale raději svěřil do péče odborného typu. Po deseti dnech jsem měl konečně funkční sestavu. Na Tesle Dominant není nic, z čeho by si odběratélé časopisu Audio_Video učůrávali do spodního prádla. Bylo to poslední gramoradio vyráběné před osmdesátýmdevátým, ale začátečníkovi jako já, který ví o dobrém zvuku asi tolik jako ministr Kalousek o morálce, bohatě postačí.

Možná si o lidech, kteří jedou ve vinylech, někteří pomyslí, že jsou to snobi. Vždyť je to nakonec tak nepraktické a neskladné médium. Ale řeknu vám, snobského v tom není zhola nic. Když posadíte vinylovou desku na talíř gramofonu, roztočíte ho, jehla sedne do drážky a vy uslyšíte ten poctivý analogový zvuk, který i přes vaši audio nezkušenost, zkrátka ehm... hraje, je to slast srovnatelná s orálním sexem.

A víte, která deska byla první, kterou jsem si po pořízení gramofonu zakoupil? ... Ne, nebyl to komplet Pepíčka Zímy, ani Vánoce ve Zlaté Prahe, ani poslední kousek od Pepy Melena, bylo to Popular Songs od Yo La Tengo z roku 2009.




A jelikož je Popular Songs nahrávka předlouhá, je to 2LP, navrch s nádherným rozkládacím obalem. Těžký je to jako můj úděl, jelikož jsou to 180 gramový kotouče. Tohle je skutečně fyzický nosič a už jen pohled na něj je nádherný. Obávám se, že si začínám pěstovat další závislost. Asi bych měl přestat alespoň s tou masturbací.




Heavy metal au théâtre – Wariot Ideal

3. listopadu 2011 v 11:14 | Alfi |  Kultura za 100
Je to ostudné, ale v divadle jsem nebyl tak dlouho, že si tu číslovku ani netroufám odhadovat. Spojení heavy metalu a divadla bylo ale natolik lákavé, že mě zvedlo z pohovky, kde jsem právě sledoval nejnovější díl venezuelské soap opery. Ze šatníku jsem vybral ty nejméně špinavé kalhoty, odrolil zaschlé zbytky jídla z úst, použil antiperspirant na překrytí pachu potu a pižma, rozbil prasátko a vyrazil za kulturou.

Trochu mě vyvedlo z míry, když jsem na místě zjistil, že zaměstnanců tyjátru je víc jak diváků, ale svedl jsem to na ubohý vkus knedlíkového národa. Mnohem větší překvapení mě čekalo, když utichly distorzované zvuky kytar a rozplynul se dým na jevišti. Tři chlápci na jevišti nejspíše sršeli vtipem, ale vzhledem k tomu, že všechny dialogy byly ve francouzštině (nebo to byla imitace francouzštiny?), tak jsem břitkost humoru nedokázal ocenit ani z poloviny. Znalost několika francouzských slovíček, jako merde, bon jour, salut, crétin či dessert moc nepomohla. A ačkoli jsem slušně vychovaný postarší mladík, který obvykle ze sálů neodchází před skončením produkce, po půl hodině intelektuálního utrpení jsem usoudil, že mnohem příjemnější bude odebrat se do panelové residence a zkontrolovat nové přírůstky na doméně Big Tits.

Cestou jsem si říkal, že obviňovat mohu maximálně tak sám sebe, jelikož jsem si nepřečetl dostatečně pozorně anotaci hry, kde bych se jistě dozvěděl, že hra je ve francouzštině a mohl si tak ušetřit zklamání a 110Kč. Ještě než jsem se dostal na své oblíbené stránky věnující se krásám jistých částí ženských těl, čistě ze zvědavosti jsem se podíval na web tyjátru, kde jsem ale u představení, z něhož jsem právě prchl informaci, že hra je ve francouzštině, nevydoloval. Překvapilo mě to o to víc, jelikož protagonisté byli majiteli českých jmen a příjmení. Umělecký záměr mi potom nějak uniká, ale na vině bude nejspíše má pologramotnost a kulturní nedovzdělanost, jelikož pan ředitel se v prázdnotě zejícím divadle bavil velice velmi.

Určitě znáte Lennonovo hipícké moudro: Nevěř nikomu, komu je přes třicet. Já bych si dovolil po shlédnutí torza metalové soap opery doplnit : Nevěř metalistovi s trikem zastrčeným v kalhotech.