Prosinec 2011

Jede traktor, je to ... OTK

27. prosince 2011 v 22:09 | Alfi |  Alfi mudruje
Občas se člověku přihodí něco nečekaného až překvapivého, nad čím zůstává rozum stát. Tak jako dnes, kdy se mi můj druhorozený chlubil svým kreslířským uměním a zároveň se mě ptal, co za písmena to vedle traktoru vlastně napsal.





O tom, že kapela OTK, stojí v mém pomyslném žebříčku oblíbenců na jedněch z nejvyšších šprušlích, jsem mu nikdy nevykládal a ani poslechem jejich alb jsem mu hlavu v jeho necelých pěti letech nemotal. Už to tak ale vypadá, že nastal jeho čas. Nebo je to celé jen náhoda?



Radio teror - edice vánoční.

23. prosince 2011 v 19:54 | Alfi |  Radio teror

Svátky leklých ryb, uvolněných opasků a bezbřehého konzumu jsou vděčnou záminkou pro terorizování spoluobčanů pomocí rádiových vln.

Minimálně od začátku prosince vás počnou rádia mučit písněmi věčně zelenými. Z toho důvodu je pro slabší nátury, jakou disponuji kupříkladu i já, lepší tento měsíc přístroj vůbec nezapínat. Přesto se vánočnímu audio-zlu nelze zcela vyhnout. Zvukový smog je všudypřítomný.

Dnes již tradičním dodavatelem vánoční pohody do našich domovů je Janek Ledecký, který snad už ani jiné než vánoční písně neskládá. Vzpomeňme jeho Slipy se mají měnit (nejen) o vánocích či A od těch časů nebo Ryba rybě. Naopak písně zpívané mnohonásobně pozlaceným slávikem z Bertramky, který zná šokující pravdu o tom, že drogy neprospívají hlasu, jsem tento rok nezaznamenal vůbec. Narozdíl od Lucie a jejího Medvídka plného kokainu z Bogoty. Ale nejen tuzemští umělci nás štědře zásobí pohodou, máme tu i evergreeny spoza hranic jako třeba Last Christmas od přihřátého dua Wham, bez něhož by svátky vypadaly jako bramborový salát bez sterilizovaných okurek.

Jako nadějný adept na rádiový teror roku se jeví i píseň z filmu Alois Nebel - Půlnoční. Václava Neckáře i přes jeho údajné techtle mechtlemi s mocí mám jako zpěváka rád, (rozhodně víc než jeho blonďatou kolegyni z Golden Kids, co se tak ráda soudí). A neříkám, že není pěkné, když se mezi titány českého popu vloudí někdo z mezzaninu hudební scény, v tomto případě Jaromír Švejdík. Avšak pakliže je rotace písně zběsilejší než otáčky simulátoru v Bajkonuru a začne se protáčet již v říjnu, nemůže to dopadnout dobře. Poprvé to bylo - nezastírám - vcelku osvěžující, dalších pár poslechů Půlnoční bylo - řekněme - snesitelných, poixté už to přestalo být zábavné. No a s každým následným poslechem jsem tuhle - teď už - příšernou odrhovačku začal víc a víc nesnášet. A jak se dneska ozve charakteristické pískání, nasucho polknu a prchám z doslechu.




A vtipná parafráze na závěr:




a ještě jedna:




a ještě toto, což je také vtipné, ale obávám se, že poněkud nechtěně:



Václav Havel - R.I.P.

21. prosince 2011 v 0:08 | Alfi |  Člověčiny
Článků v souvislosti s úmrtím ex prezidenta Václava Havla je v současnosti logicky přehršel. Přesto mi nedalo, abych se nepřipojil i já. Ale skutečně jen velmi krátce.

Václava Havla jsem měl velmi rád. Respektoval jsem ho a uznával jako autoritu. Byl mi sympatický jako člověk i jako politik. A přestože jsem v pozdější době s jeho názory ne vždy souhlasil (například uznání nezávislého Kosova), jeho přínos (nejen) České republice je jednoduše neoddiskutovatelný. Teď mám pocit, že po jeho odchodu zde zůstane cosi jako prázdné nezacelené místo.

Hlení se mi hlení

5. prosince 2011 v 16:50 | Alfi |  Alfi mudruje
Minulý týden mi příliš radostných zážitků nepřinesl. Ano, ty dva dny volna, které jsem si v zaměstnání vzal, by se daly považovat za jisté pozitivum. Kdybych je ovšem netrávil vychrchláváním hlenů, jejichž barva neměla daleko k levandulové až brčálové a propocením všech (dvou) mých prostěradel.

A jelikož i churavějící nebožák potřebuje občas cosi pozřít, byl jsem jednoho dne víkendového typu nucen odlepit svá zpocená záda od lajntuchu a vyrazit na nákup čínských polívek, zázvoru, palic česneku, lahví rumu a dalších nezbytností.

Dokonce i s mlhou před mými nemocí zkalenými zraky si nebylo možné nevšimnout originálního potisku výlohy, k níž jsem se krokem potácivým blížil.




Ještě nyní mě zaměstnává myšlenka, zda-li v tomto obchodě dělají z umaštěných vesnických dítek lvíčata dětských salónů, nebo jestli tento shop není jen zástěrkou pro nelegální obchod s nezletilci, jenž se odehrává za zamčenými dveřmi skladu. Ve městě, v němž žiju, je ostatně možné i nemožné.