Leden 2012

Mjůsik, mjůsik, můví můví – Alfiho anketa 2011

27. ledna 2012 v 21:58 | Alfi |  Kultura za 500

Leden je nejen měsícem redukčních diet a smutných pohledů do portmonek, ale i měsícem všemožných anket shrnující výsledky předešlého roku na frontě kulturního typu. A vzhledem k tomu, že jsem minulý rok strávil nezanedbatelný čas s uchem na reproduktoru a s ovladačem, popřípadě biletem v ruce, dovolím si předložit své osobní favority. A to bez pořadí a stupňů vítězů. Nebudeme z toho zase dělat olympiádu.



Mjůzik, sekce domovina:

Čokovoko - Hudba
Midi Lidi - Operace Kindigo!
Floex - Zorya
Komunisti - Dlouhá zima
Anyway - Anyway
Prodavač - Duchové EP
Prince of Tennis - Urbi & Orbi
Kiss me Kojak - ...a nic čeho se můžete dotknout


Mjůzik, sekce za humny i dále:

Yuck - Yuck
Beirut - The Rip Tide
Cansei De Ser Sexy -La Liberacion
Fucked Up - David Comes To Life
Shilpa Ray & Her Happy Hookers - Teenage and Torture
Stephen Malkmus & The Jicks - Mirror Traffic
tUnE-YarDs - w h o k i l l
Wu Lyf - Go Tell Fire To The Mountain
Young Widows - In and Out of Youth and Lightness
Likke Li - Wounded Rhymes


Mjůzik, sekce objevy, leckdy i mnoho let (až dekád) opožděné:

The Black Angels
Cheap Girls
The Knack
Animal Liberation Orchestra
The Soft Pack
The Spinto Band
Carolina Chocolate Drops
The Hold Steady
Sonna
Starý pušky
Kiss Me Kojak


Můví, sekce domovina:
Gorila
Nevinnost


Můví, sekce za humny i dále:

Headhunters
Pařba v Bangkoku
50/50
Opravdová kuráž
Černobílý svět
Scott Pilgrim proti zbytku světa
Hanna
Devil´s double
The Girl with the Dragon Tattoo
Badland (tenhle film je sice z roku 2007, ale musel jsem ho sem dát, protože to prostě jinak nešlo, dvěma slovy: emocionální masakr)

A do toho jsem si zpětně naordinoval několik seriálů, respektive sitcomů: Dexter, Weeds, Misfits, Breaking Bad, Little Britain a rovněž tak nezanedbatelné množství uměleckých filmů pro dospělé.

Carole King - Tapestry

25. ledna 2012 v 10:10 | Alfi |  Slyšeno
A teď na sebe prozradím něco tak strašného, že díky tomu budu za naprostého ignoranta a pologramota. Ale což, upřímnost se přeci cení. Nebo snad ne a rodiče mi celou tu dobu lhali?

Nechme ale důvěru v životadárce a víru v existenci Ježíška protentokrát stranou. Jistě znáte zpěvačku Carole King a její zásadní a nepostradatelné album Tapestry. Záměrně nepíšu legendární ani kultovní (i když by na to Tapestry nárok bez dlouhých diskuzí mělo), protože mám dojem, že je v současnosti překultováno a každá třetí kapela s dvěmi alby na kontě a pěti lety existence je legendou.


Nedávno se mi podařilo získat Tapestry na snobském formátu, tedy na vinylu. Původní americké vydání z roku 1971. Nádhera, která pořád slušně hraje. Jaké ale bylo mé překvapení, když jsem na obalu spatřil na parapetě sedět blonďatou krásku, z níž by si i strůjce árijského kodexu dokonalosti ucvrnknul do trenclí (kdyby ovšem nevěděl, že je to židovka). A já bláhový si celou dobu myslel, že Carole King je černoška (ehm ... promiňte, měl jsem na mysli Afroameričanku).






A další rozčarování přišlo záhy při pročítání bookletu, kdy jsem se dozvěděl, že zbožňovanou (You Make me Feel Like) a Natural Woman nemá na svědomí má oblíbená Afroameričanka Aretha Franklin, jak jsem si asi dvacet let myslel, ale právě Carole King (a ještě nějací dva chlápci, o jejichž barvě pleti jsem ale nic bližšího nezjistil).




Na závěr jsem chtěl napsat klišé, že "člověk se celý život učí", ale jelikož je to tak příšerně otřepané, raději ho sem nenapíšu.

Radio teror no. 3

24. ledna 2012 v 22:33 | Alfi |  Radio teror
O 5 Radeček - Praha
Měl jsem tu čest vidět šumperský ansámbl písní a tanců na vlastní oči a jediné, co k tomu mohu říct je, že si z jejich vystoupení ale lautr nic nepamatuju. Tak byli Radečci výrazní. Už předtím jsem je ale zaregistroval ve videoklipu k jakési jejich pjesonce, kde chlapci pózovali na plovárně. A už tam si vydobyli mé nehynoucí sympatie. Zejména pak frontmanova hučka maocetungovského typu s pěticípou rudou hvězdou. Skutečně netuším, zda jsou podobné oděvní doplňky výrazem zpěvákova pochybeného světonázoru, módním výstřelem do prázdna či jednoduše vedlejším produktem kréténismu. Možná by pomohl zájezd do jedné z oblíbených destinací levicově smýšlejících salónních revolucionářů: souostroví Gulag, popřípadě dálný Východ či pobřeží Kamčatky.




Kapela bohužel stále funguje a dramaturgové rádií i dnes dokáží ucho posluchačovo potěšit radeččím singlem Praha, který by se dal zjednodušeně označit jako značně bezkrevný pop rock s portovními kořeny a kapelu samotnou za českou obdobu U2 pro nenáročné a rádiem dokonale otupělé publikum.


Petr Kolář - Navzdory hříchům
Písně pana Koláře, alespoň ty, co se ozývají z éteru, se vyznačují především tím, že znějí odlišně a barvitě asi jako když vedle sebe postavíte deset zeber. Tím se ale ani v nejmenším nesnažím naznačit jakékoli pochybnosti o kvalitě a technice vokálního projevu pana romantického rockera Koláře, jelikož té už si před lety všiml i pan Brichta z Trocnova.

Ale pojďme dál, máme tady kantilénu pro rockery, srdcerváčský text, v němž se protagonista šlágru partnerce omlouvá za své promiskuitní chování a slibuje, že když dostane ještě poslední šanci, tak už bude hodný a monogamní. Takhle to ale pane Koláři v životě snad nefunguje a pakliže ano, tak žijeme každý na jiné planetě, anebo přinejmenším nazrál čas politovat slečnu-paní z inkriminované písně za její naivitu a důvěřivost (eufemisticky řečeno).




Když slyším mistra Koláře, představuju si, že takhle nějak by asi chtěl zpívat božský Kája, kdyby na to ovšem měl koule a nebyl to historicky první metrosexuál na území České koruny. Na druhou stranu si troufám tvrdit, že jeden romantický motorkář surfující na českých rádiových vlnách nám bohatě postačí.

Budiž Prostřeno

12. ledna 2012 v 7:05 | Alfi |  Viděno
Před nedávnem jsem zaregistroval během své návštěvy v televizním pokoji svých rodičů pořad s velmi vynalézavým názvem Prostřeno. Jistě ho řada z vás znáte (nenápadná narážka na masivní návštěvnost těchto stránek). Pětice lidí z širokých sociálních vrstev se navzájem zve do svých residencí, popřípadě nevzhledných kutlochů a předvádí svůj kulinářský um. Pořad mě zaujal svým akcentem na ryzí člověčenství a proto jsem se zájmem a poněkud masochisticky zpětně shlédl několik dílů z archívu, abych zjistil jakéže to jsou ty gastronomické trendy v tuzemských kuchyních.

Nepřekvapilo mě ani tak, že v podstatě každý druhý by mohl vystřídat v televizním studiu pana Babicu, ani to, že soutěžící neznají jiné maso, než vepřovou panenku, ale především fakt, že všichni nakupují suroviny v jednom supermarketu. Jasně, chápu, že inkriminovaný nadnárodní řetězec konzumních rozkoší a radostí je sponzor pořadu, ale vysvětlete mi jedno. Jak chtějí proboha soutěžící připravit kvalitní menu ze sortimentu nakoupeném v Lidlu?!

No nic, nějak mi z toho všeho vyhládlo, půjdu si uvařit jednu svoji specialitu. Špagety s kečupem sypané delikatesním 30% eidamem.

Arbeit macht frei & Práci čest!

1. ledna 2012 v 16:32 | Alfi |  Alfi mudruje
Ne, nejsem příznivec písní Daniela Landy ani recitace Jiřiny Švorcové (to pro ty, co sem zabloudili díky ultravtipnému nadpisu). Možná to bude vypadat nepravděpodobně, ale už se vážně těším zítra do zaměstnání. A není to ani tak proto, že bych snad byl workoholik nebo něco podobně strašného, ale je to čirý pud sebezáchovy.

Mám to tak po každých vánočních svátcích a oslavách příchodu dalšího podělanýho Novýho roku. Tohhle poslední volno naštěstí trvalo pouhý týden, ale i tak je můj biorytmus, moje psychika a především má játra rozhozená jak popel Donnyho ve filmu Big Lebowski.

Čest práci!