Březen 2012

I love 80´s too.

29. března 2012 v 0:19 | Alfi |  Slyšeno
Po jistý čas jsem zastával poněkud ukvapený názor, že osmdesátá léta byla pro hudbu to nejjalovější období vůbec. Bezpochyby se na mém názoru podepsalo působení tehlejšího československého rozhlasu (které se ostatně příliš neliší od současné produkce veřejnoprávního rozhlasu), TV pořadů typu Hitšaráda a návštěvy odpoledních diskoték pro nadržené pubescenty. Naštěstí jsme v druhé půlce osmdesátek se spolužákem Flegim vedle pornografie objevili i kouzlo polského rádia, které si z porušováním autorského práva hlavu nedělalo a tak vám klidně pustili najednou celé album U2, The Cure popřípadě Depeche Mode. Brzy jsme s Flegim seznali, že Michal David, Sandra, Baltimora a Modern Talking pro nás nebudou ty pravé ořechy.


A když tak dneska přemýšlím o svých oblíbencích, je až paradoxně překvapivé, kolik z nich jich natočilo své majstrštyky v jalových osmdesátých. Ten seznam by byl dlouhý asi jako soupis hříchů mých a Markýze de Sadea, a tak tedy jen namátkově.



The Clash
Chovám v úctě všechna jejich alba, ale Sandinista má pro mě spešl význam. I když v zemích bývalých postsovětských kolonií vyvolává levičáctví západních kapel pobavený úsměv na rtech (alespoň u generací, jež zažili komouše v praxi), téhle kapele to věřím. Už jen proto, že na Sandinistovi údajně nic nevydělali, jelikož si prý vymohli, že se bude 3LP prodávat za cenu jedné desky. Firma na to přistoupila pod podmínkou, že případný finanční propad zaplatí kapela z vlastní kapsy. Což se také stalo. Dneska je to ale putna, Sandinista prostě obsahuje hromadu skvělých songů. Někdo tohle 3LP označuje za poněkud rozhárané, já bych řekl spíš renesančně rozmáchnuté.

 
 
 

Happy Mondays

Nechápu jak tyhle zdrogovaný ksichti mohli natočit tolik skvělé hudby. Dokonalá hudba na mejdany.





Stone Roses

Platí to co u Happy Mondays. S tím rozdílem že Stone Roses toho moc nahrát nestihli. Ale můžete pokračovat s alby jejich opičího zpěváka Iana Browna.





Ian Dury

Počítají ho do britské punkové vlny, ale tenhle podivnej týpek nikdy nehrál ryzí punk. Na jeho deskách najdete pub rock, weird pop, funk, soul, reggae... Všechno servírované neodolatelným způsobem.






Joe Jackson

Asi nejlepší byly první desky ještě ze sedmé dekády, ale třeba Beat Crazy taky není k zahození. A tu hypnoticky úspornou zabijáckou basu Grahama Mabyho prostě zbožňuju. Lepší už je snad jen Karel Vágner.






Violent Femmes

První eponymní album je jesně best, ale i ty pozdější stojí rozhodně za hřích.






The Kids

Země pralinek a evropské byrokracie. Není snad lepší místo pro založení punkové kapely? První poslech debutu The Kids byla jako rána kladivem. Zbožňuju je. Kam se na ně sere většina ostrovních kapel z té doby. Desky z osmdesátých let sice už nebyly tak divoké jako debut z roku 1978, ale laťku si The Kids drželi se ctí po celou dobu své nedlouhé existence.






Squeeze

Power pop, new wave, post punk. Melodie, energie, inteligence. Dejte si třeba Argybargy.





XTC

Kapela surfující na stejné vlně jako Squeeze. Ukazuje se, že pop nemusí být uniformí bezduchá plastiková sračka.






New Order

Bylo by asi nošením dříví do lesa, psát tady moudra o pohrobcích Joy Division. Clasicó






Sonic Youth

Jestli byl někdo pro nezávislou scénu v osmdesátých letech důležitější než Sonic Youth, tak mi ho ukažte.





Pixies

Ještě stihli nahrát na sklonku osmdesátých let majstrštyk Doolittle (a rok předtím Surfer Rosa).






Talking Heads

Význam téhle kapely netkví jen v tom, že se podle jejich písně z alba True Stories pojmenovali ti slavní Britové s pidlookým zpěvákem a že frontman David Byrne objevil ve Venezuele pro svět nejlepší funkovou kapelu.





A co ještě? Tak třeba B52´s, Devo, Talk Talk, Blondie, The The, Elvis Costello, Pogues, Echo & The Bunnymen. Určitě jsem na hromadu skvělejch kapel zapomněl, tak mě můžete klidně doplnit.



Peter Griffin - morální gigant

20. března 2012 v 10:50 | Alfi |  Z horší společnosti

Již dlouho nebyla na těchto stránkách řeč o panu Griffinovi. A nikoliv proto, že by jeho mohutná postava neskýtala stejně mohutné náměty.

Jako třeba ten, jenž vypráví o tom, kterak pan Griffin k penězům přišel.
Dnes ráno nás pan Griffin přivítal širokým úsměvem a radostnou zprávou. Jeho finanční situace se rapidně zlepšila. Vyhrál ve sportce celých 90 korun. Ale šťastným zprávám nebyl konec.

Pan Griffin si totiž včera zašel koupit brambůrky a cigarety (že by oslava?) do večerky našich vietnamských byznys(wo)menů. Při placení se ale vietnamská příručí přepočítala a vrátila panu Griffinovi o sto korun víc. S kolegy jsme se - celkem naivně - optali, zda jí na trapný matematický renonc upozornil.

Pan Griffin jen nechápavě vytřeštil oči a své morálně diskutabilní obohacení odůvodnil tím, že do obchůdku chodí nakupovat už léta a za tu dobu ho určitě okradli o víc než jen o stovku.

Když se nad tím tak zamyslím, vlastně je pan Griffin bojovník proti nekalým praktikám cizokrajně vypadajících obchodníků, kteří po dlouhá léta poškozují náš stát daňovými úniky prodejem nekvalitního zboží značky Adibas a Puna a naopak prvotřídní marihuany. Pan Griffin si vzal zpět jen malé odškodnění. A kdo by mohl co namítat? Ale klidně můžete, jestli chcete.

I love 90´s

6. března 2012 v 21:41 | Alfi |  Po venku
První březnový víkend byl pestrý jak šatník transvestity. Sice jsem si s brekem musel nechat ujít akci, kde se za 79 korun českých mohlo vypít sudového vína, co hrdlo ráčilo, ale vzhledem k tomu, že jsem se měl následující den o své hyperaktivní, hyperhlučné a hyperbůhvíco děti postarat již od deváté raní, zvolil jsem alternativu: ABSTINOVAT A PŘEŽÍT. A rozhodl jsem správně. Bezpochyby jeden z nejstrašnějších zážitků v životě lidském je hlídání dětí, za situace, kdy máte kocovinu, která vám hrozí rozrazit spodinu lebeční. Tedy hned po trhání osmiček a načapání vlastních rodičů při kopulaci.




Abstinence má i své světlejší stránky. Díky ní jsem si mohl užít nádherného slunečného dne ve společnosti juniorů a mé téměř ex-manželky. Výlet na Kalvárii jsme symbolicky zakončili prvním jarním ohýnkem, který víc kouřil než hořel. Možná i proto měli kolem se belhající senioři velkou starost o životní prostředí. Prý že u nich se ohně rozdělávat nemohou. Když jsem se zeptal, kdeže to je u nich, bylo mi odpovězeno: V Hrádku nad Nisou. Na to jsem opáčil, že u nás se ohně zapalovat mohou.




Táborák jsme měli ten den ještě jednou a to na zahradě mé téměř ex-tchýně. Založen byl za účelem tepelné úpravy uzenin, ale vzhledem k tomu, že kouřil ještě víc než náš výletní, pojal jsem podezření, že se jednalo spíše o šikanování sousedů. Milé pozdní odpoledne jsme zakončili s mým prvorozeným hrou v bandmington . Místo košíčku, který se nám nepodařilo najít, jsme zprvu hráli s umělohmotným velikonočním vajíčkem, což vzhledem k ne úplně kulatém tvaru nebylo zcela ideální. Gumový hopík byl o dost kulatější, avšak extrémní rychlost a vzdálenost, jakou dosahoval po prudkém úderu, rovněž byly daleko ideálu.

Večer se měl nést v retro náladě devadesátých let. Sestra přítele Beryho slavila čtvrtstoletí a tak stylově pozvala i lidi, pro něž devadesátky znamenaly to samé, co pro hipíky šedesátá. Lidi, kteří vzhledem k tomu, že valnou část deváté dekády minulého století prožili v duchu hesla sex&drugs&raknrol, a tak si z nich stejně nic nepamatují.



Musím říct, že po poslední birthday party, kterou shodou okolností svolal bratr oslavenkyně, jsem šel do sebe. Morální kocovina se tentokrát nekonala. Žádné obtěžování panen a dívek a pořvávání na sousedy v sedm ráno neproběhlo. A to i navzdory objemu zkonzumovanému ethanolu, který by způsobil otravu alkoholem minimálně dvěma nezletilcům. Díky přítomnosti mého nového přítele (ne, nemyslete si o mně nic nehezky přiteplalého), kterému budeme říkat kvůli utajení třeba pan Ajťák, jsem si patřičně rozšířil obzory. Míchaný nápoj sestávající z becherovky a semtexu, ale už vážně pít nikdy nechci. Bohužel jsem zapomněl na to nejdůležitější z večera, čímž je umělecký pseudonym jedné přítomné slečny, která podle Ajťáka natáčí moc pěkná videa pro dospělé.

Domů jsem se dopotácel zasmrádlý z nikotinového kouře a lehčí o několik ne nevýznamných bankocetlí a jako již téměř tradičně za světla. Neděle se proto nevyhnutelně nesla ve znamení klidu na lůžku, při níž jsem zkonzumoval dvě růžové pilulky a shlédl půlku první řady britského seriálu Shameless, jenž mi v určitých momentech připomněl můj vlastní život.

Nejzábavnější částí víkendu ale stejně zůstává nákup pyžama a spodního prádla pro mého druhorozeného a rozhlasový pořad o sebevraždě Viléma Mrštíka. Ale o tom třeba zase někdy jindy.