Červen 2012

Ten přístroj nefunguje!

27. června 2012 v 23:11 | Alfi |  Viděno

Kdysi jsem slyšel příběh, už nevím, jestli se jednalo o pravdivou historku, vypointovaný fór či urban legendu. Šlo v něm zhruba o toto: Chlápek byl na návštěvě příbuzných, kde se jeho malý syn, nikým nezpozorován, zmocnil lahve alkoholu a jal se ochutnávat (ne že by na tom záleželo, ale vidím před sebou obraz zelené, kterou shodou okolností bytostně nesnáším). Po nějaké době našel někdo z přítomných klučinu, kdesi v koutu zhrouceného s flaškou alkoholu v ruce, což otce přinutilo usednout za volant a jet do nejbližší nemocnice. Vzhledem k tomu, že ten večer plánoval u příbuzných přespat, sám si předtím slušně zavdal. Cestou z nemocnice, kdy už synovi bylo mnohem lépe, ho - co čert nechtěl - zastavila policejní hlídka, která se rozhodla udělat podezřele rozvláčnému řidiči test na alkohol. Test byl samozřejmě pozitivní. Tatínek ovšem přišel na spásný nápad. Začal policistům tvrdit, že nic nepil a že to není možný, aby nadýchal, a že mají určitě rozbitý přístroj, a ať dají schválně dýchnout jeho synovi. Jak to dopadlo, asi tušíte.

Vtipné na tom je, že po mnoha a mnoha letech jsem včera večer viděl tuhle storku zfilmovanou. Akorát, že místo tatínka tu figurovala babička, místo zelené vodka a místo české kotliny islandská mrazivá noc. Každopádně i bez této alko třešinky na filmovém dortu doporučuju tenhle snímek shlédnout.


What´s new pussycat?

8. června 2012 v 14:27 | Alfi |  Po venku
První červnový víkend jsme sjeli Jizeru ze Spálova až do Svijan. Zúčastnilo se deset dětí a devět dospělých, čtyři kanoe a jeden raft. Vzhledem k tomu, že den před začátkem našeho dobrodružství a bohužel i v den našeho vyplutí pršelo, nikde se nám od pádla neprášilo. Daní za dobrý průtok byly první den prokřehlé údy a zvlhlé oblečení. Naštěstí placatka byla naplněna. Další den se ovšem oteplilo a slunce si přestalo hrát na schovávanou. Na rozdíl od minulého splouvání se tentokrát nikdo s lodí nepřevrátil. A opět musím konstatovat, že někteří návštěvníci kempu by vůbec neměli konzumovat alkohol. Ostatní majitelé stanů by tuto sebereflexi ocenili hlubokým spánkem a oni samotní by se druhý den obešli bez trapné morální kocoviny. Ale co už, na přespávání v kempech je příznačné právě ta zvýšená koncentrace lidských hovad.

Podlehl jsem kouzlu Geocachingu. Něco podobného jsme v dětství rovněž provozovali. Jen jsme u toho v ruce nedrželi předraženou turistickou navigaci a jmenovalo se to, tuším, hledání pokladu, resp. šipkovaná. Naskočit na módní vlnu Geocachingu jsem se odhodlal vlastně kvůli dětem. Je to případná motivace vyrvat je ze spárů počítačů a TV obrazovek, ale samozřejmě to není špatná aktivita ani pro dospělého jedince trpící lehkou nadváhou a nedostatkem pohybu. Včera jsem si zkusil sólově odlovit první dvě cache a výsledek byl velmi uspokojivý. O víkendu bych rád vyrazil na lov i s juniory. Ale to přece jenom poněkud předbíhám, jelikož ....

... dnes začíná další kolo festivalu falešného vlastenčení a.k.a. fotbalová soutěž zvaná Euro. Tentokrát konaná v Polsku (v naší staré známé Wroclawi) a v baště východoslovanské demokracie - Ukrajině. Ani já, příkladný fotbalový neznaboh, jsem nebyl ušetřen informace, že dnes večer čeká české mužstvo, které jelo na šampionát vlakem (to chválím), mač s mužstvem ruských mužiků, o nichž ale nevím, jak se do Polska dostali. Možná v tancích.
Už jen to je dostatečný důvod, proč nenavštívit restauraci s velkou plochou obrazovkou a zpovykanými fanoušky a raději si zajít pro katarzní porci hluku, který obstarají soubory písní a tanců Edith, Fetch! a naši staří známí Kiss Me Kojak, do maloměstského music klubu.

A ještě na skok ke geocachingu. Na závěr bych rád sám sobě přislíbil, že se pokusím neklesnout na úroveň některých lovců kaší, kteří mají bůhhvíproč dojem, že jsou nadčlověci a rovněž se zdržím v komentářích k nalezeným keším používání infantilních zdrobnělin (za které by se mělo nekompromisně stavět ke zdi, nebo přinejmenším provádět torturu) typu kešulka, případně bomba zábavička.

Kiss Me Kojak on the road

7. června 2012 v 0:28 | Alfi |  Po venku
Tento článek původně vznikl pro Full Moon Magazine, ale vzhledem k tomu, že jsem nestihl uzávěrku, vyjde až v dalším čísle, což je vzhledem ke skutečnosti, že FMM vychází nyní jako dvouměsíčník ještě poměrně dlouhá doba. Vy ovšem máte to potěšení si tento opus magnum přečíst již nyní.

Na začátek, něco nudných faktů.

Kiss Me Kojak, kapela postavená na troskách River for sale zdědila nejen baskytaristu Hukota, ale i jeho cenné kontakty. Výsledkem čehož je pozvání na čtvrtý ročník Asymmetry festivalu ve Wroclawi, kde během tří dnů zahrají skupiny jako Killing Joke, Sleep, A Storm of Light, Celesta, Æthenor, A Whisper in The Noise, Bohren & Der Club of Gore, My Own Private Alaska a řada dalších kapel operujících na žánrových územích vykolíkovaných hardcorem, industrialem, noisem, ale i elektronikou, metalem a post-rockem.


4. 5. 2012
Přeskočme nudné přípravy, balení a nakupování alkoholu pro polské přátele. V pátek před druhou odpolední nastupuji do stříbrného VW vanu nacpaného nástroji, aparaturou a dalšími krámy. Za volantem trůní trumpeťák Viktor, vedle něho frontman a basák Hukot, za nimi další basák Bery a bubeník Kompot. Místo vzadu vedle přítele kapely Reného patří mně. Vyrážíme směr severovýchod. Automaticky mi naskočí scéna z nedávno shlédnutého snímku Almost Famous. Akorát, že mi není patnáct a rozhodně se nepovažuji za nadějného a už vůbec ne za novináře. Jo a taky KMK nehrají hardrock. I když tvrdá je ta hudba teda dost. Taky groupies mi tu nějak chybí. Sakra, vypadá to, že sedmdesátá jsou nenávratně v hajzlu. Fuck! Alespoň, že nám zbyly ty drogy .... a rokenrol!

Ten sice občas zazní z reproduktorů, ale jinak vypadá hudební kulisa stylově řekněme dosti rozháraná. Do cestovního soundtracku, který jsem dle striktní instruktáže (hlavně country a hip hop) dostal na starost, se ale trumpetistovi a majiteli dodávky Viktorovi nikomu moc kecat nechce. Do Wroclawi je to pěšky dost daleko. A tak vedle At the Drive-In a Deverovy chyby, na nichž se shodneme asi všichni, se musí osazenstvo popasovat s Johnnym Cashem, Hankem Williamsem třetím, Roots nebo Spanky Wilson s Quantic Orchestra.

První část cesty absolvujeme Německem. Až do Görlitz, města, které dnes už spíš jen skrze pomyslnou hraniční čárou přechází v polský Zgorzelec. Za socialismu bylo tohle město rozděleno vejpůl hraniční závorou. V polské části Zhořelce měníme české koruny za polské zloté a pokračujeme směr Opole, kde máme u Hukotova kámoše Kuby domluvené spaní. Do polské vesničky Staniszcze Male ukryté v borových lesích dorážíme v podvečer. Na zahradě zděného domku se vítáme s Kubou, jeho ženou Magdou a batoletem Ajšou (pětiletá Jagoda se stydlivě ukrývá v útrobách domu). Přidává se Pavel z Gdaňsku, šéf labelu No Sanctuary, který se svou intelektuální obrýlenou vizáží tvoří kontrast k hřmotně, leč dobrácky vyhlížejícímu holohlavému Kubovi. Kuba, milovník Fugazi a Neurosis, jejichž loga má ostatně vytetované na těle, nám se ženou připravili veganskou večeři převážně z domácích zdrojů. Kuskus, čočkové karbanátky, řepný salát a zvláštní nápoj zvaný barszczyk, který chutná spíše jako vyprošťovák z kocoviny (což ostatně, někteří z nás budou na druhý den potřebovat). I když mám k veganskému stravování blízko asi jako český fotbalový manšaft k titulu světového šampióna, musím uznat, že to rozhodně nebylo zlé. Po večeři je čas na posezení na dvorku domu, dárky v podobě fernetu a nezbytného absintu, který se v Polsku neprodává, jsou předány. Vybalujeme česká piva, Poláci kontrují svými. Kocour, Černá hora vs. Lech & Ziwiec. Pavel přivezl vzorky z Gdaňsku, pšeničné, nepasterizované. Utrousím cosi o raním průjmu. Kuba se chlubí vlastní ořechovicí. Skvěle si popovídáme, padají dvojsmyslné vtipy o Karlových Varech, které se jen stěží dají prezentovat v tištěných médiích. Kuba i Pavel mají neuvěřitelný přehled o české punk & HC scéně, ale i o české kultuře obecně. Když zapátrám v paměti, kolik toho znám já o polské kultuře, nezbývá než se zastydět. Dokonce ani Bolek s Lolkem a Sexmise ruku v ruce s Henrykem Sienkiewiczem mi reputaci nezachrání.

5. 5. 2012
Ráno je pro některé z nás kalné, přestože obloha slibuje nádherný slunečný den. Palačinky voní až do našeho pokoje v patře. Kafe z retro kávovaru je vynikající a staví na nohy. Bylo to příjemné setkání, ale Kožaci mají kolem jedné po poledni zvukovou zkoušku a tak nezbývá než se rozloučit. Ačkoli se známe jen pár hodin, Kuba a jeho rodina jsou moc milí lidé a rychle nám přirostli k srdci. Ale třeba se ještě setkáme.

Jako připomínku včerejšího večera si v batohu vezu Kubův zin Chaos v mojej glowie, který sem dostal mimo jiné i proto, že je v něm článek o polském grafikovi Rafalovi "Wechterovi" Wechterowiczovi, jenž dělal kupříkladu pro Slayer, M.D.C., Extreme Noise Terror a pro spoustu dalších kapel, a který se mi až nápadně vizuálně podobá. Až se vrátím domů, budu se muset zeptat otce, jestli náhodou nebyl v třiasedmdesátém na dovolené v Polsku.

Těšíme se do Wroclawi. Hlavní město Dolního Slezka s víc jak šesti sty tisíci obyvateli jsem ještě v minulém století letmo navštívil během stopování do Estonska. Pamatuju si zachovalé historické centrum, pivo Lech a na zpáteční cestě zatmění slunce a náboženská procesí. Křesťané tehdy nejspíš očekávali svou oblíbenou kratochvíli - Konec světa. Museli být poněkud rozladěni, když se nedočkali. Dneska se ale nic takového snad nechystá. I když René po včerejším dýchánku ten pocit nejspíš nesdílí.

Cestou do Wroclawi trochu zabloudíme, přejedeme správný výjezd z dálnice a musíme se vracet. Bez podobných radovánek by to zkrátka nešlo. Přestože je sobota, na kraji Wroclawi se dostáváme do dopravní zácpy. Když už se čas nachyluje a nervy začínají pracovat, ptáme se na cestu chlápka na chodníku a dostává se nám odpovědi, že pivovar, kde se Asymmetry festival koná, je200 metrůpřímo před námi. Dorážíme s dvouminutovým zpožděním. Vzápětí se nás ujímá slečna Marta. Každá kapela má přiděleného někoho z organizace a Marta má velké štěstí, že Hukot vládne polštinou, jelikož její znalost angličtiny je přibližně na stejné úrovni, jako mé povědomí o skandinávské poezii osmnáctého století. Jsme ještě trochu nabuzení z předešlého večera, a tak je z nás Marta trochu nesvá. Ale jinak je to milá a starostlivá dívka, která bude naší průvodkyní až do konce festivalu.

Festival jede už od čtvrtka. Propásli jsme toho hodně, třeba Sleep, The Ocean, A Storm of Light nebo AmenRa. Sobota ale vypadá nejnabitější, čeká nás Bohren & Der Club of Gore, Guantanamo Party Program, My Own Private Alaska, A Whisper in the Noise a komerčně největší tahák Killing Joke, nad nímž se ovšem Kožaci ušklíbají.

Máme pár hodin času a tak vyrážíme do centra. Na hlavním rynku se na obřím pódiu producíruje kapela, která hraje rock&popové evergreeny. Navrhuju klukům, že by si mohli dát dvoják. Při představě, kterak mainstreamově naladění Poláci ženou Kožaky z pódia svinským krokem hned po prvním songu, se musím potutelně zasmát. Je nadstandardně horký jarní den a my hledáme zahrádku, kde bychom si mohli dát pivo a kde hlavně nebude slyšet kapela pro masy. Obejdeme pár bloků a nalézáme restauraci se zahrádkou v boční uličce. Začíná nám už kručet v žaludcích, ale polskou verzi sushi si rozhodně dávat nikdo z nás nebude. Jsme gastronomičtí neznabozi a po cestě zpět si někteří z nás žaludek zaplácneme malým desertem v podobě párku v rohlíku. Brzy bude totiž v areálu pivovaru večeře.

Veganská obdoba bigosu, polského národního jídla, se obvykle skládá hlavně ze zelí, hub a masa (v našem případě sojového). Takový polský segedín bez knedlíků. Přílohou je chlebová placka a i když to není to nejlepší, co jsem v životě pozřel, špatné to není. Zejména, když má člověk pořádný hlad. Zalít pivem a Kožaci jdou na scénu. Abychom si s přítelem Reném svou přítomnost na festivalu zasloužili, pomáháme s aparaturou, přinášíme kapele pivo. Jako bonus natáčím na foťáku záznam jedné skladby. Kožaci začínají hrát a přestože jsou první sobotní kapelou na této scéně a lidé se teprve schází, ohlas je vřelý. Kapela si polské publikum získává Hukotovými proslovy v polštině. V temných prostorách Middle stage získává hlučná nekompromisní dvoubasová noiseová smršť nový rozměr. I díky slušnému zvuku, světlům a umělému kouři. Kožaci končí svůj půlhodinový set joydivisonovským coverem Love Will Tear Us Apart, který jde rozpoznat jen díky trumpetové vyhrávce v závěru. Pánové se loučí přídavkem v podobě coveru od Lyssy - Superhombre. S Reném už čekáme v zákulisí, abychom pomohli s aparaturou zpět do auta.

Všichni, s nimiž se na festivalu setkáváme jsou vstřícní a organizace funguje bez zbytečných zádrhelů. Atmosféra v prostorách bývalého pivovaru vybudovaném v devatenáctém století je uvolněně přátelská, nikde žádní otravní opilci, což přičítám způli složení a inteligenci návštěvníků a způli absenci prodeje tvrdého alkoholu. I když já bych kalíšek něčeho ostřejšího pro uklidnění žaludku klidně snesl. V chilloutu narazím na partu organizátorů, kteří si dávají rundu z přinesené flašky a tak je pumpnu o jednoho panáka. Příjemné teplo se mi rozlévá v žaludku a k naprosté spokojenosti chybí jen málo. Další panák?

Na Asymmetry jsou tři scény. Zmiňovaná Middle Stage, Club Stage a největší Forum Stage. Vystoupení se ale kryjí jen minimálně, organizátoři ctí ideu na sebe navazujících koncertů. Nehledí se na kvantitu, ale na kvalitu. Koncerty začínají až kolem šesté večerní a končí pár hodin po půlnoci. Na otázku, jak je to s návštěvností, je mi odpovězeno, že první večer zde bylo asi 600 návštěvníků, ale dnes se kvůli Killing Joke čeká větší nával.

Hned po Kožacích startuje nejpomalejší kapela široko daleko, němečtí Bohren & Der Club of Gore. To, že jsem viděl jen asi poslední dvě skladby považuju zpětně za chybu. Badalamentiovské melodie, noire-jazzový saxofon a jako med se táhnoucí harmonie spolu s interiérem bývalého pivovaru ladí. Chtělo by to ale křesílka, aby posluchač propadnuvší se do hypnotických stavů nespadl na podlahu a neublížil si. Tihle stroze vypadající Němci čarují specifickou tíživou atmosféru jako vystřiženou z Blue Velvet. V Club Stage mezitím probíhá koncert druhé české kapely dnešního večera. Liberečtí The Drom produkují atmosferický metal ovlivněný Isis, Pelican a možná Neurosis. Nijak originální a převratná, leč s přehledem a precizně zahraná hudba. Club je zaplněný a obecenstvo uznalé. Později se s The Drom scházíme v podzemní místnosti určené pro prodej merche. Hukot mimo nahrávky ...a nic čeho se můžeš dotknout prodává i trika The Drom. Liberečáci se chystají na noční přesun domů, my ale zůstáváme.
Nastává chvíle pro tahák večera. Začátek koncertu Killing Joke nás zastihne v zákulisí, kam jsme si odskočili na občerstvení. Nikdo z Kožaků se na Jaze Colemana a spol. nehrne, ale já myslím, že by byla škoda alespoň na pár skladeb nezajít. Skutečnost předčila očekávání, alespoň co se týká návštěvnosti. Hlavní sál je narvaný k prasknutí. Vtlačím se vedlejším vchodem a ten přechod z chladné boční místnosti do sálu je teplotním šokem. V tu ránu se začnu potit. Na pódiu se motá a plouží Jaz Coleman doprovázený z poloviny postarší suitou hudebníků. Jeho rozklepaná postava vypadá jak postpunková verze Ozzyho Osbournea. Nevím, jestli předstírá, nebo je na tom tak špatně. Když jsem ho ale odpoledne zahlédl v areálu festivalu, vypadal celkem v pohodě. Takže spíš to první. Přesto však je výsledek uspokojivý, kapele a Jazovi se vlastně nedá nic vytknout. Dobře odvedené řemeslo. Jasně, Killing Joke mají svůj zenit dávno za sebou, ale pořád se nedají považovat za trapnou karikaturu sebe sama. A jejich Poláci jim rozumí.

My Own Private Alaska na Middle stage zní jako francouzská mathcoreová verze Dresden Dolls bez Amandy Palmer. Místo ženského elementu je tu screamo expresivní Matthieu Miegeville. Torzo koncertu, který jsem zahlédl vypadá zajímavě a jestli budu mít možnost dalšího setkání, určitě si jej nenechám ujít. V Clubu obsazují pódium místní Guantanamo Party Program, které díky Hukotovým promotérským aktivitám známe i z našeho maloměsta. Dle ohlasů je poznat, že jsou zde dost oblíbení, nicméně podobný druh hudby na pomezí metalu a hardcore mě ponechává chladným. Stejně tak jako na velkém pódiu další Francouzi Celeste, kteří za vrchol pódiové prezentace nejspíš považují neprostupné chuchvalce umělého dýmu a červené čelovky na hlavách.

Poslední kapelou na Middle stejdži jsou i u nás díky koncertním aktivitám Silver Rocket známí A Whisper in the Noise. Bohužel naše parta je po náročném dni už celkem grogy, a tak se jen zaběhnu podívat, jak jim to jde. Škoda, jejich koncert by mě nejspíš dost bavil. Taková romantická postrocková tečka na závěr.

Nás ale čeká cesta noční Wroclawí do hostelu Absynt (:-)), kde nám organizátoři zajistili nocleh. Loučíme se s Martou, která si evidentně oddechla. Když míjíme zaparkované auto s německou poznávací značkou, jemuž kdosi vysklil boční okénko, začínáme doceňovat nápad nechat dodávku přes noc v hlídaném areálu pivovaru. Noční Wroclaw žije na max. Ačkoli je po druhé raní, míjíme podnik na hlavní třídě, odkud nekompromisně duní na ulici taneční hudba. Na protější straně ulice se kolem Viktora, který hledá cestu do hostelu, motá parta podezřelých týpků s nazi vizáží. Na poslední chvíli si všimnou, že patříme k sobě a odcházejí s nepořízenou opačným směrem. Troufám si tvrdit, že kdyby tam byl Viktor sám, nejspíš by už ležel dokopaný a pravděpodobně i bez šrajtofle na zemi.

Prostor kolem hostelu Absynt na oázu klidu vůbec nevypadá. Ba naopak, je tu živo jako za bílého dne. Řada korzujících, případně posedávajících a to včetně některých slečen, se evidentně alkoholu nevyhýbá obloukem. Přímo pod okny máme Kebab restaurant, u něhož to hučí jak v úle. Mám sto chutí otevřít okno dokořán a zařvat na ulici. "Držte už huby". Naštěstí zavřená okna dobře těsní a my se brzy propadáme do říše snů.

6. 5. 2012
Jako připomínku předešlé divoké noci nacházíme ráno na ulici rozbité lahve od alkoholu a fleky na dlažbě. Vracíme se do areálu pivovaru pro auto. Okna jsou v pořádku a všechno je na svém místě, hurá. Po několika teplých dnech se obloha zatáhla, což nám při cestě nazpět vůbec vadit nebude. O pár hodin později ve Zhořelci utrácíme zbytky zlotých v nákupním centru za dárky blízkým. Někdo za pověstné polské karamely, někdo za chlast a jiný třeba za prezervativy, které se v Polsku zdají být podpultovým zbožím. Děláme si z Hukota legraci, že je v Polsku vyrábí se speciální úpravou. Perforované.

Ještě nás čeká pár kilometrů Německem přes Zittau a jsme na české straně. Bylo to fajn, ale teď už se všichni těšíme domů. Především pak Hukot.

A na závěr něco vizuálu:

Tohle byste na dálnici nechtěli zažít.


Rektální mast - nejlepší přítel rockera na cestách.


Viktor & Kuba & zátiší s polským pivem



Děti Hukota milují.


Konečně na místě, Hukot předvádí radostný breakdance


Areál bývalého městského pivovaru z 19. století


plakát a la Mucha


Není nad to, dát si dvacet na rušné ulici


Kiss Me Kojak před koncertem


Kiss Me Kojak během koncertu


Kiss Me Kojak po koncertě