Červenec 2012

What´s new pussycat? / no. 2

25. července 2012 v 0:27 | Alfi |  Z horší společnosti

V předvečer rozdávání vysvědčení se v klubu Knoflík odehrál koncert amerických hiphoperů Bleubirda a Astronautalise. Ačkoli byl všední den, klub se zaplnil natolik, aby organizátoři nezpakali nad výdělkem. To se ovšem nedalo říci o mně. Pohled do portmonky druhý den ráno mě rozlítosnil více než pořad Chcete mě?. Také jsem pochopil, proč výrobci dodávají elektronické cigarety v sadě po dvou kusech. Na druhou stranu jsem zakoupený vinyl Astronautalise ani nezapomněl na baru, ani neztratil po cestě, která se zdála to nadráno extrémně klikatá.

Další den se na ústavech školního typu rozdávaly závěrečné verdikty. Neprozřetelně jsem přislíbil své starší ratolesti, že jej s babičkou vyzvednu před školou a půjdem slavit jeho první zářez na poli vysvědčení. Dodnes mi není jasné, jak jsem mohl vstát v osm, když jsem uléhal teprve čtyři hodiny před tím. Nicméně v dohodnutý čas jsem skutečně postával s mou roditelkou před školním ústavem. Překvapivě jsem byl ve slušné formě. To mi ještě nedocházelo, že kocovina teprve na lebeční švy zaklepe. Naštěstí mě žádný policista cestou ke škole nedal dýchnout. Nejspíš bych přišel o řidičák.

Ten samý den odpoledne jsem vyrazil s přítelem Ajťákem a se zbytkovým alkoholem na cestu do centra Českého středohoří. Na přelomu června a července se patří navštívit festival Litoměřický kořen. Tento rok se konal poosmnácté a já jsem na něj vyrazil už ... poosmnácté. Doufám, že nejpozději k dvacátému ročníku dostanu doživotní pozlacenou permanentku zdarma. Stálých zákazníků si je potřeba vážit a takových vytrvalců nás moc nebude. Vedle mě a Kahyho možná ještě organizátor Michal Hanzl.

A co dodat ke Kořenu? Nejspíš to byl nevíce hot ročník v jeho osmnáctileté historii. Během soboty jsem skočil do kalných vod Labe minimálně pětkrát. Hitem bylo mokré triko navlečené na těle (usychalo během půl hodiny) a radler v pravačce (leváci v levačce). Vzhledem k výkonům předešlého večera se mi nepodařilo, jak je jindy mým dobrým zvykem, přepálit začátek a tak jsem byl následující ráno ve vskutku záviděníhodné formě. A vzhledem k tomu, že jsem byl tento ročník poprvé ve funkci řidiče ani druhý večer jsem to s konzumací nepřeháněl, takže by se dal 18. ročník pasovat na nejméně alkoholický. A co dodat k podružným záležitostem typu hudební dramaturgie? Tradičně příliš nepřekvapila, což je nejspíš i dobře. Vedle jistot typu Byl psa, Neočekávaného dýchánku s tradičně vystajlovanou zpěvačkou Zuzanou, Trabandu s tubovou sekcí a Mesiášem s patentem na životní moudra v čele, případně ve výtečné formě se nacházející Petra Váši a Těch syčáků, třeba Fru Fru nebo All Star Refjúdží Band. Podruhé za sebou tu byli Dva, nebo Čokovoko. U druhých jmenovaných jsem se nemohl ubránit dojmu, že potřetí je vidět již nemusím. Z velké části i díky tomu, že se mi zdálo, že svůj tanečně recitační set mladé paní rutinně a bez zájmu přehráli. Jako trefa mimo terč mi přišla Lenka Vychodilová aka Lemura Lepá, členka divadla Sklep, s jejím recitálem, u něhož jsem si nevím proč připadal, jako v mateřské školce. Stejně tak by se dalo diskutovat o úrovni vystoupení tria Polášek, Zbrožek, Liška. Místy trapné místy vtipné. A ačkoli se mi skupina z města s rudou září Zrní z nahrávky celkem zamlouvala, na koncertě jsem nebyl jediný, který jejich emocionálně vygradované vystupování těžko snášel. Přítel Křečák si v hodnocení afektovaného projevu zpěváka bral mnohem méně servítek a tak na jeho adresu padaly i invektivy typu vykroucená buzna a další slova uznání. A nějaká překvapení? Snad Ukrajinské duo Zapaska, které produkuje příbuzně znějící hudbu jako Dva. Navíc získává Zapaska body k dobru za pohlednou zpěvačku a impozantní knír zpěváka. Když pak večer vystoupilo další smíšené duo, slovenští Longital, vypadalo to skoro jako dramaturgický koncept. Chyběli už jen Eva s Vaškem, ale to by ostatní dvojice neměli pražádnou šanci. I to i přesto, že Vašek knír nepěstuje.

Je potřeba podpořit i akce lokálního typu. Podle internetových stránek v sekci historie, proběhl první ročník Kyjovského festiválku v roce 1999. Pokud tedy dobře počítám, tento rok již počtrnácté. Ne že bych byl pravidelným návštěvníkem, ale při vzpomínce na první ročníky s pódiem z europalet a jedním stánkem s pivem a klobásami, nešlo přehlédnout, že Kyjovský festiválek zbytněl jako za ta léta můj objem v pase. Tudíž mnohonásobně. Nejenže si člověk mohl vybírat z piv několikero druhů, ale mohl požít i víno kvalitní i méně kvalitní, popř. domácí kořalku, ke které dostal jako bonus bílou hůl a rovněž sortiment poživatin se rozšířil. Také počet toalet narostl, přestože stejně všichni svorně močili opodál pod smrčky. Vzhledem k faktu, že jsem na místo bujarých festivalových bakchanálií přijel až v devět večer, nemohu se příliš vyjadřovat k hudebnímu programu. Hentai Corporation mě v proslovech mezi písničkami o těhotných kurvách, co nechtějí mrdat, přesvědčili, že intelektuální úroveň populární hudby je bezmezná. Kontrastním dojmem pak působila liberecká lokální hvězda Těla se svým instrumentálně precizním, leč zároveň neškodným popem. Příznivce těhotných prostitutek nadchnout nemohli. To chlapci z anglického Leedsu The Dirty Rich (?) měli sice energii na rozdávání, leč poslouchat jejich parodii na Prodigy skoro dvě hodiny byl těžko překousnutelný krajíc. Největším zklamáním nakonec bylo, že nevystoupila tradiční akvizice - undergroundově stryptýzová jednotka Nádhera Orchestra. Slabou náplastí mi pak byl stripýz jedné z návštěvnic, která hrdě ukazovala poprsí podepsané zpěvákem(?) jedné z vystoupivších kapel. Rozmazané tahy černou fixkou jsem sice nerozluštil, nicméně ňadra měla slečna pěkná a pevná.

Kdo nekouří, nedělá nic, kdo kouří, přemýšlí o životě.

23. července 2012 v 12:04 | Alfi |  Alfi mudruje
Vzpomínám si na svou první zkušenost s cigaretami. Mohlo mi být tak dvanáct, možná třináct. Lokace: výklenek kostela, značka: Safari. S bratrancem Milošem jsme ztrestali celou krabičku během jednoho odpoledne. Asi si dokážete představit, jak mi bylo.

Celkem dlouho jsem se nikotýnovým guilty pleasure vyhýbal. Asi tak dva roky. Dalším úspěšným pokušitelem byl opět bratranec. Tentokrát ovšem Zdeněk. Vyhlášený sígr nejmenované vesnice na Mladoboleslavsku, kam jsme pravidelně zajížděli na zabijačky a prázdniny. Lokace: stodola., značka Mars. V tomhle případě jsme vykouřili po jedné cigaretě, nenápadně uzmuté z krabičky Zdeňkova otce. I to ovšem stačilo, aby stodola, kam jsme se prozíravě uchýlili lehla popelem. Naštěstí stačili z už hořící stodoly tu mlátičku na poslední chvíli vytáhnout. Ačkoli na vesnici bylo relativně dost bratrancových vrstevníků, rozezlení zástupci JZD šli celkem rychle po Zdeňkovi (a bohužel i po mně). Následky našeho dýchánku byly cítit na našich pozadích ještě dlouho.

A jelikož jsem byl hoch poslušný příkazů svých rodičů, dal jsem si po žhářském intermezzu opět na dva dlouhé roky pohov. Až do doby první chmelové brigády. Do stejné doby je zasazena i má první alko zkušenost (Hodonínské slunce & rum) zakončená potupným přerývavě dávivým vyprázdněním žaludku. Alespoň že při té příležitosti nic dalšího popelem nelehlo. Zhruba od té doby jsem si na tabák začal pěstovat návyk. Sice jsem se několikrát snažil přestat, ale nikdy jsem život bez nikotinu nevydržel déle než pár měsíců.

Přesto, že jsem posledních deset let dokázal návyk eliminovat na plus mínus tři cigarety denně, které jsem si ovšem dokázal náležitě vychutnat, zkusil jsem, co se mnou udělá trend dnešní doby: elektronická cigareta. Nebyl jsem si jistý, jestli mě náhražka skutečného kouření dokáže uspokojit. Přece jen dobrá balená cigareta holandského typu ve spojení s šálkem dobré brazilské kávy či sklenkou vybraného alkoholu je asi ta nejdokonalejší kombinace, jakou lidstvo dokázalo vymyslet (hned po koprové omáčce s vařeným vajíčkem). Kouření elektronické cigarety je odlišné, musíte oželet rituál balení cigarety, plamen zapalovače a propálené koberce, ale faktem je, že inhalování čistého nikotinu pomocí kovové trubičky, která vypadá jak propiska, funguje. A to dokonce i na náruživější kuřáky než jsem já.
Výsledkem je, že se bez klasické tabákové cigarety obejdu už víc jak pět měsíců. Několikrát se mi zastesklo po starých dobrých karcinogenech a tak jsem si potáhl kvalitního javanese od přátel, ale nějak mi to už tolik nechutnalo.

Jako víceméně všude funguje, že za kvalitu se platí a tak pokud chcete kvalitní e-cigaretu, pod tisícovku se nedostanete. Počáteční investice je sice vysoká, ale vrátí se vám (a to nemluvím jen o penězích). Osobně jsem zvolil sadu Joyetech eGo-C se dvěma e-ciraretami (klidně by mi stačila i jedna, ale když oni to zkrátka tak prodávají) a ta mě i s nikotinovou náplní vyšla na bezmála dva tísíce. Docela darda, ale nelitují toho ani mé plíce, ani místní dobrovolný požární sbor (i když ten možná ano).