Srpen 2012

Pachatelé se po třech letech vrací na místo činu aneb polský Balt v roce 2012

27. srpna 2012 v 19:45 | Alfi |  Po venku
Ani jsme se nenadáli a po třech letech jsme opět poctili svou přítomností pobřeží polského Baltu. Chlapci dostali na výběr, zda Hrvatsko či Polska a vybrali bezpochyby správně. Polsko má totiž své nesporné výhody. Pro někoho, kdo si nepotrpí na čtyřicítky ve stínu ani na čůrky poty mezi půlkami a dává přednost spíše pětadvacítkám na slunci, víceméně jasná volba. Pravda, když se spustí déšť a klesnou teploty pod patnáct stupňů, vypadá to na pláži, jak v Murmansku. Ale takový den jsme zažili naštěstí jen jeden a nutno uznat, že ve spojením se stanem postaveným v ďolíku to byl zážitek z nejsilnějších.


Tohle na koupání moc nebylo.


Relativně udržované pláže písčitého typu také nejsou k zahození, děti je ocení rozhodně víc než o kameny odřené údy. Další výhodou jsou ceny, které se směle dají srovnat z tuzemskými, čímž se dovolená nestane noční můrou pro vaše už tak zdecimované konto. A bonus největší? Nepotkáte zde příliš krajanů.


Tohle už je lepší.


Vsadili jsme na jistotu a vyrazili do starého známého čtyřhvězdičkového kempu Wiking. Ideálního pro kempování s dětmi. Kemp se od naší poslední návštěvy příliš nezměnil, rozrostl se místní obchůdek, inovoval se vozový park v půjčovně dětských vozítek. Důležité je, co zůstalo, klidná atmosféra, pořádek a čistota. Nabyl jsem dojmu, že zde přibylo návštěvníků a snad i počet Čechů o něco narostl, ale dalo se to stále ještě unést. Co potěšilo méně byl zvýšený výskyt komárů, nicméně pořád to nebylo tak zlé jako v sibiřské tajze v červenci.


Kemp Wiking


Vzhledem k více proměnlivému počasí a naší mobilitě jsme podnikli několik (slovy dva) výletů do okolí. Prvním byla návštěva letoviska Miedzyzdroje s nejdelším molem v Polsku.


Údajne nejdelši molo v Polsku.


Hned nástup na promenádu mě vyděsil víc neš setkání se zájezdem agresivních malomocných. Množství lídí bylo více než bývá pro psychiku zdravé, průchod zastřešenou uličkou plnou obchodů a restaurací jsme si interně pojmenovali jako uličku hanby a naší přítomnost v městečku za očistec. Třešinkou na dortu psychického teroru bylo vystoupení údajného amerického domorodce, který na jakési ethno-techno křepčil tanec v kroji ozvláštněném o třásně barvy transparentní zelené. Estráda vítězila nad autenticitou na plné čáře a mě se chtělo zvracet.


Před návštěvou letoviska jsme ještě pobyli ve Wolinském národním parku, kde jsme shlédli zdejší atrakci zdecimované stádo zubrů, jednoho kance, rezignovaného orla a zblblého srnečka, který se nechal poslušně hladit.

Wolinský národní park - zubři.


Wolinský národní park - zblblý srneček.


Dalším výletem byla návštěva vojenské pevnosti a nejvyššího majáku Polska v přístavu Świnoujście , což mělo tu nespornou výhodu, že oba objekty spolu sousedily. Naproti tomu na trajekt do historické části města jsme se nedostali. Fungoval pouze pro místní, což jme naštěstí zjistili ještě v době, kdy se dalo z fronty vycouvat. Trajekt pro turisty jsme díky několikakilometrové frontě ani nezahlédli. A abych nezapomněl, nezapomenutelné zážitky načerpaly naše ratolesti na okružní plavbě pseudopirátskou lodí.


Pevnost v Świnoujście - "dělo v akci".


Majáky


Opět sme se ujistili, že polská gastronomie je poprávu na okraji zájmu (hned vedle té české), nicméně jsme oproti minulé návštěvě, několikrát nakoupili v rybím stánku a musím uznat, že to ale vůbec nebylo špatné. Na výběr bylo z patnácti druhů vyuzených ryb a všechny byly velmi chutné. Stejně jako do Česka i do Polska dorazila móda radlerů a je fakt, že na rozpálené pláži je to ideální pitivo. Což si ovšem nemyslí polští strážci tradic, kteří si s urputností sobě vlastní stále lijí do piva ovocný sirup. V tento moment musím politovat barmanku plážového baru, která se stoickým (nebo rezignovaným?) klidem Jacka Nicholsona po lobotomii kříženého s dalajlámou snášela hejna vos slétajících se kolem pětilitrového dávkovače se sirupem.

Jako již tradičně jsme se s balením věcí před návratem přesně trefili do vydatného deště, u čehož jsme se ani nezkoušeli divit. Cesta zpět byla o dvě hodiny kratší než cesta tam (přesně o ty dvě hodiny, které jsme trávili cestou k Baltu v zácpách). A ačkoli bych udělal lépe, kdybych si hned po návratu naordinoval posilující spánek, vyrazil jsem ještě na táborák. Tam jsem ovšem urazil jen jednoho kocouřího ležáka a pak už únava definitivně zaklepala na dveře.