Září 2012

Rychlej jak Leoprd

23. září 2012 v 20:32 | Alfi |  Z horší společnosti

Jsem se za posledních pár dnů nějak rozepsal. Což je celkem paradoxní, vzhledem k tomu, že to tady stejně nikdo nečte. Ale jak říká místní vyfetovaná figurka Jaryn: Honvo zle. Alespoň můžu bejt trochu víc upřímnější (rozuměj vulgárnější), když si to tady píšu sám pro sebe.


Takže co nového? O tom, že mi ukradli kolo světoznámé značky Leoprd jsem se již krátce zmínil. Bylo by ale škoda tuto poučnou historii odbýt dvěmi větami. Takže to bylo tak, milé děti. Občas u mě přes týden přespí ty dva malý smradi, co si říkaj moje děti. No a ráno je musím odvízt k babičce, aby je chudák ženská stará pohlídala, než se moje skoro ex manželka vrátí z práce. Tak tedy ráno vylezeme před barák a ten můj starší (říkejme mu třeba Marek, protože se tak opravdu jmenuje) mi povídá: Hele táto, tady je nějaký divný vokno do sklepa. A to vokno bylo fakt divný, jelikož tam vůbec nebylo. Nějakej nenechavej šmejd ho prostě vysadil. A samosebou to bylo vokno do mý sklepní kóje. Ani jsem se nemusel koukat dovnitř, abych zjistil, že kolo světoznámé značky Leoprd si vyjelo na projížďku beze mě.


No nic, volám cajty a popisuju situaci. Odvezu děcka k babičce a vracím se na místo činu, abych počkal na Šimanskýho a spol. Asi po půl hodině jsou pánové na místě (kdyby se jednalo o napadení, tak jsem dávno tuhej). Dva týpci. Jeden vyšší, který působí celkem inteligentně a jeden malej a tlustej, kterej mi přijde intelektem trochu pomalejší (ale třeba zasejc rychle běhá). A ten velkej se ptá, co se mi jako ztratilo a já říkám, že minimálně bicykl, ale možná i něco dalšího, protože mám sklep plnej nepotřebnejch krámů. No a ten velkej se ptá, jestli nemám červenej batoh. A já na to že jo. No a on říká, že ho maj u nich na služebně. A pak mi vypráví story, jak někdy ve tři ráno na kamerovým systému viděli štrádovat si jednu známou firmu s mým batohem na zádech. No tak to i tomu malýmu a tlustýmu došlo, že asi neprovozuje turistiku a tak nasedli do auta a jeli mu naproti. Tak jsem se zeptal, jestli neviděli na kamerovým systému taky toho druhýho, co odjel na mým kole, protože je sice hezký, že našli starej olezlej batoh plnej nepotřebnej krámů, ale to kolo bych viděl raděj, jelikož na něm jezdím občas do zaměstnání. Ten s tím batohem byl už dávno někde v herně, jelikož s ním sepsali protokol, do kterýho uvedl, že ten můj batoh našel někde na ulici a o kole nic neví a tak na něj vlastně nic neměli, jelikož výsledky otisků přijdou až někdy za měsíc, protože toho maj technici moc. Takže místo, aby toho zmetka zabásli, museli ho pustit.


Potom jsme teda jeli na služebnu, kde jsme asi dvě hodiny sepisovali hlášení. Místo, abych budoval kapitalismus, jsem celou pracovní dobu strávil ve společnosti ruk zákona, a posléze opravou okna a nákupu nových visacích zámků. Takže kolo v řiti a ty hodiny, co jsem nebyl v práci mi taky nikdo nezaplatí. Prostě den jak víno.


Za pár dnů jsme odjeli na dovolenou a po nějaký době za mnou přijeli cajti do práce, abych jim podepsal další protokol, jelikož ten původní byl prej nějak špatně napsanej. Tak jsem se optal, co je jako novýho? No a ten seržant říká, že ten jeden s nenechavejma prstama (o tom druhým pořád nějak nebyla řeč) půjde přece jen do vazby, jelikož se mu toho prej nastřádalo moc. Mimochodem ten šikovný mladý muž se jmenuje Tomáš Palouček, ročník 1979, narozen v Děčíně, trvalým bydlištěm Mírové náměstí tamtéž. Na dotaz, jak to vypadá s mým kolem, nedokázal seržant říct ale lautr nic. Takže pokud to shrneme, cajti maj toho pravýho, kterej se přiznal (předpokládám, že na základě otisků), ale na Leoprdovi se už stejně nesvezu.


Já teda zrovna nejsem příznivec rychlých populistických řešení, ale řeknu vám, že za takových situacích člověk ztrácí poslední zbytky trpělivosti se zlodějskou lůzou a přeje si být s tím zmetkem chvíli sám v odhlučněný místnosti a s vypůjčeným obuškem. A když pak slyším pseudohumanisty, kteří bydlí někde daleko od problémových lokacích žvanit o lidských právech, tak se mi derou na jazyk politicky nekorektní slova.


Shrnuto a podtrženo: Bicykl je nenávratně v horoucích prdelích a nákup dalšího jednostopého dopravního prostředku nechám asi až na dobu, kdy budou okna do sklepa osazeny bytelnýma mřížema.

Bukowski se v hrobě převaluje!

20. září 2012 v 20:15 | Alfi |  Slyšeno

Chudák Bukowski, kdyby tak věděl, jaká banda zoufalců si vetkla jméno jeho románového hrdiny do štítu, nejspíš by se na místě zeblil. Jenže Bukowski je už hezkých pár let pod drnem a tak se může tak maximálně nespokojeně přetáčet v hrobě. Zeblít se můžu maximálně tak já, ale vzhledem k tomu, že mi to nikdy moc nešlo a navíc jsem u toho vždycky vydával opravdu příšerný zvuky, za který by se nestyděl ani Chris Barnes z Cannibal Corpse, tak to neudělám.


Můžu si jen virtuálně postěžovat, že kapela, která má v názvu jméno chlápka, který je pro mě synonymem prasáka, ochlasty a děvkaře, prostě sympaťáka každým coulem, skládá bezzubý sračky, kterým se ani nedá říkat písničky. Ještě před nějakým časem mi Chinaski nevadili. Teda ne že bych si kupoval jejich desky, ale z rádia, když to člověk moc neposlouchal a bral to jako kulisu, se to dalo přežít.


Jenže, když vás ty blbci pravidelně zásobujou materiálem jak z kopírky a vy jste ještě takovej masochista, že se v práci u kolegova aparátu zapomenete a párkrát se zaposloucháte a zjistíte, že ty písničky zní pořád stejně, jen s jiným textem...


Nedávno ty šulíni zpívali o nějakým shnilým embéčku a teď přišli s písničkou, kde krákoraj o svých fakanech. Koho kurva zajímaj nějaký cizí smradi?! Si doma prohlížejte fotky z dovolený a nevotravujte s tím na veřejnosti! A vůbec, už se na to fakt vyserte!

Pořadek musi byt! – Vol. 2

19. září 2012 v 21:51 | Alfi |  Člověčiny

Rok se s rokem sešel a opět se na domovních dveří objevil papír lákající na taškařici zvoucí domovní schůze. V sedm večer jsme se sešli ve sklepních prostorách a počali projednávat obdobně vzrušující témata jako loni. Neplatiči, bordel ve společných prostorách a nově i krádeže v panelové residenci. Bohužel se musím pochlubit, že jedním z okradených jsem se nedávno stal i já. A ačkoli jsou nenechavci, jimž se skrze sklepní okénko podařilo vytáhnout mé retro horské kolo a pár dalších krámů, včetně neméně retroidních vánočních ozdob, policii již známy, mohu s téměř stoprocentní jistotou prohlásit, že se na svém bicyklu renomované značky Leopard již nikdy nesvezu.


Schůzku nájemníků si evidentně nejvíc užívala moje sousedka na patře, která podle vlastních slov pamatuje vzrostlé břízy před domem ještě jako sazenice a pro níž jsou podobná setkání jednou z mála povyražení v šedivé realitě nudného života. Hned po sledování venezuelských telenovel. A opět hýřila konstruktivními nápady. Jedním z nich byl, že domovní dveře by se měly každý večer zamykat a tento úkon by měla provádět osoba, která má zrovna na starost úklid na chodbě u vchodových dveří. Naštěstí jsem nebyl sám, kdo ze sebe odmítl udělat nedobrovolně dveřníka, což mě naplňuje nadějí, že nebydlím v domě plném aktivních pitomců. Ale abych jen nechválil. Paní z vedlejšího vchodu, co si na minulé schůzce stěžovala na nepořádek, vzrušující představa pokut za nevykonání úklidu stále neopustila. Stále mrmlala cosi o chuchvalcích prachu a o tom, že ve společných prostorách často nikoho nevidí uklízet. Na mou poznámku, že to, že někoho nevidí uklízet, ještě neznamená, že skutečně neuklízí, se na mě opravdu nepěkně podívala a já v jejich pichlavých očích zahlédl skutečné zlo.


Od minulé schůzky se částečně revitalizovalo obyvatelstvo domu. Vedle stálic se objevily nové tváře. S potěšením mohu oznámit, že jsou to tváře s hladkou kůží bez hlubokých vrásek a bez knírů. Jedna slečna či snad mladá žena byla dokonce zvolena jako členka domovního představenstva. A ačkoli se naoko bránila, už po minutě přicházela s návrhy jako uspořádat brigádu kolem domu a zintenzivnět úklid ve společných prostorách. Ani si raději nepředstavuju, co jí bude napadat za hovadiny, až jednou dosáhne věku mé sousedky. Další mladá slečna neřekla za celou dobu ani slovo. Asi zná přísloví mlčeti zlato. Nicméně vzhledem ke zvukům, které se pravidelně večer ozývají z jejího apartmánu se na ní dá napasovat i další přísloví, které zní: Tichá voda břehy mele. Každopádně dobře pro jejího partnera.

Just married!

17. září 2012 v 18:09 | Alfi |  Člověčiny


Ano, svatba je moc hezká událost v životě lidském. Pokud se tedy zrovna nejedná o svatbu vaši. Ta, které jsem se zúčastnil v sobotu, naštěstí moje nebyla. Ono by to vlastně ani nešlo, protože aby se našinec oženil musí být svobodný, popřípadě rozvedený, anebo alespoň bigamista. Což o to, free jsem dostatečně, proti bigamii taktéž nemám námitek, ale ten rozvod stále ne a ne proběhnout. Ale dočkejme času, do konce měsíce snad budu free i podle litery zákona. Což ovšem vůbec neznamená, že se ještě někdy chci ženit.


Ale zpátky k víkendu. Na svatbu kamarádky Zuzky a jejího vyvoleného Matěje, jež se odehrávala na samotě u lesa v prostorách myslivecké chaty, jsem se nedostavil jen tak z plezíru, nýbrž jsem se stal důežitým článkem organizace veselky. Spolu s přítelem peppou jsem dostal na starost soundtrack k veselici. Což pro mě ve výsledku znamenalo, že jsem naplnil flašku nikoli tvrdým alkoholem, ale hudebními soubory známé jako mp-trojky (samozřejmě všechny zcela legální) a pak zcela intuitivně pouštěl dle nálady zlitých svatebčanů písně populární i méně populární. Ku cti přítomných musím podotknout, že po mně nikdo nevyžadoval klenoty normalizačních umělců, i když pravda, asi dvakrát jsem zaslechl cosi o Míšovi a Zagorce, ale pohled na můj znechucený škleb příznivce socialistických jistot od podobných žádostí dokonale odradil.


Navzdory právě nastolené lihové prohibici probíhala na baru panáková smršť. Dalo by se říct, že zakázané ovoce toho večera chutnalo obzvlášť sladce. Snad s výjimkou blíže neurčené osoby, která potupně vrhla u plotu. Vzhledem k tomu, že natrávené zbytky svíčkové, takto tradiční svatební krmě, má bota nalezla poblíž trampolíny, lze usuzovat, že skákací bazmek v tomto příběhu hrál důležitou roli.


Mimochodem jsem zvědav, jak dlouho budou prosté konzumenty politici skrze prázdné regály trápit. V tuto chvíli lze konečně docenit fakt, že žiju v příhraničí, kde sice není práce, politici za námi přijedou pouze v případě, kdy někomu rozkřísnou hlavu mačetou a situace hrozí hromadnými ozbrojenými nepokoji, ale do cizokrajného supermarketu je to bez velkého přehánění cobykamenemdohodilazbytekdošelpěšky. Takže mě absence tvrdého alkoholu trápit nemusí. Navíc lze lahve zvučných značek pořídit často levněji než v tuzemsku. Což zní při srovnání kupní síly Čechistánu vesus Germanistánu "skutečně logicky".


Kolem čtvrté raní zůstala jen hrstka neukojených, a já s přítelem Pupíkem, jenž je shodou okolností spolumajitelem obchodu s alkoholickými nápoji a tudíž o dopadu prohibice ví své, jsme vyrazili drožkou nazpět do civilizace, což v našem případě znamenalo nonstop jménem Kovárna. Popravdě řečeno jsem po návštěvě pohostinského zařízení nijak zvlášť netoužil. Ale jedno pivo neublíží, říkal jsem si. Hned ve dveřích na nás začala od stolu mávat jakési vyžilá blondýna, o níž jsem si původně myslel, že je to Pupíkova věrná zákaznice. A ačkoli se nakonec ukázalo, že tomu tak není a Pupík tuto ženštinu nezná, dáma v letech nás donutila sednou si k ní a jejímu vůbec ne mile vypadajícímu příteli. Vydržel jsem půlku piva a pak jsem raději zvolil strategický ústup. Pupíkovi jsem ještě půjčil tři zelené papírky (ano, metanolová krize nepostihla jen alkáče, ale i dodavatele) a vyrazil do panelové residence. Nutno říct, že v neděli odpoledne po probuzení jsem se cítil navzdory zkonzumovanému celkem fit. Vypadá to, že svatební alkohol byl kvalitní, i když s tímhle tvrzením lékaři radí posečkat minimálně 72 hodin. Nuže - jak se říká - uvidíme. Tedy možná.

Krajina kozích vemínek a filmového umění vol. 3

15. září 2012 v 8:15 | Alfi |  Kultura za 500

Druhý zářijový víkend, prázdniny jsou minulostí a léto si pomalu balí fidlátka. Tak to je ten pravý čas vypravit se do dlouhé vesnice na krátký film.




Tentokrát jsem vyjel s kamarádkou Kamilou jejím synem, mými ratolestmi a automobilem s šípem ve znaku. Chlapci sice po příjezdu vedli nemístné řeči, že co tu jako budou dělat, avšak 50-ti korunové kapesné utracené na improvizovaném baru za brambůrky a jiné zdravé pamlsky jim nevymáchaná ústa zacpala na dostatečnou dobu. Zbytek dokonalo vesnické prostředí a domestikovaná zvířata (zejména krocan si získal velkou oblibu). Nakonec se mladým pánům ani nechtělo nazpět do pohodlí města. Ale, nebylo zbytí, jelikož se začalo smrákat a u mě začala pozvolna probíhat transmutace z fotra na lotra. Takže jsem se s ratolestmi kvapně, leč srdečně rozloučil a odkráčel se věnovat zábavě dospělého typu. Tedy dodržování pitného režimu, do něhož jsme s přáteli začlenili i domácí moravskou slivkovici, kterou jsme poněkud morbidně v duchu aktuálního zpravodajství přezdili na Havířovku.


Co se týče filmů, stejně jako minulý rok se i tentokrát jednalo o klamavou reklamu. Filmy nebyly vůbec krátké, naopak, mnohé z nich měly téměř filmovou stopáž a vyložených kraťasů, aby našinec pohledal. Asi nejvíc potěšil animáč ze severního pólu, kde postavu ledního medvěda namluvil Jiří Schmitzer. Nostalgicky zapůsobil dokument o vesnických muzikantech. Poučný, i když jaksi předvídatelně, byl dokument o pracovní cestě dvou českých elektrikářů do černé Afriky, kde měli pánové za úkol resuscitovat elektrickou síť jedné zambijské vesnice. Nepochybuji o kvalifikovanosti obou řemeslníků, nicméně jejich věčné narážky na "africkou mentalitu" z pohledu dvou českých všeználků působily eufemisticky otravně. Nebo si snad pánové mysleli, že jedou spravovat kabel do Německa? Zařazení hraného snímku Vesnice roku s všudypřítomným Ondřejem Vetchým v roli starosty jsem už vůbec nepochopil. Naprosto tuctový biják z prostředí české vesnice, jehož leitmotivem byly patálie kolem získání ocenění za vesnici roku, mi evokoval bakalářské příběhy z osmdesátých let minulého století a připomněl, že invence současných českých filmařů nezná hranic.


Ale jak prořídlé řád(k)y mých čtenářů vědí, nejen filmem jest člověk v dlouhé vesnici živ a tak po skončení promítání nastal čas na koncert. To už byla horda děcek, jejichž počet byl přes den na farmě snad vyšší než těch, co již nějaký ten rok vlastní občanský průkaz, zachumlaná v postýlkách. Slavná středočeská kapela Neočekávaný dýchánek ve stodole malinko zápasila se zvukaři, ale nakonec se v rámci omezených možností podařilo jakž takž nazvučit a mohla se rozpoutat pravá balkán-klezmer-psychedelic bouře. Opět se potvrdilo, že po inhalaci dýmu z jisté květiny vytanou na povrch muzikální hladiny obvykle neslyšené prvky. Škoda, že pánové a dáma nemohli posléze zůstat na celkem povedenou afterparty. Ano, měli za sebou koncert na festivalu Grabštejn a celkem chápu, že to i s přejezdem bylo náročné. A koneckonců taky už nejsou z nejmladších, vždyť tento týden slaví v šapitó u Vltavské dvacetiletí.


Tíhu baviče večera u táborákového mejdanu na sebe vzal Káda, shodou nešťastných náhod bývalý bubeník Dýchánku (nyní Byl pes), který nepotvrdil stereotyp, že bubeníci jsou ti nejméně bystří z kapely. Navíc celkem zkušeně zkrotil Píčusovu kytaru a elegantně se vyhnul otřepaným songům z ohmataných trampských zpěvníků a namísto toho nám naservíroval častušky anglosaské provenience, například od pána, co se tak rád prochází po Divoké straně a měl problémy s Heroinem, anebo písně Rudých žhavých čili papriček. Došlo i na klenoty z repertoárů normalizačních umělců. Takže když zazněla píseň Poslední prázdniny Arnošta Pátka, byl to jasný signál, že je nejvyšší čas odebrat se na lože spacákového typu a začít v duchu přisprostlé parodie na Wabiho šlágr rukama svírat zmrzlé přirození.

Litoměřice po dvanácté

2. září 2012 v 0:02 | Alfi |  Kultura za 500

Neutekly ani dva měsíce a opět nás uvítaly ve své štědré náruči Litoměřice. Tentokrát však nebyl nejskloňovanějším výrazem hudba, nýbrž film. Přítel Vlasmen se po dlouhých letech absence vrátil k organizování filmového festivalu a to byl pádný důvod podpořit ho v jeho konání vlastní přítomností.


Poprvé jsem do Litoměřic nejel prověřenou, leč již poněkud omšelou trasou Česká Lípa - Úštěk - Litoměřice, ale nechal jsem se přítelem, panem divadelním direktorem nalákat na trasu Česká Kamenice, Žandov a pak dlouhá řada prdelí světa s koncovou ice. Kochali jsme se, kochali. Ty horizonty a panoramata! Naštěstí jsme nedopadli jak pan doktor Skružný ve Vesničce mé střediskové.




V Litoměřicích u letního kina to vypadalo na poklidné odpoledne a nikoli na festival s podtitulem Film´s not dead parafrázující nesmrtelné punkové heslo. První shlédnutý snímek však byla bezesporu řádná porce hardcore. I když chlapec s emopatkou, která mu neustále padala do očí a on si jí neustále z očí odhazoval, jenž nám film představil, hovořil v souvislosti argentinským snímkem "A viděl jsem kanout sperma z očích jeho" o podvědomí, psychoanalíze a feminismu, ve skutečnosti to byla šestnáctiminutová smršť pulsujících čuráků, kund a bezbřehého šoustání, doprovázená ženským ječením a titulky, jež měly dílo nesporného intelektuálního významu dovršit. Jediné, co ve mně film vyvolal bylo lehké pnutí ve spodním prádle. Chlapec s emopatkou před promítáním podotknul, že film je vlastně díky devalvaci sexuálního obsahu až asexuální, takže teď nevím, co si o sobě mám myslet a bojím se to vyslovit nahlas.


Ale nechme mé sexuální odchylky od "normálu" stranou a pojďme dál. "Nebýt dnešní" natočil Petr Marek, který mimo natáčení divných filmů, provozování divadla a vyhrávání Českých lvů za hudbu, je členem mé oblíbené kapely Midi Lidi. Nejspíš cíleně amatérsky vyznívající film byl o něco stravitelnější než porce spermatu z předcházejícího snímku, nicméně 110 minut bylo trochu příliš i na tak výsostně tolerantního člověka, jako jsem já. Pak už jsem se věnoval spíše přátelům a popíjení piva se zlatem v názvu. Vynechal jsem "Gorilu" Pavlíka Göblových, kterou jsem viděl již dvakrát (a některé pasáže dokonce pětkrát). Podíval jsem se na "Cirkus-Chaos-Minaret" přítele Křečáka a ocenil jsem jeho vtipné historky z besedy po promítání a posléze mu doporučil, že by se měl dát na dráhu baviče. Donutile třes se!


Další události mám trochu v mlze, přestože v areálu u Labe bylo celkem jasno. Pamatuji si Rudovous, kterak minimalisticky doprovází "Manasse", takto rumunský film z roku 1925. Shlédl jsem torzo belgického animáče "Panika v městečku" a nutno říct, že pod vlivem stále ještě nezákonných látek přírodního typu se animovaný film zdál být ještě psychadeličtější, než byl dozajista i ve skutečnosti. Jen si představte figurky indiána z NDR a koně hrajícího kopytama na klavír v akčních scénách.


Kapela Rudovous začala preludovat kolem půlnoci, a tak se společenská únava frontmana a zároveň bubeníka Bonza dala omluvit. Koncert měl parádní zvuk, klarinetová sóla byla epesní, jakožto i sóla thereminová. Jen škoda, že Rudovous nezahrál profláklé téma z Profesionálů, ale Barbarossa bylo taky fajn. V té době jsem v rámci pudu sebezáchovy přešel na nízkotučného radlera a tak jsem si později mohl vychutnat hovory jisté slečny, která se zanícením a zasněnýma očima vyprávěla o gigantických sloních (pohlavních) údech. Tuším, že se probírala i další hodnotná témata, ale to jsem již kráčel nabrat síly spánkem spravedlivého.

Ráno jsem musel sebekriticky přiznat, že spaní na zadních sedačkách auta nebyl tak úplně dobrý nápad. Záviděl jsem Křečákovi jeho rozhodnutí vyspat se v altánu s cihlou pod hlavou. O dost méně jsem mu už záviděl střevní potíže, díky nimž si poskvrnil své (prý) nejoblíbenější slipy, což mu ovšem nezabránilo v tom, aby si později neporučil jelení svíčkovou v proslulém hostinci u Doušů. Svíčkovou si dal svorně Herr Direktor a koneckonců i já a byla vskutku lahodná. Před tím jsme ovšem ještě shlédli "Trafačka - Chrám svobody", dokument o tovární hale, kde našla útočiště řada mladých výtvarníků jako Jakub Nepraš, Michal Cimala nebo médii protřelý Roman Týc, který na mě skrze dokument zapůsobil jako člověk s nadměrně vyvinutým egem (a asi nejsem dalek pravdy). Nicméně scéna, kdy mu režisér snímku Saša Dlouhý na jeho přání v rámci výtvarného projektu "Křížová cesta" proděraví hřebíkem dlaň, je nezapomenutelná.

Cestou domů jsme se zastavili u přítele Toxika, který za dva týdny bude rovněž pořádat filmový festival, poklábosili, popili čaje a nechali se olízat zdivočelými psy. Cestou do České Lípy jsme se stavili ještě na svačince v Čapkárně, kde dělají výtečný zelný salát, a pak už jen lehce na rámec dopravních předpisů stíhat Křečákův vlak do Liberce.

Na kraji České Lípy jsme ještě nabrali stopaře, který se vracel z konfekčního music festivalu pod Bezdězem. S jiskřičkami v očích nám poreferoval, kterak na festivalu hrály samé skvělé kapely jako No Name, Mandrage a Chinaski. Trpělivě jsem ho poslouchal a neměl jsem to srdce a sílu říct mu děsivou pravdu, že všechny ty kapely jsou naprosté sračky a tak mu Herr Direktor alespoň převyprávěl děj filmu "Osamělá lesbo-ufounka hledá spřízněnou duši". Po chvíli jsem se podíval do zpětného zrcátka a spatřil jeho vyděšený pohled, který jakoby se ptal: Chlapi, vy si ze mě děláte srandu, že jo?