Říjen 2012

Pivní radovánky

30. října 2012 v 18:54 | Alfi |  Po venku

Předvečer státního svátku napadl sníh, přituhlo a zvedl se zlověstný vítr. Ideální podmínky vyrazit přes celé maloměsto do pivovaru na ochutnávku nejen aleových piv. U vchodu jsem zaplatil vstupné a jako správný fajnšmekr si vypůjčil za příslušný obolus třetinkovou pivní sklenici. Což mi ovšem nezabránilo nechat si díky své pohotovosti načepovat u prvního stánku dánský wiezen do plastu. Když jsem pak pivo přelil z plastu do skla, vyvolalo to u výčepních mírné zděšení. Jak říkám jsem velký znalec, fajnšmekr a ctitel pivní kultury.


Ve vytápěné hale pivovaru, kde dostávaly mé čichové buňky pořádně zabrat, se sešla půlka maloměsta. Opět jsem se utvrdil, že řeči o ekonomické krizi jsou přehnané asi jako zvěsti o dodržování kněžského celibátu, jelikož jinak by si těžko někdo dával třetinku piva v cenovém rozmezí od pětadvaceti do šedesáti korun, ale lemtal by Staročecha a okenu filtrovanou přes chlebovou střídku. Tak jako každý slušný člověk, který má hluboko do kapsy.


Těch tu ale ten večer evidentně moc nebylo. I když podle toho pachu, který sem tam naplnil dutiny mého čichového ústrojí...


Stihl jsem tak pět až šest třetinek v sebevražedném tempu a pamatuji si, že jsem určitě pil černou třináctku ze Zvíkova, Crazy Horse (toho jsem si dal spíše kvůli sympatiím k Neilu Youngovi) a nejvíc mi chutnalo belgické višňové, které bylo samozřejmě nejdražší a tak jsem si ho pro jistotu dal hned dvakrát.



To už ale byl nejvyšší čas, přesunout se z mainstreamu do undergroundu. Tedy povolat drožku a přesunout se do podniku jménem Rozkrok, kde nás čekal trojkoncert Bugmen, Calvera, Lyssa a přehodit pivní výhybku směrem Konrád (nebo Svijany?).


A kdybych si nedával na baru panáky s technařem s vyraženými předními zuby, nejspíš bych na Rozkroku pobyl déle. Po koncertech Bugmen, které jsme už mohli na našem maloměstě slyšet a Calvera (rovněž), což je bassový projekt kytaristy z Fetch!, měla následovat kapela, na níž se těšili všichni nejvíc. Zprávy z kuloárů hovořili o tom, že kytaristovi se zalíbilo kdesi ve sněhové vánici v Jizerkách a ještě u toho prý nabořil policejní auto. Lyssa tedy nakonec nenastoupila a rozezlený dav si žádal satisfakci. Hukot, takto hlavní promotér večera, ale všem, kteří o to projeví zájem, poskytne prvotřídní orální sex. To je od něho velmi milé, ale obávám se, že této služby nevyužiju, protože o své heterosexualitě jsem se tu již několikrát skromně zmínil. Jedině snad, kdyby se chtěla do odškodňování zapojit i Hukotova manželka Martina.


Calvera

Ale vraťme se z říše fantazií do reálného a krutého světa. V té chvíli mi mé rozumnější já, které je většinou v podobných situacích upozaděno, přikázalo odebrat se do panelové residence, jelikož další setrvání na místě by mohlo mít za následek fatální ztrátu soudnosti. Bez dlouhého vysvětlování jsem se dal na taktický ústup.


V místním parku jsem nejspíš dostal romantický záchvat. Toto je jeho výsledkem.


Co si budeme povídat, kombinace silných piv, ostrých kořalek a voňavých bylin jednomu může pěkně zamotat hlavu. Jistě byste se teď rádi dočetli o tom, kterak jsem ožralý jak hovado vymetal škarpy a "ráno" si musel prát poblitou garderóbu, ale musím vás, ač nerad, zklamat, tak zle jsem na tom zase nebyl. Jediné, co jsem nad ránem vymetl byla lednička. A soudnost jsem ztratil při konzumaci nakládaných feferonek, které s mateřskou láskou připravila má roditelka. Což se ostatně plně projevilo druhý den, kdy mé čokovoko zažilo středověk. Naštěstí u toho neasistoval žádný Afroameričan s letlampou a kleštěmi.

Študente, ty malý premiante

29. října 2012 v 10:05 | Alfi |  Alfi mudruje

V minulém příspěvku jsem po delší odmlce vzpomenul kolegu Griffina a pozapomněl jsem na fakt, že už nějaký čas vedle nás zahřívá židli otáčivého typu další přírůstek naší kanceláře. Říkejme mu třeba Student, jelikož při práci studuje a v budoucnosti chce být víc než jen pouhý bakalář, kterým je nyní.


Při styku s ním (pracovním samozřejmě) si občas říkám, že na názorech hovořících o klesající úrovni vzdělanosti, něco bude. Tedy ne že bych se považoval za nějakého technologického mesiáše (kdyby to četl můj mladší, leč staře vypadající bratr, asi by mě ztrapnil historkou, kterou dává rád a často k dobru, kterak jsem chtěl povolit na bicyklu šlapku s levým závitem proti směru hodinových ručiček), který vás jednou spasí geniálním technologickým nápadem.


Občas mi ale spadne čelist nad tím, na co všechno se dokáže Student zeptat. Jasně nikdo učenej z nebe nespadl, žádná otázka prý není blbá, kdo se neptá nic nedozví a tak dál, znáte to. Jenže kdyby se mě ptal student ze střední, tak nad tím mávnu rukou, ale když se mě na triviálnost ptá člověk, který má vystudovanou jednu nízkotučnou vysokou školu, studuje další a navíc má několik let praxe v oboru... tak mám snad právo si trochu rýpnout.


Navíc má pan Student jednu úchvatnou vlastnost. Dokáže se hodiny bavit o úplných kravinách, což je ve spojení s jeho poruchou řeči smrtící kombinace. Momentálně tady jinému kolegovi už asi 50 minut (a teď nepřeháním) vypráví o tom, jakou náplň používá do své tiskárny. A je to vážně ohromně zajímavé téma. Moc rád bych to poslouchal dalších 50 minut, ale raděj si pustím něco do sluchátek. Třeba tuhle skvělou kanadskou punkovou kapelu, v jejíž řadách převažují dívky a nutno dodat, že to hrnou tak, že by mnozí chlapci mohli závidět. Název alba It´s The Evil je v tuto chvíli vcelku příhodný. A navíc ty holky nejsou na pohled žádný otrhaný punkerky, ale moc pěkný kůstky.

Tohle video je ale z novinkového alba Sorry (Deranged, 2012)



A když už jsme u labelu Deranged, tak musím vzpomenout nejlepší punkovou kapelu z labelu a dost možná celé Kanady... dámy a pánové přicházejí Fucked up ... a jejich chlupatý hardcore guru Damian, fešák a sympaťák každým coulem


Griffin bacilonosičem

26. října 2012 v 13:32 | Alfi |  Z horší společnosti
Již dlouho jsem neporozprávěl o mém nejvíc nejoblíbenějším kolegovi panu Griffinovi. Včera mě pan Griffin opět zozněžnil až k pláči. Pominu-li jeho hlasité tělesné projevy, častou samomluvu a neustálé hledání cestiček, jak si ulehčit, popřípadě se úplně vyhnout práci, má můj kolega i sociální cítění velikosti řeckého dluhu.

Po několik dní kolem sebe poctivě prskal bacily, když asi po týdnu usoudil, že si dá malou zdravotní přestávku. Těšil jsem se, jak afghánský sirotek na humanitární pomoc, že si moje usoužená duše odpočine minimálně do konce pracovního týdne a tělo se snad vyhne zhoubné nákaze. Jenže to jsem byl naivní jak egyptský běžkař. Pan Griffin se pouze vyměnil s paní Griffinovou, o níž s úsměvem, který vyvolal nával potlačované agrese, prohlásil, že se mu jí konečně podařilo nakazit. Na mé narážky i invektivy mých kolegů, že by měl raději zůstat doma, pořádně se vykurýrovat a neobtěžovat nás ostatní, zareagoval jak pověstná stěna na hrách. A na dalšího kolegu, který utrousil cosi o tom, že doufá, že ho přenos bacilů mine, jelikož v brzké době plánuje dovolenou, zareagoval tak, že vyzdvihnul tu lepší stránku nemoci. Tedy, že bude mít místo popíjení vychlazených long drinků a souložení na pláži s mulatkami skvělou možnost odpočinout si doma zachumlaný v propocené peřině. Kolega jen zaťal pěsti až mu z dlaní vytryskl čůrek krve a obrátil oči v mykénský sloup.

Pan Griffin je zkrátka dokonale splachovací. Nic ho nedokáže vyvést z rovnováhy, snad jen s výjimkou těch hnusných otrapů, kteří si dovolí po něm chtít nějakou práci. Uf, nyní dokonale chápu, jak se asi musel cítit chudák Kif v přítomnosti kapitána Zappa Brannigana.

Masový exodus and vítej Anebone v klubu čtyřicátníků.

24. října 2012 v 21:28 | Alfi |  Po venku


O víkendu nás navštívil přítel Roman, který s manželkou Sophií a synem Kiliánem dorazil až z dalekého Bernu, což byl důvod ztrestat nejen játra, ale i údy. Myslím tím samozřejmě ty postraní, co většina z nás mužů používá k chůzi a někteří dokonce (ó můj bože) k sportu. Osobně je mám nejraději odložené na gauči, ale proti gustu žádný dišputát. Sešli jsme se u Toxiků na chatě v Kyjově a po nějaké době, kdy jsme se na sebe dosytosti vynadívali a pochválili si navzájem ratolesti jsme vyrazili do Doubice. Napočítal jsem dvanáct děcek, ale byl jsem opraven, že jich je ve skutečnosti třináct. No a vzhledem k tomu, že jsem pověrčivej, tak jsem navrhl, že bychom měli jedno dítě nechat po vzoru jisté pohádky v lese. Bohužel jsme se nedokázali dohodnout, které to vyhraje. Já navrhoval jedno z Viktorových, protože jich má čtyři. Je ale každopádně celkem zajímavé sledovat myšlenkové pochody žen. Zatímco já přišel s velmi jednoduchým řešením, některá z přítomných (myslím, že to byla Kahyovka) navrhovala urychleně počít další dítě. Jenže to jsem zase zavrhl já, protože je s tím strašná práce.


Takže to nakonec dopadlo tak, že jsme žádné z dětí neobětovali.


V Doubici jsme byli v čase oběda a já navrhnul, že bychom se rozhodně měli vyhnout návštěvě restaurace u tzv. Rezkolandu. Nikdo neprotestoval a tak jsme šli pojíst do hospody pod kaštany, kam chodí místní, chalupáři a ti, co se chtějí dobře najíst. Když jsme vstoupili do hospody, byla mimo obsluhy zcela prázdná. Ve chvíli, kdy se za námi ovšem zavřely dveře, zbyly jen dva volné stoly. Bohužel jsme zrovna ten den natrefili na obsluhu, která je buď velmi introvertního založení, nebo má cosi s mimickými svaly. Její mladší, hezčí a funkční mimikou disponující (rozuměj usměvavá) kolegyně ten den měla bohužel volno. Když ovšem pominu tuto s přimhouřením oka přehlédnutelnou šmouhu na kráse restaurace, najedli jsme se výtečně. Osobně jsem měl svíčkovou, kachnu a smažený sýr. Tedy svíčkovou skoro celou a ten zbytek byly torza, které nesnědli mladí pánové a jelikož pocházím z chudé rodiny, kde se dojídalo, nemohl jsem nechat zbytky na talíři jen tak ležet. Takže mohu zodpovědně prohlásit, že vše bylo velice chutné. Všiml jsem si další zajímavé věci, a to, že když děti už nemohou, tak místo na sladkosti a zmrzliny se vždy nějaké najde:-).


Někde pod námi bedlivě vyhlíží lepší zítřky Klement, to bílé je Fabrika.

Do Rezkolandu jsme samozřejmě zavítali a ta skoro hodina tam strávená děti evidentně bavila. To místo je neuvěřitelné. Hromada různých soch z pohádek, mytologických postav a vedle toho vojenská technika, klouzačky - zkrátka dokonalý mišmaš. Kdosi navrhnul, že už tam chybí jen socha Svobody a já navrhnul, že by se skvěle vyjímala vedle sochy Klementa Gottwalda. Jelikož jsem ten den byl neobyčejně bystrý, napadlo mě, že před cestou k samochodům, bychom ještě mohli navštívit přítele Jardu, co provozuje nedaleký podnik Fabrika (a dát si u něj pivko). Je zajímavé, že mužská část se nedala ale vůbec dlouho přemlouvat. Nakonec ovšem i ženy a děti ocenili poklidnou atmosféru areálu Fabriky.


Mladí a neklidní aneb výchova malých povalečů / na baru ve Fabrice


Večer nás čekala milá povinnost. Oslavit životní jubileum slavného varnsdorfského rodáka, umělce a filmaře Anebona Hustolese a.k.a. Křečáka. Pan Křečák slaví rád a oslavy většinou situuje do atraktivních lokací, jako jsou různé zapadlé vesnické putyky, nádražky apod. Tentokrát za místo celebrace vybral Sloupák, což je také celkem bizarní místo. Nicméně plzeň tam nemá pan pekelný kníže Burák špatnou. A když se k tomu přidala Píčusova kouzelná bylina, která se inhalovala ve formě kouře, bylo o zábavu a nosná intelektuální témata postaráno. Zejména fantazie v níž figurovalo nahé Křečákovo tělo, pan Burák a kulečníkové koule pobavila velmi. Můj mladší, leč staře vypadající bratr, opět nezklamal a nedostavil se. Na druhou stranu se objevil pan Freedom, kterého paní Freedomová pustila asi tak po roce mezi lidi. Kdyby věděla, že jsme pana Freedoma ještě před hostincem pochybné kvality zhulili jak Rákosníčka, tak by měl utrum na další rok. Takže jí to prosím vás raděj neříkejte.

Spokojený čtyřicátník Anebon Hustoles


Já jsem ovšem byl rozumný postarší mladík a kolem druhé raní jsem se odebral do panelové residence zkontrolovat vůni čerstvě vypraného ložního prádla. Únava po výletu dolehla. Ano, již nejsem nejmladší, ale příští víkend (vlastně až v sobotu večer) se určitě polepším a budu opět za pořádného lotra. K tomu mi dopomáhej hlučný rokenrol, který se ten večer bude v podniku necudného jména provozovat.


I přes relativně časný návrat jsem den nato aktivitou šetřil. Naštěstí mě v neděli odpoledne navštívil pan Toxik, který mě inspiroval ke zdravotní procházce. Nasedl jsem tedy do samochodu a dojel do Jiřetína, kde jsem si udělal malý okruh kolem Křížového hory. Pořídil jsem i několik fotografií romantického typu.


Pohled z Křížové hory na lužický hřbet


A na závěr se musím pochlubit, že mi pan Roman dovezl ze země helvétského kříže několik kousků sýrů, které skutečně chutnají jako sýry a ne jako jejich náhražka. A rovněž podle mnohých nejlepší tabák, co se dá sehnat (nikoli bohužel v Čechistánu). Ano mé elektronické bafání dostává jisté malé a zcela neznatelné trhlinky. Musím jako zkušený a dlouholetý kuřák říct, že indiánský tabák ze Santa Fe postrádající jakékoli chemické příměsi (prodává se dokonce i Bio verze:-)) decentně chutná a ráno nemáte dojem, že vám někdo v noci vydrhnul sliznice ocelovým kartáčem.


Co dodat... takhle vypadají sýry.

Indiáni milují kouř.

Výborná vína z Lidlu

22. října 2012 v 18:26 | Alfi |  Slyšeno

Marek Vašut je matador českých reklam. Matně si vzpomínám, že v devadesátých letech dělal reklamu na kávu a myslím, že se jí pak říkalo Vašutka a později jak šel čas tak i na nějaký přípravek na prostatu nebo na impotenci, nebo co.

Teď se ale pan Vašut překonal.

Již mnohokráte jsem se zmínil o kolegově přístroji na lapání krátkých vln. No a před pár dny se mezi dvaceti písničkami, které Hit radio FM točí stále dokola, ozývala reklama, v níž nám sexy mužným hlasem pan Vašut vypráví o tom, že byl ve Francii a bla bla bla, a nakonec nás uzemní výrokem, díky němuž ho podezřívám z nesvéprávnosti. Že prý dobrá vína vůbec nemusí být drahá a že se o tom můžeme přesvědčit nákupem v zábavním parku Lidl.

Přitom každý vinař ví, že nejlepší je Hodonínské slunce



Tak za tuhle reklamu musel pan Vašut dostat pořádnej balík. Kdyby takhle svědčil u soudu, dostal by paragraf za křivou výpověď. To je totiž stejná hovadina, jako kdyby nám detektiv Tomsa tvrdil, že hovno voní. Na druhou stranu si ovšem lehce dokážu představit, že se s tímhle blábolem spousta lidí ztotožní.


A panu Vašutovi bych na závěr popřál plný sklep toho výborného vína z Lidlu. Aby měl do smrti co pít.

Červený trpaslík atakdál

19. října 2012 v 22:13 | Alfi |  Viděno

Někde jsem zaznamenal, že se začala točit desátá série Červeného trpaslíku. A jelikož Red Dwarf rozhodně patří do mého seriálového Top ten, neovládl jsem svou zvědavost a stáhnul si z Ulož to první díl. Co k tomu říct? Tenhle díl byl v původním znění s titulky. Normálně si raděj pustím film v originále, ale existuje pár výjimek. A jednou z nich je Červený trpaslík, jehož dabing je prostě dokonalý. A výsledný dojem? Řekněme rozpačitý. První díl desáté série vlastně ničím nepřekvapí (navzdory přítomnosti Rimmerova holografického bratra a blonďaté simulantky). Možná předbíhám událostem, ale nabyl jsem dojmu, že se na místo pokračování Červeného trpaslíka měli tvůrci zaměřit na něco smysluplnějšího. Třeba na premiérový díl nové řady Intergalactic sex. V hesle "V nejlepším skončit" se totiž skrývá hluboká pravda.


A co mě ještě na ploché obrazovce zaujalo? Ze seriálů určitě The Walking Dead. Jakkoli zombie tématice zrovna neholduju, tady se zadařilo nejen maskérům, ale i scénáristům. Díky svému staršímu potomkovi jsem také shlédl všechny Piráty z Karibiku a musím říct, že i když jde v podstatě o slátaninu, řemeslná a vizuální stránka nemá chybu.


A z celovečerních bijáků se dostává na vrchol určitě britský Tyranosaurus. Peter Mullana mám zafixovaného od Trainspottingu jako drogového vařiče a od té doby se rád podívám na každý film, kde alespoň štěknul. Tyranosaurus jako by mu scénárista napsal přímo na tělo. Pro role lůzrů z předměstí je Peter Mullan v podstatě stvořen a v Tyranosaurusovi exceluje. A i když bych měl pár hnidopišských poznámek, tak jedno je jisté: Tyranosaurus je jedním z těch filmů, kdy při závěrečných titulkách čumíte nevěřícně s otevřenou hubou. A kdybych byl ženská, nebo gay, tak i nějakou tu slzu uroním.


Po dlouhé době jsem se podíval na český film a opět jsem se utvrdil v tom, že většina současných tuzemských filmů stojí za vyližprdel. Probudím se včera bohužel není výjimkou. Otřesný komparz, z prstu vycucaná dějová linie omílající stokrát provařené téma cestování časem, násilně naroubovaný product placement (nebo jak se tomu říká). No zkrátka píčovina par excellant. Velmi se podivuji nad vysokým hodnocením na ČSFD a adorací hlavního umělce filmu Jiřího Mádla. Občas jsem se sice pousmál, ale po většinu času sledování týhle kolosální kokotiny jsem se za tvůrce styděl. Bohužel jediné, co by mohlo ospravedlnit existenci filmu, tedy nějaký ten poodhalený prs či klín, se nekonalo a výsledný dojem nezachránil ani fakt, že se natáčelo v mých oblíbených Litoměřicích.

A protože nám český fim nenabídl odhalené přednosti, odhalí je někdo jiný.


Sliby se maj plnit nejen o volbách

13. října 2012 v 23:27 | Alfi |  Alfi mudruje
Nedávno jsem se tady kasal tím, že na volby už fakuju, ale nakonec jsem tento volební slib porušil (jak je v Česku dobrým zvykem) a k volbám jsem se dostavil. Den před volbama jsem měl rozhovor s kolegou a ten mě přesvědčil, že bych volit měl. Tak jsem prolistoval volebníma lístkama a padla na mě beznaděj. Pak jsem ale narazil na Českou pirátskou stranu a na jeho kandidátce jsem narazil mimo jiné na sympatickou profesi pěstitel konopí. Je mi jasný, že Piráti nemají reálnou šanci (na rozdíl od těch z Karibiku), ale dát hlas těm sráčům z parlamentních stran, tak to bych tu ruku raděj strčil po rameno do kravský prdele a pak jí olízal.

Dneska večer na mě padla beznaděj podruhé. To když jsem se dozvěděl o velkém sukcesu komoušů. Jsem si naprosto jist, že je to důsledek vládnutí kmotrovských parlamentních partají a z toho plynoucí totální deziluze voličů. Jestli to takhle půjde dál, tak se budeme znova učit slova Internacionály a naše děti dostanou rychlokurz vázání pionýrských šátků.

Moderizátor-statistik

11. října 2012 v 0:05 | Alfi |  Slyšeno

Tak jsem se zase zaposlouchal do vysílání kolegova rádia a opět jsem nevěřil vlastním uším. Moderizátor četl z jakési statistiky. A že prý nejvíc peněz berou inženýři v oblasti komunikací, lékaři a manažeři. A naopak nejméně číšníci, kuchaři nebo šičky. Ti prý tak kolem devíti tisíc. Ale číšníci že to maj dobrý, že prý dostávají dýška.

No a právě těm, co si vydělají tak málo peněz posílá hezkou písničku, aby se jim rozjasnil den, jelikož tihle lidi vlastně nepracují pro peníze, ale pro radost. A co z toho plyne? Tak minimálně to, že pan moderizátor je nenebetyčný čurák.

Jo a mimochodem, na takový moderizátory narazíte, když si naladíte Hit radio FM. Ale obávám se že podobně erudovaných mamrdů najdete v každém rádiu dvanáct do tuctu. A když už vás serou i moderizátoři veřejnoprávního rozhlasu, tak je to už nejspíš úplně v řiti.

Otvírák elektriczny

6. října 2012 v 22:06 | Alfi |  Alfi mudruje


Včera jsem otvíral lahev vína z mých vinných sklepů a přitom jsem si na něco vzpomněl. Před časem mi po mailu přišla nabídka od přítele Pupíka, jenž spoluvlastní obchod s legální drogou alkoholového typu. Jednalo se o klasickou situaci, kdy jen nevěřícně sprásknete dlaněmi a utvrdíte se v tom, že svět se nejspíše definitivně posral.


Nevím, jestli na světě existuje i zbytečnější produkt než je elektrický otvírák vinných lahví?! Osobně jsem si dodneška vystačil s prostým uražením hrdla archivního Château Lafite o hranu stolu a nevím, co bych na tom měl měnit? Navíc ve mně dříme uvědomělý ekolog, který odhazuje rozbité elektrické spotřebiče do škarp jen ve výjimečných případech a plýtvat energii na něco, co mohu jednoduše udělat ručně, považuji za vrcholně zhůvěřilé. Ostatně jakožto používání i dalších "nepostradatelných elektrických spotřebičů". A tak jediné, jak na další výdobytek civilizace mohu zareagovat, je zvolat mocným hlasem: Energetickou krizi na vás, rozhazovačné!


I když na druhou stranu, to tady jde - co si budem nalhávat - stejně do horoucích prdelí, takže se to používáním elektrických otvíráků jen urychlí.


Takže tenhle příspěvek je vlastně ve výsledku víte o čem...

What´s new pussycat? / no. 3

1. října 2012 v 13:07 | Alfi |  Z horší společnosti

Po letech v naší firmě, kdy se člověk nemusel rozptylovat pohledy na ladná těla spolupracovnic, jelikož většina žen v širokém i dalekém pracovním okruhu nemá k důchodovému věku daleko a ty mladší se za laně (natož ladné) zrovna považovat nedají, se zde začalo objevovat několik pohledných mladých slečen.



Dozvěděl jsem se, že kdosi z vedení naší firmy usoudil, že pánové z obchodního mají práce nad hlavu a tak jim pořídili asistentky. To, že pánové z obchodního neustále vymejšlej hovadiny a slibujou zákazníkům hory i s horákama (copyright by můj bývalý šéf, podotýkám že velmi chytrý a férový pán), což má pak dopad především na naše oddělení, kde se následně můžeme po**at, nejspíš málokomu dochází. Teda ne že bych zrovna vyžadoval fešnou asistentku, protože se upřímně doznávám, že v tom případě bych toho udělal ještě míň než teď, protože bych jí půlku pracovní doby čuměl do výstřihu a tu druhou bych se snažil zakrýt erekci.


Tohle není moje asistentka (naštěstí)


Jak jsme byli s kamarádkou Kamilou nedávno na filmovém festivalu v Merbolticích, tak se tam Kamile ztratila mikina. Nechce se mi říkat, že byla zcizena a tak použiji politicky korektní: byla přemístěna na blíže neurčené místo. Psal jsem pak organizačnímu šéfovi renomovaného festivalu Toxikovi, jestli se tam po našem odjezdu nějaká ta mikina neválela. No a Toxik mi na Zuzčinu svatbu přivezl cosi, co se dalo za mikinu považovat jen se zavření obou očí. Přesto jsem "mikinu" Kamile dovezl. Tak nějak jsem tušil, když jsem porovnával velikost "mikiny" s Kamilinou postavou, že to asi ta správná nebude, navíc mi Kamila sdělila, že byla černá a tahle měla barvu vyblitého borůvkového koláče. No nic, tak sme se alespoň já a můj druhorozený dostali na čerstvý venkovský vzduch.


Kamila zprovoznila starý pingpongový stůl a já jsem chtěl zkusit, jestli je to se stolním tenisem stejně jako s jízdou na kole. Jakože když se to jednou naučíte, tak to už nezapomenete. A fakt že jo, šlo mi to parádně. Myslím, že i kamarád Kahy, kterej to hraje závodně (nějaká druhá homosexuální vesnická divize, nebo co), by se se mnou zapotil. Ale musím uznat, že Kamila válela taky dobře.


Při té příležitosti mi Kamila povyprávěla o tom, jak byla na procházce se svýma dvěma psy (no oni ty psy jsou vlastně feny, abychom byli genderově spravedliví). Jela nahoru na Šébr a tam nechala auto a všechny tři feny šly na procházku. Hned za parkovištěm je lesní cesta, kam si jezdí předávat genetické informace sexuální pracovnice s vošousty převážně z Germánie. A těch použitejch šprcek a zmuchlanejch kapesníčků jsem prej pohromadě nikdy neviděl (to ještě neviděla, jak to po večeru stráveném sexuálními aktivitami vypadá u mě). No a jelikož je houbařská sezóna v plném proudu, potkala i houbožrouty. Ale ne jen tak ledajaký, ale motorizovaný. Normálně viděla po lesní cestě, kam je mimochodem zákaz vjezdu, jet auto a na každých sto metrech auto zastavilo, vyskákali dva šulíni a šli posbírat houby, pak zase naskočili a popojeli dál. Tak to jsou ty nové trendy v houbařství. No a jako třešinku na dortu si pro Kamilu připravila jedna z fen něco speciálního. Nely, tak se ta fena jmenuje, v lese našla řádně uleželou mršinu divočáka a v ní se celá vyválela. Raděj si snad ani nepředstavujte tu zpáteční cestu autem s kolíčkem na nose.


No a na té pingpongové seanci jsme domluvili s Kamilou víkendový výlet. V sobotu ráno bylo samozřejmě hnusně, že by fenu nevyhnal. Ale to neznáte mě, já jsem ty dva malý lenochy do té sloty klidně vyhnal. Ve střediskové vesničce jsme naložili Kamilu s malým Jirkou a vyrazili směr Labské pískovce. Auto jme nechali ve Vysoké Lípě a sešli po modré k Dolskému mlýnu. Nebyl jsem tam několik let. V sezóně bych si ani netroufl, protože to tam vypadá jak na Václaváku. Teď ale bylo už po sezóně a tak se dalo očekávat, že to tam přežiju bez psychické újmy. No lidí tam bylo i tak dost, ale naštěstí to nebyly žádný davy. Udělali jsme takovej okruh, počasí se celkem umoudřilo a děcka si to užívali, takže si nebylo nač stěžovat. Nazpátek do Vysoké Lípy jel jako na zavolanou autobus a tak jsem těch pár kiláků vyjel nahoru s partou postarších turistů. A to jsem teda byl rád, jelikož děcka už byly unavený a hladový a poslouchat to jejich kňourání není zrovna ušní balzám.


Dolský mlýn

Skupinové foto, Dolský mlýn a můj batoh



Strašidlo

Patron dobré smrti


Nahoře na parkovišti jsem mimochodem potkal Milánka s Kačkou, který ponechali dítka seniorům a byli taktéž na výletě. Chvíli jsme pokecali a já jsem Milánkovi musel pochválit jeho svítící kšiltovku, která teda vypadala trochu bizarně, ale šajnila celkem slušně.


Milánkova haj tek kšiltovka (a manželka - taky haj tek)


Dole v Jetřichovicích jsem nabral zbytek a to už jsem měl hlad i já. Kamila slibovala zlatý hřeb výletu v restauraci Na Stodolci, a musím jí dát za pravdu, nemělo to chybu. Hbitá obsluha, pěkný interiér i exteriér a ta jelení svíčková to nebylo jídlo ale božská mana. Sice jsem si cestou tam málem urval nápravu a nemoh si dát opravdový pivo, ale jen kastrovaný (copyright by číšník v restauraci u Doušů), ale i tak to stálo za to.


Na Stodolci v Dolní Chřibské


Možná mě inspiroval náš turistický trip a pohled na mou dosluhující obuv... no zkrátka jsem se v neděli ráno vzbudil a řekl si: Alfi, je na času obnovit botový park. Občas se u mě staví přítel Flegi, můj někdejší spolužák, který se na stará kolena chce odrovnat pomocí sportu, a tak mi utkvělo v paměti, že si jezdí kupovat šortky, boty, outdoorový kondomy a já neví co všechno do libereckýho Decathlonu. No tak jsem natankoval a vypravil se tam také. Když pominu, že jsem přejel odbočku a musel se složitě vracet, tak cesta celkem v klidu. No ale v chrámu sportovních rozkoší jsem se tedy do žádný extáze nedostal. Nějak se mi ta jejich obuv nepozdávala, přišlo mi to vizuelně jen o málo lepší než u vietnamských soudruhů. Tak jsem alespoň koupil Markovi plavky, protože ten kluk roste nějak podezřele moc rychle. Jsem mu před rokem a půl kupoval plavky a teď už se mu do nich to jeho nádobíčko skoro nevejde. Teda fakt nevím, čím ho ta máma doma krmí.


Ty plavky byly ve slevě, ale přesto stály bez koruny dvě kila. Já se v těch cenách teda nějak moc neorientuju, ale dvě kila za dětský plavky mi přijdou docela dost. No a pak jsem si vzpomněl, že oba synátoři mleli o nějakých baterkách na dynamo, a něco podobnýho tam měli, tak jsem jim to koupil. K vánocům. A pak jsem se dozvěděl, že moje skoro ex manželka jim koupila totéž. Jsem zvědavej, komu to kluci řekli dalšímu, protože v tom případě bude s baterkami na dynamo na léta dopředu vystaráno.


Jak vám asi došlo, boty jsem nekoupil, tak jsem popojel do další nákupní zóny. Do takový ty třípatrový galerie, ale to už jsem byl z toho celýho konzumu zpitomělej, že jsem si nakonec stejně nic nekoupil. Vlastně jo, v Marks& Spencer jsem si koupil nějaký anglický pochutiny, který jsou vlastně spíš indický. Taky mě tam zaujalo jedno fakt moc fešný pyžamo, ale jelikož jsem cenu vyhodnotil jako nekřesťanskou a navíc jsem pyžamo nikdy nepoužíval, jelikož nejlíp se stejně spí v trenkách nebo ještě lépe bez, tak jsem jim ho tam nechal. Kapitalistům jednim anglánským. Asi nákup obuvi nechám na příští rok. Ty moje starý škrpály holt musej ještě něco vydržet.


Indické dobroty ze Spojeného Království


Při procházení obchodů jsem dostal hlad a tak jsem si šel dát něco k jídlu. K výběru byly asi tři asijský bistra, KFC a český bufet. Na KFC, Mekáče a podobný internacionální podniky kašlu bacily, český blafy mám každou chvíli a tak jsem vybíral mezi asijskými. Výběr padl nakonec na thajské bistro a dal jsem si kuřecí směs s vlasovými nudlemi. Údajná Thajka, která mi ty nudle připravovala celou dobu chrchlala, tak starej kuřák před skokem do hrobu, doufám, že nedostanu nějakou asijskou zimnici, nebo jinou choleru. Podle vybledlého obrázku a chilli papričkami to mělo být pikantní, ale moc ostře to nechutnalo. Musím popravdě říct, že porce to byla pořádná, ale jinak žádná gastro-hitparáda. Doma si dělám občas něco podobnýho a chutná i vypadá to líp a taky to bývá o dost pikantnější. Thajci se maj ode mě ještě dost co učit.


No a samozřejmě jak bývá dobrým zvykem, když du někam na veřejnost, tak mě tam někdo odchytne a začne mi něco vnucovat, popřípadě somrovat. Tentokrátto byla micka, která se mi snažila vnutit nějakej parfém, kterej voněl, jak ondatří chcanky. Pořád mlela něco o výhodných nabídkách a pak na mě zkoušela nějaký anketní otázky a pak, mi s potutelným výrazem řekla, že jsem jí sympatickej a že abych to nikomu neříkal, že mi ten parfém dá zadarmo. Nějak jsem ale přeslechl to skoro a když na mě vybalila, že zadarmo u ní znamená 500Kč, tak jsem se na ní pěkně usmál a parfém jí zastrčil hluboko do její řiťky.


S botama je nakonec všechno jinak. Dneska jsem byl se svou skoro ex manželkou na rozvodovém stání v Děčíně a moje skoro ex manželka mě pak pod pohrůžkou násilí donutila jet do centra a navštívit obchod pana Baťi. A zatímco ona si nekoupila ani šňůrky do bot, tak já si vcelku neplánovaně koupil pěkné kožené a kvalitně vypadající boty. Navíc byly ve slevě, stály jen 599Kč a prodal mi je chlapec o jehož sexuální orientaci nebylo žádných pochyb (pro ty méně chápavé: jednalo se o člena původně čtyřprocentní minority, dneska bych to odhadl tak na padesát procent). Moc hezky se na mě usmíval, ale to mu bylo platné jak mrtvýmu zimník, protože jediné, co o sobě s jistotou vím, je, že jsem trapně nemoderní chalan, který si na své heterosexualitě celkem dost zakládá. No ale kdyby jsme zůstali jediní dva lidi na planetě, tak bych možná udělal výjimku. Podotýkám možná, tak na čtyři, maximálně padesát procent bych to tipoval.


Blíží se volby a tak se na naše náměstí slítávají politici jak mouchy na hovna. Celou dobu na nás serou (když už jsme u těch hoven) a najednou jich je tu jak sraček v žumpě. Ale já už na to taky seru a k žádným volbám nejdu, protože jsem od převratu v osmdesátýmdevátým v dobré víře celkem poctivě chodil k volbám a teď po letech mám pocit, že to bylo k ničemu a že to stojí čím dál víc za hovno (a tím nemyslím moji ekonomickou situaci, ale spíš náladu ve společnosti a úroveň politiků). Zkoušel jsem mimo komunistů leccos, vážně! Poslední léta to vypadalo i slibně, ale jak Zelený, tak VV, tak Top 09 se během neuveřitelně krátký doby zkompromitovali jako nikdo tak rychle před nimi. Když vidím všechny ty Kalousky, Topolánky, Paroubky, Kočí, Bárty a jak se všichni ty rádoby politici jmenujou, dělá se mi mdlo. Takže jsem se zkrátka rozhodl, že na volby fakuju, a na ty, co by mi chtěli podsouvat to, že tím nahrávám komunistům nebo socanům a že je to jedna z mála možností, jak něco změnit, taky fakuju.


Brambory, politika, diskotéka

Ta paní nalevo by pro nás udělala nejvíc, kdyby se už konečně odebrala do horoucích prdelí.


A co na to mladá generace?


A na závěr něco optimistického. Byl jsem na týdenním nákupu u našich německy hovořících sousedů a stala se mi tam taková věc, co se mi už dlouho nestala (a teď nemyslím to, že jsem nakoupil levně a kvalitně). U regálu s jogurtama jsem se vám málem srazil s fakt nádhernou slečnou (a teď budou asi všechny moje milenky naštvaný). Prostě holka jak lusk. Žádný šminky, žádný zbytečný kraviny, ale přirozená prostá nádhera, která nepotřebuje nic vylepšovat. Okouzlující, sympatická a evidentně bystrá holka, radost pohledět. Teda ona žádná ženská není ošklivá, každá má něco do sebe (a když je to ošklivý, tak to není ženská, že jo). Co ale bylo nejvíc překvapivé, bylo to, že tahle holka byla s největší pravděpodobností Němka. Já tedy fakt nejsem příznivec nějakých stereotypů, ale vzhledem k tomu, že žiju celý život na hranici s Germánistánem, tak si troufnu tvrdit, že jsem moc pěknejch Němek za celý svůj život neviděl. Takže jsem upřímně rád, že existujou výjimky. Teď ještě doufám, že potkám i nějakou pěknou Polku. O Slovensku tady vůbec mluvit nemusím, jelikož tam maj podle mě vůbec ty nejkrásnější holky. Škoda, že je ta západoasijská země pod Tatrami tak daleko.