Listopad 2012

Bionáda, sníh, atakdále

30. listopadu 2012 v 17:32 | Alfi |  Alfi mudruje

What´s new pussy? Kdybych byl na vojně, zahlásil bych: Během mé služby se nic závažného nestalo. I když... Včera jsem byl u našich saských soudruhů nakupovat a pořídil jsem tam mimo řady jiného tovaru i bionádu, což limonáda, akorát, že z bio surovin. Měli tam tři příchutě. Oranž, pak něco, co jsem neuměl přeložit a bezinky. No a já si koupil tu bezinkovou. Byla teda drahá, půl litru skoro za ojro, ale byl jsem zvědavý, jak se liší normální chemická limonáda od bionády, tak jsem ty hříšný peníze dal.


A čímže se liší bionáda od prosté limonády jsem zjistil ještě před odjezdem z parkoviště. Nakupování je opravdu náročná a vyčerpávající činnost a tak jsem potom měl fakt velkou žízeň a tak jsem bionádu v samochodu otevřel a zjistil, že bionáda nemá, co se týče šumivosti, daleko k sektu. Totálně jsem se zlil jak dobytek a měl jsem to úplně všude. Ještě doma jsem z rukávu mikiny tu bionádu vylejval. Byl jsem tak zprasenej, že jsem musel všechno, co jsem měl na sobě, vyprat. A když jsem to všechno pěkně vypral, tak jsem zjistil, že jsem zapomněl v kapse mikiny papírový kapesníčky a ty se během toho praní hezky rozšmelcovali, takže jsem to pak musel vyprat ještě jednou. No zkrátka pohodička.


No ale abych to nezamluvil, tak ta bionáda chutná celkem dobře. Ale zase ne tak dobře, abych si jí příště koupil znovu. A navíc ten prášek na praní taky není zadarmo.

Tak na tuhle bionádu bacha!

Začal padat sníh, což jste si asi všimli. Chápu, že děti to mají rádi. Sáňkovat a brodit se v tom až jsou úplně promočený a tak. Já teda velkej příznivec sněhové nadílky nejsem. Možná kdybych byl lyžař. Jenže moje slibně se rozvíjející lyžařská kariéra skončila celkem záhy v sedmý třídě základky, když jsme jeli na lyžařský výcvik a já jsem během dvou dnů dokázal zlomit dvoje lyže. No a vzhledem k tomu, že jsme byli chudá dělnická rodina, tak jsem měl s lyžováním utrum. Pak měl být ještě jeden lyžařský výcvik v prvním ročníku na střední, ale to zase nenapadl sníh, takže jsme jeli víte kam.


Dneska ráno jsem se tou bílou sračkou brodil do práce a když jsem byl asi padesát metrů před cílem, tak se proti mě objevila taková ta malá chodníková fréza, nebo rolba - nebo jak se to jmenuje. Dobře načasovaný.


Takže abych to shrnul, tak zima je možná tak dobrá, protože chutná grog. Ale to asi není v současnosti úplně nejbezpečnější zábava. Ale zase když se to dostatečně naředí dalším alkoholem, tak je to prý v pohodě.

Šéfovy blonďaté děti

28. listopadu 2012 v 22:43 | Alfi |  Člověčiny

Tuhle se mi podařilo zcela neplánovaně rozesmát kolegu Oldu, o kterém tu ještě nepadla zmínka, přestože jeho životní příběh rovněž stojí za pozornost (ale o tom snad někdy jindy).


Jelikož jsem zaměstnanec pilný a loajální a práce mě, i přesto, že málokdy obdržím prémie, velmi baví, není výjimkou, že zůstávám i několikrát týdně v zaměstnání tzv. přesčas. No a v inkriminovaný podvečer jsem se chystal k odchodu ve stejnou dobu, jako kolega Olda. Olda na mne čekal vedle pracoviště jednoho z našich šéfů a obdivoval fotku, na kterých byly vyfoceny dvě bossovy blonďaté dětičky. A mlel něco o tom, jak ten čas letí a jak ty děti rostou a podobný klišoidní kraviny. A já opáčil, že ty děcka teda šéfovi, kterej má mimochodem havraní hřívu a chlupatej je až za ušima, vůbec podobný nejsou a že by asi neměl zůstávat v práci tak často až do večera.


Olda, jehož rodinné poměry jsou asi tak idylické jako letní dovolená v plavkách v Grónsku, se smál ještě cestou po schodech.


Asi má také své zkušenosti...

Život je krutý

27. listopadu 2012 v 17:57 | Alfi |  Alfi mudruje

Ano, život je jedna krutá událost za druhou. Už od narození.


Jako víceméně každý víkend jsem měl u sebe juniory a ten mladší, co na první pohled vypadá jako roztomilý andílek, na mě v jednu chvíli ručičkou ukázal gesto, které s oblibou používají metalisté na koncertech. A když jsem se ho zeptal, jestli ví, co to vlastně znamená, tak mi bohužel nevysvětlil, že je to symbol Satana, ale prý nějaký paroháč a to jsem prý já, protože máma má ráda někoho jinýho. Ha ha, to jsme se nasmáli.


S ohledem na to, že s mojí téměř ex manželkou už dva a půl roku nesdílím společnou domácnost, mi může být (a taky je) vcelku jedno, jestli si vyměňuje genetické informace s Karlem, Pepou nebo s Petrem. Ovšem není mi jedno, když mýmu mladšímu synovi někdo hustí do hlavy informace, které jsou poněkud nad rámec jeho věku.


A informátorovi mého syna bych s radostí zakroutil koulema proti směru hodinových ručiček třikrát dokola a pokud je to osoba ženského pohlaví (což bych si i tipnul), tak bych jako rekvizitu s radostí využil smrkovou šišku.


Ale jelikož jsem v zásadě pacifista, tak informátorovi posílám alespoň pěkný obrázek.


A aby život nebyl málo krutý, tak se mi začalo srát auto. Po dovolený jsem musel nechal vyměnit čepy řízení na přední nápravě, protože to vydávalo opravdu nehezké zvuky, což vyšlo bratru na dva a půl Palackého. Brzy poté se začaly ozývat úplně jiné, ale stejně znepokojující zvuky. Tak jsem opět zajel k panu opraváři a ten mi sdělil, že je to prasklá pružina tlumiče. A jen ta pružina vyjde na zhruba jeden a půl Palackého. Takže když to spočítám i s prací a s výměnou zimáků, tak mi vyjde, že za půl roku, co vlastním automobil se lvem ve znaku, jsem do něj nasypal už pět Palackých (benzín, provozní kapaliny a nákup sady pneumatik samozřejmě nepočítám). Vlastnit automobil se prostě vyplatí.


A do toho mi před časem lékař prováděl preventivní vyšetření a při ohmatávání krku se tvářil hrozně vážně a něco si mrmlal pod knírem. Tak jsem se ho trošku znepokojeně zeptal, co to jako našmátral. A on že mám zduřený uzliny. A dál ohmatával (naštěstí jen ty uzliny). Tak já na to jestli je to jako vážný. Tahal jsem to z něho, jak z chlupatý deky. Čekal jsem, že mi řekne, že mám rakovinu, nebo něco podobně optimistickýho, ale rakovina se prý prozatím odkládá, že je to nejspíš nedostatkem jódu, ale měl bych se určitě objednat na nějaký odborný vyšetření. Tak jsem si zatím koupil alespoň ten jód a lososa k nedělnímu obědu.


Ale stejně jsem pak přemýšlel nad tím, co bych dělal, kdybych se dozvěděl, že brzy umřu. Jestli bych šel brečet do kouta, vožral se jak hovado (tak to každopádně), nebo začal vybírat muziku na funus a font písma na náhrobek, anebo koupil letenku a jel se ještě naposled rozšoupnout do Thajska. Takže anketní otázka morbidního typu tentokrát zní: Co byste dělali vy v takovém případě?

Tahle lékárna není pro netrpělivý!

21. listopadu 2012 v 18:42 | Alfi |  Člověčiny

Po půl roce jsem se opět dostavil na tradiční oblíbenou návštěvu mé dvorní alergoložky. Porozprávěli jsme o stavu světa, zasmáli se a dobrou vůli měli. Byl jsem obeznámen, že stav mého dýchajícího ústrojí se i nadále lepší. To, že jsem vysadil předepsané léky, protože jsem dospěl k názoru, že nejlepší na alergické astma je stejně jistá bylina, kterou bohužel naši lékaři stále ještě z nepochopitelných důvodů nepředepisují, jsem raději zamlčel. V ordinaci jsem přesto obdržel recepis na lék.


V (první) lékarně jsem učinil důležitou životní zkušenost, s níž bych se s vámi chtěl nesobecky podělit. Ačkoli fronta sestávající ze dvou zákazníků obvykle nevypadá nijak tragicky, pakliže zákazníky jsou dvě důchodkyně, doporučuji se bez dlouhého otálení obrátit o 180 stupňů a odejít středem hledat jiný obchod s legálními drogami. Já jsem tak v bláhové naději, že dvě zákaznice budou odbaveni cobydup, neučinil, a když jsem se po půl hodině (přeháním) trápení a mučení historkami na téma zdravotní obtíže našich postarších spoluobčanů, konečně probojoval k pultu, dozvěděl jsem se, že mou medicínou v současné době nedisponují.


Když jsem konečně ve třetí (a poslední) lékarně, která měla můj lék v šupleti, zjistil, že doplatek činí pouhé čtyři zelené bankocetle (popřípadě dvě oranžové), koupil jsem si jen lubrikační gel a papírové kapesníčky.

What´s new pussycat no. 4

20. listopadu 2012 v 19:32 | Alfi |  Z horší společnosti

Víkend nabídnul řadu atrakcí, od relaxačního rádobysportu až po huntování těla drogami legálními i těmi, které by legální být rozhodně měly.


V pátek jsem vyzvedl synátory u mé stále ještě téměř ex manželky a když jsme projížděli kolem maloměstského bazénu, zaujaly je jeho zářící okna do té míry, že vznesly návrh navštívit rekreačně sportovní středisko v pro nás ne zcela obvyklou hodinu. A jelikož je mi stále více sympatičtější idea autora knihy Líný rodič. Souhlasil jsem. Na co vymýšlet dětem program, když si ho můžou vymyslet sami, že jo? Pokud to tedy není aplikace drog nitrožilně nebo sledování pornografie.


A tak jsme šli do bazénu. Bylo tam sice víc lidu, než při našich obvyklých návštěvách a než je mi milé, ale zase bylo na co koukat. Proto jsem si taky ponechal brýle na nose. Oba junioři zde potkali své spolužáky a spolužačky a já zase jejich maminky a tak si hoši vystačili téměř beze mne. Při návštěvě jsem si povšimnul zajímavé věci. A to, jak je rozšířené tetování a to i u osob u nichž bych to absolutně nečekal. To, že drtivá většina z kérek byla pochybné kvality a provedení a o motivech snad ani nemluvě, patří do jiné diskuze. Nejlepší kérku měla blonďatá maminka kolegy mého mladšího syna. Takový ten vcelku vkusný tribal motiv, který se na jejím velmi ucházejícím těle moc pěkně vyjímal. Bohužel jsem měl v té době už poměrně zamlžené brýle.


Celkem rafinovaně se při návštěvě bazénního bufetu vyřešila i otázka večeře. Jasně, chlebíčky a hranolky zalité kofolou není zrovna nejzdravější menu. Ale řekněte sami, jak vám podobné "večeře" chutnaly, když jste byli dětmi?


V sobotu jsme pak vyrazili do maloměsta udělat nějaké menší nákupy, ale nějak jsme si neuvědomili, že je 17. listopad a tudíž státní svátek. Půlka obchodů měla zavřeno (to byly ty, které jsme chtěli navštívit) a ta druhá, kterou jsme navštívit nechtěli, měla otevřeno. A na rovinu říkám, že tohle mě tady fakt ser... ehm... štve. Když je svátek, tak by mělo být všechno zavřený, včetně supermarketů a basta. V Germanistánu maj nejen o svátcích, ale i v neděli všechno bez výjimky zavřený. To jen tady v Čechistánu musíme furt nakupovat a zároveň si stěžovat na nedostatek peněz.


Tak jsme tedy ještě na chvíli navštívili dětské hřiště, kde mimo nás byla už jen slavná místní rodačka, akordeonistka, zpěvačka a dcera prvního polistopadového starosty se svými dvěma dcerkami. Trochu jsme si popovídali, ale když mladí pánové začali skučet hlady, hodili jsme zpátečku.


Oběd jsem opět vyřešil s rafinovaností sobě vlastní. Přijal jsem pozvání mé rodičky ke svátečnímu stolu. K obědu se servírovala gulášovka a rajská s těstovinami a masovými kuličkama (ty papriky z paprikových lusků stejně nikdo nejí) a bylo to móc móc chutné. Navrch tvarohový závin. No co vám mám povídat, božská mana je proti tomu polotovar z mrazáku.


Po obědě jsem přemýšlel, jak zaměstnat synátory a napadla mě návštěva biografu. Ale jelikož film, co dávali, vypadal podle recenze z ČSFD jako pěkná chujovina a navíc by mě to vyšlo i s občerstvením minimálně na tři kila, navrhnul šetrnou variantu - výlet do natury. Mladší ze synů je poslední dobou línej jak veš, a tak zůstal s babičkou a dědou hypnotizovat plochou obrazovku. Proti gustu žádný dišputát, přemlouvat ho nebudu. My s Markem jsme vyrazili na Tolštejn. Nechali jsme samochod dole na parkovišti a cestou jsme zkontrolovali dvě kešky. No a bylo to fajn, nestálo to mimo trochu těch pohonných hmot nic a krásně jsme provětrali zahleněný plíce.

To už ale opět začínala probíhat transmutace z fotra na lotra a po návratu z výletu jsem synátory urychleně naložil a odvezl mé skoro ex manželce a ....


...a pak jsem vyrazil za kulturou do maloměstského divadelního stánku.


Na programu byla hra Cesta kolem světa ...za úplné tmy, která byla originální především tím, že diváci obdrželi u vstupu klapky na oči a celé představení se tak odehrálo v naprosté tmě a my mohli trénovat ostatní smysly jako čich, chuť a samozřejmě sluch. Po herecké stránce nejvíc zaujal sluha Philease Fogga Passepartout (v ve zpracování divadla Damúza počeštěn na Proutka), který mi nasazením připomínal Toxika blahé paměti, jenž tu byl ostatně přítomen v podobě fotografií věnovaných souboru jedné hry - Vepřové výpečky, které visely v kuřárně. Mimo fotografií členů Výpečků, bylo možno obdivovat sympatické tváře Pavla Trávníčka, Luďka Soboty, Milana Neděly a především Pepíčka Větrovce.



Po představení pro slepce byl čas na požívání alkoholu a inhalování veselého dýmu. Na pódiu se prozatím skupina Fetch! připravovala na své akustické vystoupení. Vše se odehrávalo na intimně osvětleném pódiu. Kapela stála uprostřed a ta dvacítka lidí, co si ten večer přišla pro svou porci kultury je obklopovala. Fetch! ukázali, že jsou mistři svých nástrojů a ačkoli normálně jsou hlučně elektrifikovaní, akustická podoba jim slušela. Dojem z koncertu jsem ale přesto měl rozporuplný. Byly chvíle, kdy panovala až magická atmosféra, kapela pozvolna písně gradovala a propojení mezi diváky a kapelou bylo skoro hmatatelné. A kdyby Fetch zůstali ten večer pouze instrumentální, nebylo by co vytknout. Bohužel vokál, přestože co do kvantity střídmý, dojem pokazil. My odborníci tomu říkáme nezvládnutá intonace a vy ostatní tomu můžete říkat třeba falešný zpěv. Nejspíš bude řada lidí, co to přejdou mávnutím pazřátem. Já jsem ale konzervativec, který si stojí za předpotopním názorem, že zpěvák by měl umět zpívat. I přes tuhle výhradu jsem z koncertu měl dobrý dojem, který jsem stvrdil svijanskou jedenáctkou v restauraci samotného pana pekelného knížete Buráka.


Pekelný kníže se nás v ten pokročilý čas snažil nalákat do své metalové sluje. Když jsem ale seznal, že to byla léčka a že mimo mě a pana režiséra Pavlíka Göblových je přítomen pouze pan Pekelník se svou pekelnou družkou, zalekl jsem se, že se chystá nějaký satanský rituál a zbaběle jsem si sám sobě zavelel k ústupu. Doma jsem přes původní asketické předsevzetí sežral při sledování Sons of Anarchy tři housky se šunkou a asi ještě něco a šel spát s plným břichem.


Ráno jsem se probudil a bylo mi asi tak dobře, jako bych snědl porci pařížského salátu, který byl tři dny v létě na parapetu. Asi mi kdesi někdo předal jakýsi moribundus. Znáte to, taková ta turbohorečka, kdy vás bolej klouby a svaly, hlava třeští a do toho máte mňágu (nebo žďorp?). Tak jsem si myslel, že to bude dobrý a že to rozeženu trochou těch domácích prací. Ale nerozehnal. Po vysátí koberce a vydrhnutí toalety mi bylo ještě hůř a tak jsem musel oželet (ač nerad) i vábení Pavlíka Göblových k návštěvě restaurace a i nedělní porci divadla jsem si nechat ujít. Místo toho jsem si doma pochutnal na neslazeném čaji a sucharech.


Ještě v pondělí ráno jsem měl ke skvělé formě blízko asi tak jako Babicovo kulinářství k francouzské kuchyni, ale nakonec jsem zaměstnavatele přece jen navštívil, abych svou troškou do mlýna přispěl k budování kapitalismu.


Dneska při psaní těchto řádek jsem ale již zase fit (když pominu tu kaši, co jsem po sobě našel před chvílí v záchodě a propocené triko na zádech), dokonce i chuť k sexu se mi vrátila...


A na závěr tu mám pro vás fotku z výletu na Tolštejn, u níž se lze přesvědčit, že příroda má mimo smyslu pro humor i smysl pro erotiku. Fotku jsem si interně nazval "Kundostrom".



Pedofilní ringing

11. listopadu 2012 v 20:11 | Alfi |  Alfi mudruje

Tak nám naše firma zainvestovala (bohužel opět nikoli do našich prémií) a postavila novou reprezentativní budovu, kudy se vchází do útrob naší firmy. Taková luxusní vrátnice o rozměrech menšího zámku to je. Všechno nablejskaný jak psí kulky a studený jak psí čumák. Taky tam jsou dvě mladý vrátný eee.. sorry recepční a turnikety, jak kdysi v pražským metru. Když přiložíte čipovou kartu, tak vám to do systému zanese příchod, případně odchod a otevře průchod.

Ale jak se říká, že každá změna je k horšímu, tak na tom fakt něco je.


Občas se za mnou staví jeden známej, kterýmu nosím cédéčka a on mně oběživo. Na starý plechový vrátnici, kde seděli starý olezlý chlápci v jetých uniformách, nebyl nikdy problém projít a před vrátnicí směnit zboží a zase se bez zbytečnejch keců vrátit do procesu. Sekurity bojs byli v klidu a nikdo neprudil. No a včera jsem nesl přes tu novou vrátnici zase nějaký céda tomu známýmu a před turniketama říkám těm dvěma mickám, jestli by mi to neotevřely, abych si nemusel značit odchod. Že budu za minutu zpět. No a micky, že prej to by moh říct každej a že to maj zakázaný a že abych si "píchnul" odchod na služební cestu. No a já na to, že nejsem každej a že jsem vážně za minutu nazpět. No co vám mám povídat, chvíli jsem smlouval, ale když jsem zjistil, že jsem narazil na vrcholek zkurvenýho byrokratickýho ledovce a že to má asi tak stejně velkou cenu jako diplom výpravčího Grosse, tak jsem se na to vykašlal a fakt jsem si odpíchl, abych se za minutu vrátil a odpíchnul si znovu. Nasranej jsem byl jak brigadýr.


Ta nová vrátnice je mimochodem přilepená k budově, kam docházím občas do zaměstnání a tak nám teď zprovozňují druhý vchod a běhaj tady dva týpci v červených homoušsských montérkách a tahaj tady nějaký kabely. Předevčírem tady ty dva borci vyhodili proud do zásuvek v celým kanclu, takže kompjůtry přestali fachat a já přišel asi o dvě hodiny práce. Tak jsem to celej nadšenej zabalil a šel raděj domů. A ten starší z electrodua Pata & Mat je buď hrdý pedofil a nebo má rád svoje vnoučata, nebo já fakt nevím, co lidi vede k tomu, aby si dávali jako vyzváněcí tón brekot mimina. To má bejt jako vtipný nebo co, kurvafix?


A co máte vy jako vyzváněcí tón? Jekot škrcené manželky, chrochtání prasat, zvuky ucpaného záchodu, vzdechy Michala Davida, nebo ještě něco vtipnějšího než pán v červených montérkách, co tak rád vyhazuje proud?


Já osobně jsem slušně vychovaný postarší mladík a žádný takovýhle prasárny jako vyzvánění nepoužívám. Momentálně mám jako vyzváněcí tón Komplex mit dem sex, ale chystám se ho co nejdřív změnit na Personal Jesus v podání Johnnyho Cashe.


A protože jste se minule na vykašlali na mojí nabídku zveřejnění hezkého obrázku, tak vám místo toho posílám o něco méně hezký obrázek, ale počítám, že pro některé z vás bude hezký až až:


Ó ženy, ženy

5. listopadu 2012 v 22:22 | Alfi |  Alfi mudruje

Nedávno jsem na jednom nejmenovaném blogu narazil na citaci z Schopenhauerova díla O ženách. A velmi jsem se bavil, a protože nejsem sobec, tak se teď můžete pobavit se mnou:

Již pohled na ženské tělo poučuje, že žena není určena ani
k velikým duševním ani tělesným pracem. Nesplácí svůj dluh životu
činěním, nýbrž trpěním, porodními bolestmi, péčí o dítě a
poddanstvím muži, kterému má být družkou trpělivou a potěšující.
Údělem ženy nejsou nejprudší strasti a slasti a projevy síly, její
život má plynouti tišeji, klidněji a méně významně než život muže,
aniž je při tom podstatně šťastnější nebo nešťastnější.

Za pěstounky a vychovatelky dětí hodí se ženy právě tím, že
samy jsou dětinské, titěrné a mají omezenější rozhled, zkrátka po
celý život veliké děti. Jakýsi střední stupeň mezi dítětem a mužem,
to jest pravým člověkem. Jen si všímejte, jak děvče dovede po celé
dni s dětmi laškovat, poskakovat a tančit i zpívat, a pomyslete si,
co by asi v té věci na jejím místě dokázal muž, třeba měl nejlepší
vůli!


A pokračuje to v podobně uznalém duchu dál. A je to skutečně velmi poučná četba. Jo jo, zlaté časy to byly, to devatenácté století.


Každopádně myslím, že pan Schopenhauer bude asi velice oblíbený mezi feministkami:-). Kdyby někdo přišel s něčím podobným dneska, nejspíš by jeho výroky byly označeny za slušně řečeno politicky nekorektní. Doba se zkrátka změnila a my chudáci slabí muži s tím nic nenaděláme. Dneska chtějí ženský létat do vesmíru, vést politické strany a vůbec být na koni. Osobně ale mám nejraději ty ženy, který jsou raději na koníčkovi, než na koni.


Na závěr jsem chtěl připojit fotku, kde jedna osoba ženského pohlaví jede na koníčkovi, ale jelikož jsem se moc pěkně zhulil, tajk jí teď nemůžu najít. Tu fotku. Ale pokud se ozve minimálně pět lidí, že tu fotku chce vidět, tak slibuju, že jí pro vás najdu. Ale když se neozvete, tak máte prostě smůlu a budu se jí kochat jen já. Tou fotkou. Teď už ale budu muset končit. Jdu najít něco dobrého do lednice, jelikož jsem dostal strašný hlad. To bude asi tím, že blogování je fyzicky velmi náročné.