Prosinec 2012

Sny noci prosincové a jiné životní milníky

19. prosince 2012 v 15:12 | Alfi |  Člověčiny
Před pár dny jsem měl sen. Což asi není nic výjimečného. Výjimečné bylo to, že jsem si ho dokázal částečně zapamatovat, protože normálně u mě ráno funguje, cosi jako ranní mozkový restart. V tom snu figuroval kamarád Toxik, spisovatelka Iva Pekárková a moje brýle, které byly ve snu rozbity. Spojitost, příběh a to kdo mi rozbil brýle si už ovšem nevybavuji. A už vůbec netuším, proč moje podvědomí vykouzlilo zrovna tuhle kombinaci a k vykladačce snů kvůli tomu rozhodně jít nehodlám.

Moje téměř ex manželka už není téměř ex ale úplně ex. Stalo se to druhého prosincového úterý. Vzhledem k faktu, že jsme v soudní síni během dvou stání (kolega se mě ptal, proč se tomu říká stání, když se u soudu sedí, tak jsem mu vysvětlil, že se při vynesení rozsudku stojí, tak asi proto a nikoli proto, že soudcovi stojí, jak si nejspíš myslel on) strávili čistého času půl hodiny, mi přijde neadekvátní, že celý ten proces s tím papírování a byrokracií kolem trval přes půl roku. Tentokrát se změnil soudcovský tým. Místo postarší soudkyně a pohledné zapisovatelky tu nyní byl mladý soudce s neméně mladou zapisovatelkou, o jejímž výzoru vám napovím jen to, že obvod jejích paží byl přibližně stejný jako můj obvod stehna. Moje v té době stále ještě téměř ex-manželka jí nemístně, ale zcela přesně označila za hrošíka.

Poprvé jsme k soudu jeli v říjnu samochodem se lvem v erbu, ale tentokrát jsme díky poplašným zprávám moderizátorů z rádií raději zvolili za dopravní prostředek autobus. Do okresního maloměsta to z našeho neokresního maloměsta jezdí každou hodinu, takže potud vše v pořádku. Moje v té době ještě stále téměř ex manželka měla starost, abychom dojeli včas, ale nakonec se ukázaly meterologické zprávy o kalamitě jako liché. Klidně jsme mohli jet samochodem. Ale to bychom si zase neužili pachu svých méně mytých spoluobčanů, milou a ochotnou tvář šoféra a komfortní teplotu uvnitř autobusu, která byla cca o dva stupně vyšší než teplota vně autobusu.
Satisfakcí nám byla návštěva bufetu, který se nachází ve stejné budově jako soud a kde prodávají výtečné chlebíčky, ale i jiné pochutiny ze studeného i teplého úseku.

Nyní jsem oficiálně opět muž k mání, ale uznejte sami, kdo by měnil tohle zátiší, za další nejistý podnik jménem manželství.


Nejspíš nějaký nepoučitelný pitomec, nebo beznadějný optimista. Uvidíme, co z toho jsem já. No ale kdyby mě chtěla přibližně dvacetiletá lehce perverzní blondýna s mírami 90-60-90 pocházející z bohaté rodiny, která se chvíli po skvělé souloži promění v basu piv a partu kámošů, tak si to s tím ženěním ještě rozmyslím. Jelikož však pravděpodobnost této možnosti je přibližně stejně vysoká, jako že vyhraju hlavní cenu ve sportce, mohu zachovat klid zenového mistra.

A na závěr jedna skvělá zpráva. Kolega, jenž je majitelem radiofonního přijímače, má tento týden dovolenou a tudíž jsem ušetřen poslechu vánočních koled a písní umělců typu Divoce Blil, Kryštof, Činaski, Mandražé. A aby toho štěstí a pohody nebylo málo, tak od dnešního dne zde není přítomen ani pan Griffin. Prožívám pracovní týden klidu a pohody. Kam se na to hrabou Vánoce.

Mikuláš vs. Jitka

14. prosince 2012 v 11:14 | Alfi |  Člověčiny
Mimo toho, že mám 5. prosince každý rok narozeniny, ve stejný den chodí i Mikuláš & company. Což je zvláštní, protože by podle kalendáře měla logicky chodit Jitka, jelikož Mikuláš má svátek až 6. prosince. Tuhle nesrovnalost mi dodnes nikdo nevysvětlil.
Só, byli jsme s juniory na návštěvě u prarodičů a já jsem zařídil návštěvu komického kvartetu v čele s Mikulášem. Stálo mě to dvě zelené bankovky a nebylo to nic moc. Kostýmy celkem v pohodě, ale šou veškerá žádná. To svého času Blijon v roli čerta to uměl jinak rozparádit. Marek dělal ramena a měl z nastalé situace srandu, ale na menšího Vítka výhružka výletem do Pekla celkem platila. Ale myslím, že z toho doživotní traumata nebudou.

Na rozdíl ode mne a mých traumat z dětství... Při té příležitosti jsem si totiž vzpomněl, kterak jsem já, přibližně v Markově věku, dělal jednou na Mikuláše tvrďáka a čert mě zavřel na hajzlík, kam předtím nastříkal slzný plyn. Normálně mě tam zavřel a nechtěl pustit ven a já se málem uslzel k smrti. Tak tomu se říká ryzí hovadský nápad.


A na závěr jedno skupinové foto:

Už je to tady! Už je to tady!

4. prosince 2012 v 18:28 | Alfi |  Radio teror

Tak už je to tady! Rádia do nás začaly hustit vánoční častušky. První, kterou jsem zaregistroval byla někdy v půli listopadu(!) písnička od Haničky Zagorový, kterou jsem teda nikdy neslyšel, ale to že je to píseň vánoční jsem poznal hned. Ten patos a citové vydírání prostě u těchhle věcí zaregistrujete hned.


Teď zrovna u kolegy na přístroji dohrál hit minulé sezóny Půlnoční Vašíka Neckářů a já se pokouším tipovat, kolikrát ho dnes ještě uslyším. Třikrát? Čtyřikrát?


No ale abych si jako již tradičně jen nestěžoval, nehaněl a nekňučel zoufalstvím z úpadku kulturních hodnot, tak jsem si nedávno stáhnul desku od Cerys Matthews, někdejší zpěvačky velšské kapely Catatonia, která je stejný ročník jako já, ale já samozřejmě vypadám o dost líp.


Až příliš pozdě jsem zjistil, že se jedná o kolekci coverů vánočních písní. No prostě zrada, z názvu desky (Baby It´s Cold Outside) se to nedalo vystopovat. Neznamená, že je venku kosa, tak musí jít o vánoční repertoár.


To mě tedy celkem vyděsilo, ale nakonec se to překvapivě i dalo docela poslouchat. V tom indiefolkpopovém aranžmá to znělo i vtipně. Ale pravidelně si to rozhodně pouštět nebudu.


A tady si můžete Cerys pustit. Není to sice žádná skladba z vánočního alba, ale to nám snad vadit nebude.

Arlington Way z (dvoj)alba Don't Look Down/Paid Edrych i Lawr


Chinaski podruhé!

4. prosince 2012 v 11:45 | Alfi |  Slyšeno
Moje znechucení kapelou Chinaski dorůstá patologických rozměrů. Třikrát denně poslouchat jejich pseudopíseň Ententýky (už znám i název, sakra!) zkrátka není psychickému zdraví prospěšné. Kdykoli zaslechnu úvodní pískání z týhle vlezlý sračky, nasazuju sluchátka a pouštím něco hodně zlého a zvráceného, abych nastolil rovnováhu mezi dobrem a zlem. Kdyby chudák Bukowski ještě žil a zjistil, že nějaká rádoby kapela, která si drze vetkla do názvu příjmení jeho románového hrdiny, zpívá o dětičkách a pískovištích, zvracel by bez ustání až do konce života.
A do toho se ještě o předminulém víkendu rozdávaly Slávici a Danoušek Landů tam ze sebe udělal kolosálního čuramedána, takže i tohohle umělce teď v rádiu protáčí víc než je milo. No a o tom milém blonďákovi, co uzmul cenu božskému Kájovi, o tom ani nemluvím. Co to sakra je? Já myslel, že Kája má Slávika předplacenýho. To maj bejt nějaký jistoty?
Co k tomu dodat, je to konec. A doufám, že toho 21.12. 2012 fakt přijde. Protože tohle se už dál vážně nedá snášet.

A na závěr něco pro rovnováhu sil, jing a jang a podobný píčoviny, znáte to...


Indický asketa hlásí návrat

3. prosince 2012 v 11:29 | Alfi |  Alfi mudruje
Poslední dobou, jak se krátí dny si mi nějak hůře vstává, což má za následek to, že se mi daří zaspat klidně dvakrát do týdne. Naštěstí si nikdo z nadřízených z mých problémů se vstáváním nedělá těžkou hlavu. Ale o tom jsem psát nechtěl.

Dneska jsem tedy přišel s lehkým spožděním do zaměstnání a na chodbě potkám jednoho dávného kolegu, který někdy před deseti lety sbalil bágl a manželku (tehdy ještě asi přítelkyni) a vyrazil na trip po Asii. V Indii ho nejspíš osvítil jeden z mnoha tamních svatých a po comebacku do Česka se k nám již nevrátil. Po čase jsem ho zaregistroval v jedné agentuře, která se zabývá pomocí duševně postiženým, kde mimochodem pracovala současně moje bývalá přítelkyně Kamila a rovněž moje stále ještě skoro ex manželka Karolína.

Jednou jsem se tam s tímhle bývalým kolegou dal do řeči a mimo jiné mi sdělil, že už nikdy nechce nazpátek do fabriky. Na jednu stranu jsem mu jeho ideály a skromnost záviděl. Zatímco my se honili za vysokým ziskem a prémiemy, on si jako indický asketa vystačil s tím málem, co nabízí sociální sféra. Jenže pak se mu narodilo robě, přišla vymoženost zvaná hypotéka a ideály musely jít stranou, což asi nemusím vysvětlovat lidem, co si nějaké ty potomky a půjčky nasekali. Mimochodem moje skoro ex manželka dopadla podobně. Sociální sféra prostě nikdy nebyla o vydělávání peněz (pokud teda nejste Šimon Pánek:-)), to je celkem jasný, ale když to není ani o důstojném životě, tak něco není v pořádku.

A dost, tenhle příspěvek vypadá až moc seriózně. Takže příště zase něco ze života na hraně.