Leden 2013

I love romantika

24. ledna 2013 v 20:48 | Alfi |  Viděno


Místo abych šel v pátek do hospody a tam se ožral jako každý normální muž na konci pracovního týdne, tak jsem zůstal v panelové residenci a věnoval se oblíbeným domácím pracím a sledování výrobků továrny na sny.


A teď nenápadně vybuduju oslí můstek mezi minulým nepříliš pozitivním příspěvkem a tímto. Takže příběh snímku Terapie láskou začíná, kde jinde než v ústavu pro choromyslné. Což je skvělé místo nejen pro rozjezd ale koneckonců klidně i pro celý děj filmu, pokud tedy hrdiny toho filmu nejste zrovna vy (nebo já) a ten film není film ale skutečná situace.


Ne nadarmo patří mezi mé nejoblíbenější filmy Přelet nad kukaččím hnízdem.


Má to ale malý háček, Terapie láskou je totiž v podstatě romantickým filmem a romantické filmy, návštěvy pošty a dentistovo křeslo opravdu nezbožňuji. Nakonec mě ale ten film celkem bavil, romantiky tam bylo vcelku únosně a bylo tam i moc pěkných emocionálně a destruktivně vypjatých scén.




A taky nemohu pominout zajímavou hudební složku. Mimo jiné zazněla má oblíbená písnička od Roberta Zimmermana, která se jmenuje Girl from The Nothern Country z alba, které čirou náhodou vlastním a které se jmenuje Nashville Skyline a na němž je řada dalších neméně zdařilých songů (Lay Lady Lay), mezi nimiž se vymyká pro tuto desku, z roku, kdy jsem se narodil, ne zcela typická To Be Alone with You, která má potenciál roztančit beznohýho mrzáka.




Jako další jsem shlédl film s lákavým názvem Divoká stvoření jižních krajin, který vyhrál nějaké ceny na festivalech a pěli na něj ódy různí mistři pera, mimo jiné si vybavuju pochvalnou zmínku na Full Moon Magazinu. Celkem brzy po zmáčknutí tlačítka play jsem zjistil, že na podobné umění jsem asi málo alternativní anebo příliš cynický. Příběh černošského otce a jeho dcery, kteří žijí v dobrovolném vyhnanství v bažinách na jihu USA v enklávě jim podobných vyděděnců nešetřil moralitami, ekologickým poselstvím a hromadou nelogičnosti a jiných člověčin. Po řemeslné stránce OK, soundtrack poslouchatelný, ale na sledování týhle slátaniny, které pro mě byla ryzím utrpením, nemám šatník plný batikovaných trik. Navíc mě tam neskutečně iritovala ta malá černošská holka s debilním jménem Hushpuppy, která hrála hlavní roli.




Ještě, že jsem si mohl spravit chuť posledním Tarantinovým kouskem nazvaným Nespoutaný Django. Tarantino je jistota. Sice tentokrát výběrem tématu nijak nepřekvapil, avšak hektolitry umělé krve, kvanta zbytečného násilí, krutosti a agrese, pohrávání si s klišé béčkových westernových bijáků umí vždy potěšit. A ani ta zabijácká délka nevadila. Jen těch nahých ženských těl mohlo být víc než těch mužských.




Takže, kdybyste chtěli vidět, jak pan režisér vyletí do povětří rozmetán dynamitem a zůstanou po něm jen jezdecký holinky, tak alou do kina.


A pokud máte pěkné batikované triko a kostkované kalhoty značky Rejoice a s oblibou posloucháte moudra plná životních pravd, tak jděte klidně i na tu bažinnou hovadinu. Ale varoval jsem vás, tak si pak nestěžujte!

Něco jako komedie a jiné smutné příběhy

16. ledna 2013 v 20:26 | Alfi |  Alfi mudruje

Včera pozdě večer jsem shlédl film, kde hraje ne úplně největší, ale určitě hodně zásadní roli Zach Galifianakis, kterého mám rád od jeho nezapomenutelné role v Hangover (Pařbě v Las Vegas). Hlavní roli v tom filmu ale dostal talentovaný Keir Gilchrist, o kterém ještě nejspíš uslyšíme. Ten film se jmenuje Něco jako komedie. Není to nejlepší film, který jsem kdy viděl, ale má bezesporu své výrazné momenty. V zásadě je o tom, jak inteligentní a dost zmatený šestnáctiletý kluk z New Yorku, který trpí depresemi, podlehne dojmu, že chce spáchat sebevraždu. Když se dostane na psychiatrickou kliniku, kde ho na pět dnů hospitalizují, setkává se tu s řadou pacientů, kteří mu svým způsobem otevřou oči a tak změní život. Ten příběh je mimo jiné i o tom, jak ačkoli netrpíme hlady, zimou a existenčními problémy, tak přesto občas všichni cítíme strašnou prázdnotu, úzkost a strach. A ne každý je tak silný a dokáže těmhle pocitům vzdorovat.


Dneska jsem si na film, který vůbec nebyl komedií, vzpomněl v ordinaci mé praktické lékařky, kam jsem se po několika měsících donutil jít, abych se objednal na vyšetření, které mi doporučil lékař v jednom z mých příspěvků. Donesl jsem paní doktorce zápisy z návštěv u mé alergoložky. Ona si je založila. Až na jeden. A pak mi řekla, abych si jeden zápis nechal, až budu hledat novou alergoložku. A já na to, proč bych si měl hledat novou alergoložku, když jsem s tou svojí spokojený. A doktorka na mě: Vy to nevíte?. A já říkám: A co jako? A moje doktorky říká: Vaše alergoložka spáchala někdy kolem Vánoc sebevraždu.


Nechci být přehnaně sentimentální, ale celkem mě to vzalo, i když jsem jí vlastně znal jen z ordinace. Jako asi skoro každýho, kdo se s něčím takovým v životě setká, mě napadlo, co člověka dovede až k tomu, že si vezme život. A taky jsem si vzpomněl, jak na mě paní doktorka při posledním setkání působila. Myslím, takovým tím hořce posmutnělým dojmem, když mi říkala, že se uvidíme zase na jaře.



Píseň hipízácký partičky z Toronta Broken Social Scene - Major label Debut [Fast] zazněla pod závěrečnými titulky snímku It's Kind of a Funny Story. A i když je na první poslech dost rozjuchaná pro potřeby soundtracku k filmu z blázince, někde pod povrchem je ten smutek slyšet.

Sportem k trvalé invaliditě

15. ledna 2013 v 9:31 | Alfi |  Po venku
Kdo mě zná osobně, tak ví, že nejsem zrovna prototyp vášnivého sportovce. Na základce mě někteří spolužáci takřka nenáviděli, za můj laxní přístup k fotbalu. Spolu s podobně postiženým spolužákem Romanem nás vždycky naivně šoupli do obrany v domnění, že tam způsobíme menší škody. My jsme ale byli schopní v družném hovoru přehlédnout blížícího se protivníkova útočníka, který nám za zády elegantně vsítil. Spolužáci nám spílali a my jsme za pár minut byli připraveni provést to samé.

Jednou jsem se - už ani nevím proč - dokonce přihlásil na atletický přebor základních škol na osmistovku v domnění, že to je tzv. brnkačka. A když favorit probíhal vítězně cílovou páskou a já za sebou měl s vyplazeným jazykem stěží první ovál, pochopil jsem, že ani atletika, královna sportů, nebude to pravé ořechové.

Abych ale byl upřímný, pravdou je, že na bicykl jsem párkrát nasedl i běžky několikrát nasadil a pohorky navlékl, ale to vše pouze na té nejnižší rekreační úrovni.

Nedávno jsem u příležitosti úrazu kamarádky Fu (ona tedy jen dobíhala metro) pronesl, že běhání a sport zejména jsou zkrátka nebezpečné aktivity a od toho já se musím kategoricky distancovat.

Utvrdil mě při tom i nedávný výstup na Jedlovou, kdy jsem hodil ukázková záda. Mimo rozbité dózy s vánočkou to bohužel odneslo i mé zápěstí.

Jenže když máte děti, tak se nějakému tomu občasnému pohybu neubráníte. Jako teď o víkendu, kdy jsem s chlapci zašel na maloměstské kluziště. Celkem pěkně nám to tu hodinku šlo. A když mladí pánové začali škemrat, že se nutně potřebují občerstvit, přemluvil jsem je ještě k jednomu kolečku. A to jsem neměl dělat, jelikož když jsem to kolečko dojížděl, dopadla na mě tvrdá rána osudu. Brusle podklouzla a já skončil opět na zádech. Bohužel jsem na nich neměl batoh s vánočkou, který by mě odpružil. A jako na potvoru jsem se navíc praštil do stále ještě citlivého nezahojeného zápěstí. Dělal jsem před publikem hrdinu, jako že to nic není, ale kdyby mi nebylo stydno, tak řvu bolestí jak raněný buvol.

Večer jsem si řekl, že anestézie ve formě návštěvy hospody jistě neublíží, pokud ovšem cestou opět neuklouznu a jako náhodou se nepraštím do oblíbeného levého zápěstí. To se sice nakonec nestalo, ale v neděli dopoledne po probuzení mi do zpěvu nebylo ani trochu. K bolavému zápěstí se přidala ještě třeštící hlava a žaludek na vodě. A to jsem vypil pouhé tři Plzně, dva nefiltrované Staroprameny, "malé pivo", jedno pseudo-mojito a na závěr osvěžující gin s tonikem...

Takže resumé: Nejenže jsem levej na sport, ale už ani to chlastání mi nejde, jako dřív.

Jehovo, ochraňuj nás

13. ledna 2013 v 19:57 | Alfi |  Člověčiny
Tenhle článej zapadl v hlubinách mého PC a narazil jsem na něj náhodou až dnes. A přesto, že jaksi pozbyl aktuálnosti, nedalo mi to, abych ho i tak zveřejnil:


Už jsem si myslel, že vymřeli, ale oni jen vyčkávali na příhodný čas, aby vystrčili "růžky". Ano démonický rok 2012 se nenávratně blíží ke svému závěru a tak je vhodný čas přivést k té správné víře dalších pár oveček, které chtějí na poslední chvíli spasit svou duši.


Právě jsme se s chlapci vraceli z nákupu a mysleli na maloměšťáckou přízemnost, jakou je sobotní oběd, když jsem si všiml rozespalého souseda v nedbalkách, kterak žmourá na postarší solidně vypadající paní škvírou pootevřenných dveří. A hned mě to napadlo, to nemůže být nikdo jiný, než distributor barevného magazínu Strážná věž. Bláhově jsem si myslel, že když za sebou rychle zavřeme dveře, jsme s obliga. Za chvíli se samozřejmě rozdrnčel zvonek. Další bláhovost byla, když jsem se domníval, že paní odradím výrokem, o zavilém ateistovi. Mám ale dojem, že to paní ještě více nabudilo. V ten moment nezbylo, než jí neslušně zavřít přímo před nosem. Jinak by se chlapci té grilované panenky na šalvěji a sezertu Torta di mele con lo yogurt nedočkaly.


Pokud ale ten konec světa skutečně ještě letos přijde, rád se jí omluvím.


Nicméně i když se tak tento rok nestane, nemám žádné obavy, že by si lidstvo dřív nebo později tu větev pod sebou nepodřízlo.

Slyšeno na podzim a v zimě 2012

11. ledna 2013 v 15:35 | Alfi |  Slyšeno

Už dlouho jsem vás nepoučoval o nových hudebních trendech, co byste měli poslouchat a co raděj ne. Tak to budu muset napravit, protože vy byste pak klidně mohli poslouchat Divokýho Blila, Činaski, Nightfork, Mandražé a satanví jaká další zvěrstva.


Takže vzhledem k tomu, že nám strážci internetových hodnot poněkud ztížili stahování hudby (dřív stačilo dát do gůglu název interpreta, desky a za to napsat mediafire a nebyl problém. Teď to ale už nějak nefunguje a přítele megauplouda nám odstřihli úplně). Nicméně, kdo po muzice touží, tak jako česká justice po spravedlnosti, tak se k ní dostane.


A k čemu jsem se dostal já?


Mando Diao - Infruset
Mando Diao jsem naposled slyšel v roce 2006, kdy vydali desku Ode to Ochrasy. Ta deska se povedla. V podstatě se jednalo o garage rock se silným popovým nádechem. Ode to Ochrasy byla našlapána řadou hitů, skvěle se poslouchala, ale v zásadě se jednalo o takovou globální hudbu, která nic neříká o původu kapely. A ten je mimochodem ve Švédsku. Každopádně, kdyby takhle alespoň z poloviny působily český kapely, mohli bychom být spokojený.


Možná až příliš romantiky najednou, ale vy to jistě zvládnete:-)

Novinka Infruset je ale úplně jiný kafe. Mando Diao strčili indie rockovou kosmopolitnost do kumbálu a rozpomenuli si na své kořeny. Album je nazpíváno v rodném jazyce a hudba je taky jiná. Míň rokenrolová, víc patetická. S některými songy my se mohli z fleku přihlásit do Eurovize a jiné jsou skoro folklór. Občas si říkáte, že to snad nemohou myslet vážně. Ale mě ta deska baví a občas mi připomene jejich psychedelické krajany Dungen, kteří také zpívají ve švédštině a taky se nestydí za svůj původ a taky to funguje.


Early years of Motorhead
Víceméně náhodou jsem před časem dostal k několika albům od Motorhead. Na rovinu říkám, že vůbec nejsem jejich zarytým fanouškem. Nějak jsem už před lety dospěl k názoru, že od Motorhead stačí znát jednu desku a znáte celé Motorhead. Ale to jsem neslyšel jejich ranou tvorbu ze sedmdesátých let, která se celkem liší, od toho, co dělali v dekádě následující. Oficiálně první deskou je ta z roku 1977 nazvaná jednoduše Motorhead.


Ještě předtím ale měla parta kolem Lemmyho natočené album On Parole, které se s oficiálním debutem, co se týká tracklistu, částečně kryje, a které vyšlo teprve až zpětně. No a tyhle dvě desky jsou malinko jiní Motorhead. Mají ještě celkem daleko tomu hlučnýmu nářezu z pozdějších dob. Muzika stojí rozkročená mezi punkem a hardrockem se znatelným bluesovým feelingem. Jakoby Motorhead ještě nevěděli, kam se vydat. Kam se vydali je dnes jasný a vlastně se při pohledu na Lemmyho bradavičnatej ksicht nikdo nemůže moc divit.


Quantic & Alice Russell with The Combo Barbaro - Look Around The Corner
Quantic Soul Orchestra znám už hodně let a žádná z jejich desek mě nemohla zklamat. Naopak, většinou mě nadchly. Specielně mě ale dostává album natočené se zpěvačkou Alicí Rusell. Ani ne tak kvůli hudbě, která se drží dle mého skromného názoru snad až moc u zdi, ale kvůli vokálu. Tahle anglická bloncka má hlas černější než ty nejčernější Afro-Amerikánky a pro ty, kterým chybí Amy Winehouse a pro další, pro něž je třeba Adele příliš pozlátkový pop, bude adekvátní náhradou. Navíc to vypadá, že Alice bude mít větší lhůtu trvanlivosti než měla Amy. He, a všimli jste si, že všechny dámy mají jméno na začínající prvním písmenem abecedy? Tedy ne že by na tom nějak záleželo...



Jon Spencer Blues Explosion - Meat and Bone
Jon Spencer, Russell Simins a Judah Bauer hrají de facto pořád jednu a tu samou (garage rockovou) písničku (stejně jako AC blesk DC, zmínění Motorhead a asi stotisíce dalších kapel), ale hrají ji pořád skvěle a tak není důvod si neposlechnout novinku Meat and Bone. Pokud tedy nejste vegetariáni a nedělá se vám šoufl z krvavých flákot.




Titus Andronicus - Local Business
Titus Andronicus už pro mě nejsou tím překvapením jakým byli na předchozím albu Monitor nebo na debutu The Airing of Grievances. Tak nějak zapadají do konceptu předvídatelných bandů, hrajících na jistotu. Stejně jako Jon Spencer a bluesová exploze ale baví. Kombinace chytlavých melodií, našlapaného rokenrolu, punkrocku a irské lidovky ala The Pogues a úcta k Bossovi prostě vede správným směrem.


Oficiální video z novinky Local Business


a něco staršího z předchozího alba Monitor pro porovnání:


Oingo Boingo - new wave vykopávka z osmdesátých let
A taky jsem si napůl naslepo koupil vinyl americké kapely s podivným jménem Oingo Boingo, o níž jsem si myslel, že jí nikdo mimo mě a přátel a příbuzných kapely nezná. Nedávno jsem ale čučel na jeden díl sitcomu Community a tam tenhle obskurní band zmínil jeden z hrdinů vcelku koukatelného seriálu, kde exceluje mimo jiných Chevy Chase. A abyste si nemysleli, že jen tak kecám, tak jsem tu scénu vyfotil.

Jeff hovoří o Oingo Boingo


To, že jsem tenhle vinyl, který má mimochodem i parádní obal, jež klame metalovým dizajnem, koupil, bylo dobře, protože i když je to na první poslech divná hudba, tak u těch dalších zjistíte, že je to neuvěřitelně eklektická parta, která míchá hrušky s jabkama, punk s kabaretem, ska s jazzem, pop s metalem a ono jim to funguje. Poslouchat Oingo Boingo je velké dobrodružství, protože nikdy nevíte, co si na vás přichystají v dalším songu. A oni vás fakt nešetří a navíc jsou to úžasní instrumentalisté skladatelé a aranžéři.


Obal inkriminované desky, kterou najdete na mé polici


A úchylné video na závěr:

Jsem čtyřprocentní!

9. ledna 2013 v 17:19 | Alfi |  Člověčiny

Navzdory tomu, ž e se jako čert kříže (tohle rčení jsem nikdy úplně nepochopil) držím heterosexuální víry, tak všechno je nakonec úplně jinak.


Včera mi přišlo poštou oficiální vyjádření, že jsem součástí čtyřprocentní menšiny. Úplně jsem se vzrušením opotil u rekta, když jsem to četl. No ale nakonec je ještě jednou vše jinak, než jste moji homosexuální přátelé doufali. Žádné anální hrátky z toho nekoukají.




Ale vážně, nechápu jak na mě pánové a dámy z Rider´s Digestoř přišli, jelikož jsem si téměř jistý, že jsem si z jejich skvělé nabídky nikdy nic neobjednal. I když ... v devadesátých letech jsem dělal různý skopičiny. Na druhou stranu, sehnat si adresy, telefony a další indicie, není v éře virtuální komunikace asi žádný prablém.


Jako onehdy, kdy mi jakási slečna z T mobilu nabízela úžasnou nabídku: skvělý nový tarif a telefon za korunu. Tak jsem říkal, že se mi to celkem zamlouvá a ať mi teda zrušej můj stávající ne tak skvělej tarif a že si vezmu ten novej úchvatnej. A ona, že to nemůže, že si ten novej úžasnej tarif musím vzít k tomu méně skvělýmu starýmu jakože navíc. Což nakonec i ona musela uznat, že to takhle už moc výhodně a skvěle nezní.


A co myslíte?


Za čtrnáct dnů mi volala jiná slečna s úplně stejnou skvělou nabídkou.

Návrat do reality

4. ledna 2013 v 22:42 | Alfi |  Člověčiny

Třebaže jsem si sliboval, že během desetidenního volna napíšu alespoň jeden příspěvek na tento zbytečný pseudoblog, abyste se během přežírání a sledování vánočních kravin nenudili, závazek se splnit nepodařilo. Tak je to ostatně s většinou mých předsevzetí.


Ale jak kdysi řekl, oblíbený autor a alkáč Jack London, "na to sere Bílý tesák". Koneckonců, kdo by se dobrovolně patlal s nějakým pseudoblogem, když může dělat řadu zajímavějších věcí jako třeba chlastat, fetovat, šukat (nebo alespoň masturbovat).


No ale dobře, abyste nebyli smutní, že neznáte novinky z mého úžasně zajímavého života, zapátrám v řádně zavirovaném mozku a shrnu několik postřehů na jednu smrdutou hromadu.


Poslední pracovní den jsme se my řadoví vykořisťovaní sešli se svými vykořisťovateli v nové budově, pro tyto účely vystavěné, abychom se navzájem poplácali po ramenou, jak jsme dobří. Menežment nám sdělil, že jsme nejlepší v republice a brzy prý budeme nejlepší na světě. A že rok 2012 byl, co se týká finančních zisků, nejlepší v celé více než stoleté historii firmy. Což je vážně moc hezké, jen mi to jaksi nekoresponduje s tím, že plné prémie jsem obdržel asi tak čtyřikrát za celý ten nejúspěšnější rok v historii firmy. Ale což, hrdost na výsledky firmy je také moc pěkný pocit.


Setkání vykořisťovatelé vs vykořisťovaní se konalo ve stejný den, kdy měl podle jakéhosi indiánského diáře končit svět. A na tento významný den přítel Ajťák svolal pár přátel na (post)apokalyptickou house party k sobě domů. Nechybělo ovšem málo a nedostavil jsem se.


Jelikož jsem slušně vychovaný postarší mládenec, vím, že na návštěvy se nemá chodit s prázdnou. A tak jsem ještě odpoledne napekl vánoční koláčky se speciální přísadou zelené barvy, jež je údajně stále ještě nepochopitelně nelegální. A jelikož jsem navíc i zodpovědný postarší mládenec, vyzkoušel jsem na sobě samém účinky konzumací dvou kousků pečiva. Asi po hodině se dostavily transcedentální účinky, které mi našeptávali, abych raději zůstal doma, vyluxoval lednici a na internetu sjel pár stránek s podtitulem for adult only. Nakonec jsem ale přece jen sbalil pečivo do dózy od Veselé krávy a návštěvu přece jen realizoval.


Chlapci se ke konzumaci příliš neměli, ale nakonec zůstala Veselá kráva prázdná. Po konzumaci vysokooktanových nápojů, koláčků s tajnou přísadou a výtečného zvěřinového guláše jsme dospěli k názoru, že je potřeba obrazit ještě pár restauračních zařízení. A tak se také stalo. Ráno to u mě doma vypadalo skutečně jak po apokalypse.


No a pak byly ty Vánoce a to všichni znáte ... zabíjení nevinných kaprů, matlání se s bramborovým salátem a ty trapný koledy ... já jsem si Vánoce s dětmi udělal o den dřív, jelikož k mojí ex manželce jsem pozván nebyl. Ono by to ostatně bylo trochu divné, kdybychom se u jednoho stolu sešli s novým ex manželčiným přítelem, který je ale na druhou stranu sympaťák každým coulem a navíc dostatečně esoterický pro mou exmanželku. Takže skutečný Štědrý den jsem strávil rozjímáním nad smyslem života rozvedeného muže a rovněž nad tím, proč jsou vánoční svátky tak oblíbené v diářích sebevrahů. Nakonec jsem ale před hledáním provazu a skoby, dal přednost návštěvě mých roditelů. A když mi nepřipomínali můj zpackaný život(dělám si srandu), bylo to docela snesitelné.


No a pak bylo zase nějaké přežírání a na Štěpána tradiční výstup na Jedlovou. Sešli jsme se v restauraci Fontána, kde jsem jako číšnici zaregistroval maminku kolegy mého mladšího syna, o jejímž tetování jsem již v minulosti psal. Tentokrát ale byla oblečená, takže tetování jsem bohužel nespatřil.


Když jsme odcházeli dobýt jeden z nejvyšších kopců v okolí, snášel se - jak v devadesátých letech zpívala Bára Basiková - déšť a vůbec to nevypadalo tak romanticky, jak v té písni. No ale nakonec se počasí nějakým zázrakem (asi vánočním) umoudřilo a my se ještě skrze návštěvu jedné hospody vyšplhali na Jedlovou, kde je krásná rozhledna, kvůli které jsme se tam ale nedrápali, jelikož bylo stejně kulový vidět a navíc byla tma. Vylezli jsme tam kvůli hospodě, kde se každoročně ožerem jak prasata, abychom se pak mohli cestou zpátky válet ve sněhu případně v bahně, případně se mohli pokusit zlámat si údy na ledovce, jak se to tentokrát podařilo málem mně.


Jedinou vadou na kráse svátečního večera byla zpruzená servírka, která se nás snažila okázale ignorovat, což se jí dařilo jen částečně, protože dvacítku přiopilých lidí ignorovat zcela nelze.


Cestou domů jsme se ještě stavili v restauraci u Hronků, kde byla obsluha o dost vstřícnější, jen jsme nějakou dobu nebyli schopni určit, zda je ženského či mužského pohlaví. Její ochota ovšem nic nemění na tom, že se ten Březňák prostě chlastat nedá (a navíc neměli nic k jídlu, dokonce ani brambůrky - asi v rámci povánoční diety). Není to sice tak tragický jak Broumovský opat, ale když si dáte předtím pár Kocourů, tak je ten rozdíl vcelku markantní.



O dva dny později nás v kulturním zařízení jménem Rozkrok čekala povánoční besídka. Na sálku zahráli kapely The Drom, o nichž byla již řeč ve wroclavském reportu a takřka místní Kiss Me Kojak. Po náročném heavymetalovém sálovém dvojboji se v hospodě pokračovalo one man show místního matadora zábav.


Kiss Me Kojak na Rozkroku


A ačkoli jsem si ten večer slíbil (opět), že budu zavčasu doma, abych se na druhý den mohl zodpovědně postarat o ratolesti, v kanafasu jsem se octl až kolem třetí ráno. Dopoledne jsem ještě svezl přítele Romana, který dorazil na návštěvu až z dalekého Bernu, na vlak, aby mohl navštívit i svou rodinu v Teplicích. Nu a já se vydal vyzvednout juniory, aby si mohli užít tři dny s tatínkem. A můžu vám říct, že o Silvestru, kdy jsem je navracel do teplé náruče jejich matky se mi - i když bych to asi neměl říkat - ulevilo a já se vydal oslavit přicházející rok 2013 do restaurace Beseda.


Ještě předtím jsem se asi dvě hodiny probíral sbírkou vinylů. Křečák, který tuto silvestrovskou ožíračku zpunktoval totiž sliboval gramofon. Když jsem mu po dvou hodinách volal, jak vypadá situace v Besedě, dozvěděl jsem se, že gramofon nebude. No alespoň jsem si udělal pořádek v deskách.

Restaurace Beseda je takový skanzen mezi místními putykami. Od mých středoškolských studií se interiér v zásadě nezměnil. Třešinkou na dortu je záchod, kde naleznete místo pisoárů žlábek a smrad je tam také pořád stejný. Na druhou stranu tam mají pitelného Primátora a smažáku s hranolky a hbité obsluze také nemohu nic vytknout.


Celkem bizarní situace nastala v době, kdy jsem bohužel zrovna prodléval na toaletách. Během té chvíle proběhla asi nejzajímavější událost celého večera, kdy si jistý mládenec vyřizoval ručně účty s jiným mládencem. Jádrem sváru byla samosebou slečna, v tu dobu přítomna též. Bylo to celkem rychlé, jelikož celé se to seběhlo během mého močení. I když moje močení už není tak rychlé, jako bývalo kdysi.



Další bizarní situace nastala, když si v druhé půlce restaurace, která je symbolicky přepažena příčkou bez dveří, chtěla jiná parta pouštět směs české country a dalších oblíbených podivností. Nějakou dobu jsme se společně snažili nalézt kompromis, ale nakonec to dopadlo tak, že v každé půlce lokálu hrála jiná písnička. Na nás ovšem countrysté neměli, protože náš kazeťák hrál o dost hlasitěji, než to jejich šumítko. Na tváři paní vrchní však bylo vidět, že jí tato hudební schizofrenie nedělá příliš dobře. Kolem páté ranní, kdy už většina rozumných lidí zvracela doma do kýble postaveného vedle postele, dostalo tvrdé jádro silvestrovského večírku geniální nápad dorazit se v non stopu. Poslední zbytky zdravého rozumu mě donutili prchnout do tepla panelové residence a připravit si k loži kýbl.


Ačkoli jsem si říkal, že první den nového roku provedu něco záslužného, třeba vyrazím na procházku s dětmi, bohové byli proti mně. Vzbudil jsem se kolem poledne a než jsem se zmátořil začalo se smrákat. Kolem osmé večerní jsem si řekl, že procházka na čerstvém vzduchu mi rozhodně neublíží. A když jsem procházel pod okny restaurace Mělník, zahlédl jsem povědomé tváře a tu jsem si vzpomněl, na silvestrovský hovor o afterparty. Čerstvého vzduchu bylo nalokáno dostatek, nastal čas zkontrolovat čerstvost stolní společnosti. A ta byla asi tak čerstvá, jako olomoucké syrečky v rozbité lednici. Nejrozumněji se projevil přítel Bery, který nějak kolem desáté zavelel sám sobě k ústupu. Stolní společnosti bezkonkurenčně vládl pan Motorka, jinak vážený manager vážené společnosti. Z afterparty existuje několik poučných videí, které je mi ovšem žinantní a nefér zveřejňovat na celosvětové síti. Snad jen kdyby byl pan Motorka tak nesobecký a dal souhlas k zveřejnění. A je to vážně velký herecký koncert.


Pan Křečák názorně předvádí panu Motorkovi, jak správně kouřit


Záběry jinak nekouřícího pana Motorky, který má v ústech asi osm cigaret, jež se snaží naráz vvyšlukovat, jsou ehm... teď si fakt nevybavím to správné slovo. Mimo to jsem se dozvěděl, že tatranky s vaječným likérem je gastronomická lahůdka a že magické oko neskončilo v propadlišti dějin, stejně jako rum s griotkou a.k.a. čert. Bez ohledu na to vše by slečna za výčepem za tento večer zasloužila řád bílého lva za statečnost (nebo trpělivost?).


Specialita restaurace Mělník - míchaný nápoj zvaný "malé pivo" (španělský likér 43 s čepičkou ze smetany)


Pokud bych tedy měl věřit tvrzení: jak na Nový rok tak po celý rok, tak mě bude celý následující rok blbě, budu chlastat, fetovat a onanovat. Což jsou moc pěkné vyhlídky do budoucna.