Únor 2013

Buďme politicky nekorektní!

21. února 2013 v 8:58 | Alfi |  Z horší společnosti


Jedna z věcí, která mě dokáže nazdvihnout je tzv. politická korektnost. Zejména vyjadřování, politiků a to i těch na komunální úrovni tak, aby to nikoho neurazilo, nedejbože aby to nezanechalo psychické újmy na té části společnosti, o níž všichni, včetně zmíněných politiků, ví, že její hlavní přínos pro společnost spočívá v tom, že se řídí heslem: Kdo nic nedělá, nic nezkazí a na revanš jí za to bezskrupulózně dojí, zneužívá a terorizuje.


Nedávno jsem na krásný příklad politické korektnosti narazil v souvislosti s tragédií ve Frenštátě pod Radhoštěm, při níž byl při výbuchu zdemolován panelový dům, zemřelo pět lidí, včetně tří malých dětí a další lidé byli zraněni. Ve zprávách se objevily opodstatnělé spekulace, že za zdemolováním paneláku a úmrtím jejich obyvatel stojí postarší chlápek z přízemí, s nímž byly dle vyjádření sousedů soustavné problémy. Rozbuškou mělo být jeho plánované vystěhování, jelikož pán byl tzv. neplatič, což prý nelibě nesl a vyhrožoval, že když půjde on, půjdou všichni. Tahle verze je dle médií velmi pravděpodobná a v současné době před potvrzením stran vyšetřujících kriminalistů.

A do toho se paní starostka Zdeňka Leščišinová vyjádří v duchu pokřivené politické korektnosti, že sice na onoho pána přicházely stížnosti od sousedů, ale ona sama by ho za problémového člověka neoznačila, cituji její ukázkové cvičení z alibismu: "Velice nerada bych použila, že to byl problémový člověk. Tak jako s jinými občany jsme i s ním řešili celou řadu záležitostí," komentovala starostka.

O pár dnů později ovšem následovalo další překvapivé vyjádření: Starostka Zdeňka Leščišinová potvrdila, že podezřelý Antonín Blažek patřil k problémovým obyvatelům. Často sepisoval stížnosti a žaloby na sousedy i obec. "Byly to asi dvě desítky přestupkových řízení, která se v minulých letech vedla," uvedla pro TV Nova Leščišinová.


Paní starostka tedy dokáže být nejen politicky korektní, ale zároveň, když je potřeba, i chameleónsky přizpůsobivá nastalým situacím. Anebo je to schizofrenička.

Velmi nebezpečná vernisáž

12. února 2013 v 19:00 | Alfi |  Kultura za 500

Vernisáž. To slovo zavání těžkou intelektuálštinou. Každý správný milovník vernisáží ale ví, že vernisáže slouží především k tomu, aby se tam návštěvník ožral jak ten dobytek. No a pak jsou tam i nějaké ty umělecké objekty. Ale ty já si většinou nepamatuju, jelikož moje první cesta vede k občerstvení, protože u obrazů a soch je vždy hroznej nával. No ale teď trochu kecám, protože vzhledem k tomu, že jsem v prostorách maloměstského divadla prodléval již od 16 hodiny a vernisáž začínala oficiálně od osmnácté hodiny, tak jsem si nějakého toho umění přeci jen povšiml.


A abych dokonale dokreslil situaci, byl jsem poněkud nervózní a ztrémovaný, jelikož jsme vystavovatelce umění a naší kamarádce Pěvě v jedné osobě přislíbili, že jí na vernisáži zahrajeme s jistou kapelou, jejíž význam vystihuje motto: "Trapné a zbytečné, možná vhodné k tanci". Další motto vymyslel můj mladší syn, který na můj dotaz, jak se mu líbily ty trapné a zbytečné písně se ztrápeným výrazem pronesl, že to bylo "divné a kruté".


Tak jsme se tedy s kamarády dali po osmi letech opět dohromady a nazkoušeli jsme čtyři písničky, které jsme onen večer hodlali předvést. Vzhledem k tomu, že jsme měli jen tři (někteří pouze dvě) zkoušky, byl výkon, řekněme, adekvátní. Nechyběl nutný trapas, kdy bubeník pan Motorka po odklepání začal hrát rytmus k úplně jiné písni. Publikum ovšem cizí trapasy vždy náramně pobaví.


Po vernisáži následoval ještě koncert Jiřího Dědečka, který to ten večer bohužel a s prominutím odsral. Divadlo bylo totiž plné přátel, známých a kamarádů paní umělkyně a jejího pana manžela a někteří se neviděli řadu let. Navíc na baru teklo proudem nejen pivo z místního pivovaru, ale rovněž grappa, rakije, hruškovice, slivovice a jiné ice. A tahle kombinace způsobila, že se atmosféra v divadle začala velice brzy blížit hodně odvázanému silvestrovskému mejdanu, který končil kolem třetí ranní, kdy jsme s panem Romanem von Bern, Kahym a paní Kamilou von Prdelákov krokem vrávoravým opustili zdecimované prostory maloměstského divadla. A jak jsme se dostali do postelí se raději ani neptejte, protože, kdyby tohle četl nějaký dopravák, tak bychom asi nedopadli nejlépe.


Pěva s Kukurou

Dobroty tekuté


Dobroty netekuté

Frmol u baru


Co se v mlásí naučíš...


Ráno ve sklenici zašuměly dva aspiriny, které pomohly jen zčásti. Ještě jsme s panem Romanem vyrazili na oběd do nedaleké restaurace na Mělníku, aby bylo co později zvracet. V inkriminované restauraci vcelku slušně vaří, ale tentokrát mi jaksi nechutnalo. A teď si nejsem jistý, jestli to bylo víc zkonzumovaným alkoholem na vernisáži, nebo tím, že knedlíky byly oschlé a náplň paprikových lusků zapomenul pan kuchař osolit a okořenit. Rajská omáčka na tom byla asi nejlépe. A tak doufám, že příští víkend to bude na zvěřinových hodech lepší.


Vyprošťovák?

Radosti všedních dní

11. února 2013 v 9:47 | Alfi |  Člověčiny
Poslední dobou jsem byl více na návštěvách u lékařů než v pracovním procesu.
Konečně jsem se po půl roce objednal na sonografické vyšetření, které mi doporučil lékař s postsovětským akcentem. Dorazil jsem do maloměstské nemocnice, kde jsem nejdříve asi deset minut čekal před nesprávnými dveřmi, abych se posléze na radu zdravotní sestry přesunul do správné čekárny. Po asi půl hodině čekání a očumování druhotných sexuálních znaků mých spolupacientek (ano v čekárně byly skutečně jen samé ženy, mimo mě samozřejmě). Když jsem přišel na řadu, díky ne zcela srozumitelné češtině pana doktora (zpětně jsem zjistil, že jeho křestní jméno je Zoran) jsem si začal svlékat kalhoty, ačkoli mě to samotnému bylo divné, jelikož jsem přišel na vyšetření uzlin v krční oblasti. Ale říkal jsem si, že to pan doktor nejspíš bere z gruntu. Sestřička, která vládla jazykem praotce Čecha o dost lépe než pan Zoran mě poopravila, že kalhoty si mám opět nasadit a jen ať se na vyšetřovacím loži posunu níž. Tak jsem to svoje nádobíčko zase schoval.

Po vyšetření jsem si z krku utřel jakýsi gel, který mi před vyšetřením nanesl pan Zoran na krk a obdržel jsem lékařskou zprávu, které bych porozuměl, kdybych uměl latinsky. A jelikož je u některých lékařů dobrým zvykem neinformovat pacienty o jejich zdravotním stavu, zeptal jsem se pana Zorana, jak to se mnou vypadá. Tak to prý vypadá celkem dobře. Nicméně, kdybych se sám neoptal, věděl bych to, co před návštěvou, tedy kulový. Komunikace s pacientem zkrátka nepatří mezi oblíbené disciplíny nejen pana doktora Zorana.
Přibližně ve stejné době jsem počal navštěvovat i ordinaci mého dentisty, který mi navrhnul montáž tři zubních korunek. Pro ty šťastlivce, co něco takového ještě nikdy neabsolvovali jde asi o toto: Inkriminované zuby se obrousí na takové upíří špičáky, na kterých se udělají otisky do jakési zubařské modelíny, podle nichž se pak v zubní laboratoři vytvoří umělé zuby, tzv. korunky, které se na upíří klektáky nalepí.

Nejzajímavější v řadě úkonů je hned ten první, tedy broušení zubů. Pan dentista, k němuž docházím cca dvacet let je zastáncem drsné hardcore školy. Umrtvující injekci jsem v jeho ruce snad nikdy neviděl, ale tentokrát jsem sám sobě slíbil, že o ní nesměle požádám. Když jsem v křesle blekotal cosi o tom, že se nepovažuji za hrdinu ni masochistu, pan dentista mě vcelku ochotně opíchal. Injekcí do dásní, aby nedošlo k nějakému nedorozumění.
Po opíchání jsem víceméně nic necítil, až na ten smrad ze spálené zubní skloviny. Pusu jsem měl totálně dřevěnou a když jsem si vyplachoval bezzubá ústa, vodu jsem stříkal všude možně jen ne do plivátka.

Za týden jsem si přišel nechat implantovat korunky. Když je pan dentista na zkoušku nasadil, zjistil, že vypadají asi tak přirozeně jako sexy tanga na Jiřině Bohdalové. Další den jsem se tedy vypravil do zubní laboratoře do vedlejšího maloměsta, kde paní laborantka přiznala, že tanga Jiřinky Bohdalové vypadají o dost přirozeněji než mé korunky a přislíbila nápravu. Takže jsem místo týdne chodil jako upír skoro čtrnáct dní. A jako třešinka na hořkosladkém zubařském dortu se skvěl účet za vykonané dílo, který se bez tří stovek rovnal sedmi tisícům korun českých. Pominu-li však zdecimované bankovní konto, mohu se opět široce usmívat na ten překrásný svět.

A poslední kapitola patří spíše do gastronomického okénka. Před časem v naší firemní restauraci pracovala jistá již od pohledu asexuální osoba prý ženského pohlaví, které jsem musel provést něco opravdu ošklivého, jelikož jsem na talíř dostával pravidelně podměrečné porce a pečlivě vybrané kousky šlachovitých, tučných mas. Po nějaké době tato nepřitažlivá osoba opustila pult výdejny obědů neznámo kam. Zajásal jsem a kvalita i množství mých obědů se jako mávnutím kouzelného proutku rapidně zlepšila. Jenže všeho do času nebo jak se říká, nic není nastálo. Nedávno jsem, co čert nechtěl, zpoza pultu opět spatřil vykukovat střapatou hlavu oné ženštiny, která se vrátila na post mé obědové polední můry. Sbohem libové porce vepřového, koňského, hovězího a bůhvíjakého dalšího masa.

Nejspíš je na čase stát se vegetariánem, od čehož mě ale odrazuje fakt, že vegetariánem u nás v jídelně znamená jíst čtyřikrát za týden sladká jídla, což by otrávilo i toho nejidealističtěji smýšlejícího ochránce zvířecích práv. Nebo přinejmenším přesladilo.

A ten zubař nakonec taky není zadarmo.

Komunismus je svinstvo a bolševici jsou svině!

8. února 2013 v 10:16 | Alfi |  Z horší společnosti

Osobně bych spíše řekl, že komunismus je příliš krásná utopie, než aby to byla pravda. Něco jako květinová revoluce. Dneska je snad už obecně známý a přijatý fakt, že když je něco všech, tak to něco moc nefunguje, rapidně tomu klesá životnost, protože zkrátka a dobře ne každý je tak uvědomělý, aby se staral o něco, co mu nepatří.

Vcelku pravidelně se o tom přesvědčuji v zaměstnání. Ukázkou názorného typu je odpadkový koš na naší firemní toaletě, kam dochází vyměšovat kolem dvaceti chlapců a chlapů. A někteří si po vykonané potřebě dokonce i umyjí ruce, aby si je následně utřeli do papírových utěrek z recyklovaného papíru. Ne každý z mých kolegů má ovšem tak dobrou trefu jako já, aby vsítil zmuchlanou utěrku do koše.


Připomínám, že řada z mých kolegů je vysokoškolsky vzdělaná, což by svádělo k mylné domněnce, že se jedná o čistotné a pořádkumilovné osoby. Což je samozřejmě nesmysl, jelikož přímá úměra: čím vzdělanější, tím čistotnější, zkrátka nefunguje.

Nakonec to ale není až tak o čistotě, jako spíš o tom, že ta toaleta a ten koš je anonymně nás všech. Zkrátka model nefunkčního komunismu v praxi.

Nebo si snad někdo myslí, že doma kolegové provozují stejný mrdník? Obávám se, že by je jejich drahé a méně chlupaté polovičky hnaly svinským krokem a žádný muchlování by večer nebylo.

Tohle je ironie?

4. února 2013 v 10:10 | Alfi |  Člověčiny
Děti občas umí překvapit. A proto si je taky pořizujeme, že? A v tenhle moment zrovna nemyslím na situaci, kdy za vámi přijde šestnáctiletá dcera s novinkou o svém čerstvém těhotenství.

Jako třeba onehdy, kdy jsem oba mé syny vyzvedl u jejich matky, abych je na víkend vzal k sobě a ukázal jim vliv genderových rozdílů na dětskou výchovu.

Naložil jsem juniory do automobilu se lvíčkem ve znaku a když jsme vycouvali z parkovacího místa, museli jsme poměrně dlouho čekat. Proti nám se totiž z úzké uličky sunul automobil řízený osobou ženského pohlaví rychlostí plazícího se Meresjeva. Utrousil jsem středně jedovatou poznámku: "Sakra, nemohla byste jet paní ještě pomaleji?"

A ze zadních sedaček se z úst mého mladšího, ještě ne ani šestiletého, syna ozvalo: To byla ironie, viď, tati? A popravdě mě to šokovalo snad ještě víc, než kdyby za mnou za deset let přišel a oznámil by mi, že se musí ženit.

Spaghetti bolognese

1. února 2013 v 23:06 | Alfi |  Gastromadness

Dneska jsem šel na oběd s pocitem, že to bude asi to nejméně negativní, co jsem dnes od rána prožil. Ve skutečnosti mám ale dojem, že to byla červivá třešnička na hořkém dortu dnešního dne.


No ale to jsem měl jaksi vytušit, že když si objednám boloňské špagety v naší firemní restauraci, že mi pohled na svět nezrůžoví. Obávám se, že už jen pohled na porci rozvařených těstovin politou čímsi, co bylo avizované jako boloňská omáčka by rodilého Itala vyděsila víc než půlnoční sledování seriálu The Walking Dead ve společnosti exhumované Aťky Janouškové (kdyby byla mrtvá, což ona myslím není).


Stejně jak hnusně to vypadalo, to i hnusně chutnalo. Takže tohle je další pokrm, který se u mě dostává na černou listinu. Se zrazenými nadějemi vzpomínám na dobu výběrového řízení, kdy nám náš šéf investic, jehož příjmení je stejné jako profese Ježíšova nepokrevního otce, vychválil gastro-firmu tak, že jsem nabyl dojmu, že se lépe nenajím ani v hotelu Alcron. Teď by ale naši firemní restauraci strčil do kapsy i bájný bufet u Dvořáčků na nádraží v Rybništi.


Ta omáčka se za boloňskou samozřejmě jen maskovala. Mimochodem všimněte si na kraji talíře kouska olivy. Z té jsem měl obzvláštní radost. Bohužel tam byla sama samotinká. Šéfkuchař nejspíš nakoupil extra velké stogramové balení oliv, anebo to mělo být cosi jako bonus pro hledače gastro pokladů. Pokud ale správně tuším, olivy do boloňské omáčky stejně nepatří (ale to ani šunkový salám a 30% eidam).




Což mě přivádí k nápadu založit gastro rubriku, kde bych vám ukázal, co jsem kde pozřel hnusného, odporného a slizkého, nebo naopak chutného a lahodného.