Duben 2013

Bigos po děčínsku

19. dubna 2013 v 18:46 | Alfi |  Gastromadness

Bigos jsem již během svého mrzkého života párkrát pozřel a z toho alespoň dvakrát v zemi původu (tedy v Pšonsku ... ehm ... vlastně v Polsku) a v tuto chvíli mohu sáhnout po parafrázi letité reklamy na imperialistický alkohol: Tohle není bigos!



Bigos po děčínsku

Tedy abych nekřivdil. Ingredience byly nejspíš v pořádku. Zelí, maso, klobása, vnitřnosti a houby (i když žampióny se do bigosu asi normálně nedávají), ale konzistence či hustota je u originálu řekněme pevnějšího skupenství. Kopie bigosu z naší jídelny, kterému jsem do nadpisu přidal přívlastek děčínský, jelikož nám obědy dovážejí z padesát kilometrů vzdáleného města nad Labem, vypadal spíš jako hustější polévka. Ale na druhou stranu musím uznat, že chuťově na tom nebyl úplně nejhůř.

Sweet France

17. dubna 2013 v 18:33 | Alfi |  Po venku

Tak dlouho nám jistý dodavatel vyhrožoval, že nám ukáže fabriku, odkud k nám proudí jejich produkt, až jsme se nakonec s kolegy Jirkou a Tomášem přistihli, že projíždíme Germanistánem směrem do říše Francouzké. Vypusťme vyprávění o tom, jak nádherné je projet se bývalou třetí říší na štorc a ještě dál kusem Francie. Snad jen, že hranici mezi Germánií a Francií bezpečně rozpoznáte podle nepořádku válející se na krajnici. Po sterilní Germánii se ve Francii opět cítíme jako doma.

Město Colmar, kde jsme byli ubytováni v hotelu, jehož jméno si řádný Středoevropan nemůže zapamatovat déle než 666 sekund, má 66.666 obyvatel a romantické historické jádro plné japonských turistů, obchůdků a restaurací. V jedné z nich, jejíž jméno vám opět neprozradím, jsme se sešli s pány, kteří nás do Francie pozvali, na večeři. Opět jsem se přesvědčil, že pan Pohlreich nespílá českým pohostinským zařízením zbůhdarma. Restaurace to nebyla nijak nóbl, řekl bych střední třída. Servis, ochota personálu byla ovšem bezchybná. Náš číšník byl ochotný, usměvavý, leč bez náznaku servilnosti. Byli jsme poučeni, že Francouzi si obvykle k večeři v restauraci dávají aperitiv, studený předkrm, teplý předkrm, hlavní jídlo a desert. My jsme vypustili teplý předkrm a udělali jsme dobře, protože desert už skoro nebylo kam dát.

Alsasko, kam Colmar správně spadá, je proslulé kachními specialitami a tak byla kachní paštika s výtečnou zeleninovou oblohou jasná volba. Kolegové si objednali alsaskou obdobu tataráku, respektive šneky v bylinkové omáčce. Hlavní chod byl opět z říše mrtvého ptactva. Kachní prsíčka v pepřové omáčce s bylinkovými bramborami. A na závěr Crème brûlée Kdybych neměl už v půlce hlavního jídla žaludek plný, asi bych se nad desertem rozplynul blahem, ale takto jsem se cítil jako jedna z postav filmu Taxidermia těsně vřed vrhnutím. K tomu samozřejmě víno, v tomto případě ryzlink. Ovšem ochutnat místní pivo, byla povinnost a musím říct, že překonalo mé očekávání.

Kachní prsíčka v pepřové omáčce a bylinkovými bramborami


Crème brûlée


Nevím, jak to ty Francouzi dělají, ale já se po večerním menu cítil, jako by mě každou chvíli měli odvézt do nemocnice s žaludeční kolikou. To ovšem nic nemění na faktu, že jídlo bylo výtečné, obsluha profesionální, což se mimo jiné projevilo i tím, že nás notnou chvíli nechali sedět po zavíračce bez zdvihlého obočí.

V hotelové TV jsem bohužel nenašel žádný kanál pro dospělé, a tak jsem šel brzy po návratu z restaurace spát. O snídani v hotelu se není potřeba příliš rozepisovat. Klasická euro snídaně, kterou ozvláštnil snad jen místní plísňový sýr.

Ani popisem návštěvy fabriky vás nebudu rozptylovat. Koho to zajímá, že? Po prohlídce svatostánku kapitalismu jsme byli pozváni na oběd do tamní jídelny, což byla samozřejmě trochu jiná liga, než předchozí večer. Salát s olivami, dušená zelenina s pečivem, v jehož slaných útrobách měly být mimo jiné kousky kuřecího, které se mi ale nepodařilo nalézt. A tečka na závěr desert (v mém případě tuctový pudink s čokoládovou polevou).

Ve francouzské závodce


A pak opět velezajímavá cesta nazpět přes sterilně uklizené Německo do Čechistánu, jehož půlmetrové díry v asfaltu vám nedají pochybovat o tom, kdo tady tomu tankodromu vládne.

A ná závěr pár fotek pro milce architektury:

Štíhlý dům


Benátky v Colmaru


Uličkami Colmaru

V tej naší závodce

12. dubna 2013 v 15:40 | Alfi |  Gastromadness

Tak už konečně vím, co myslel strýc Jula, který pochází ze Slovenska (to je nejzápadnější výspa Asie, kdybyste nevěděli), tím, když jednou rezolutně prohlásil, že vařený brambory nejí (popravdě to řekl krapet expresivněji), protože ty u nich prý žerou jen prasata.

Z čistě matematického hlediska jsem prase jen poloviční, jelikož jsem z dnešního oběda snědl spíše tu menší polovici přílohy. A ta s přimhouřeným zrakem a odloženými okuláry vypadala, že by jí snad mohl sníst i nějaký ten méně vybíravý vepř. anebo hódně hódně hladový.


Fucking parking

9. dubna 2013 v 10:37 | Alfi |  Z horší společnosti

Ty fotky nejsou zrovna z nejkvalitnějších (zejména ta noční), ale myslím, že i tak dostatečně ilustrují fakt, jak někteří řidiči, kteří s velkou pravděpodobností prodělali amputaci mozku, anebo jsou to jen jednoduše tupí ignoranti ze své podstaty, jsou schopní zaparkovat svého plechového miláčka.




Jezte kukuřici, je žlutá!

6. dubna 2013 v 18:08 | Alfi |  Gastromadness
Jednou v pracovním týdnu u mě přespávají junioři. Většinou tedy vždy jen jeden, protože si od sebe dobrovolně a velmi rádi odpočinou. Tentokrát u mě spal ten mladší, kterému můžeme říkat třeba Vítek, jelikož on se tak skutečně jmenuje.

Odpoledne mladý pán mimochodem absolvoval zápis do školy (ano vyhrábl jsem tenhle příspěvek ze dna a ano už není z nejčerstějších). Když jsem vznesl dotaz, na co se ho tam ptali, tak jsem se po chvíli dozvěděl, že už si to nepamatuje. Tak jsem mu říkal, že má evidentní problémy s krátkodobou pamětí. Budu muset nenápadně kontrolovat, jestli náhodou nekouří marihuanu, protože ta prý má podobné vedlejší účinky.

Pak jsme zavítali do maloměstské cukrárny, kde jsem za dva zákusky a dvojdecku jahodového juice vydal osm pětek (wtf!). A když jsem pak o dvě hodiny později k večeři servíroval těstoviny s lilkem a tofu (já vím, že to zní hrozně, ale fakt je to výtečný), zjistil jsem, že mi trochu ujela ruka s kořením. Vzápětí totiž přišla Vítkova reklamace.


Reklamované těstoviny s lilkem a tofu

Nastalou situaci jsem vyřešil tak, že jsem bryskně ugriloval kukuřici (tentokrát jsem koření vypustil). Jenže pak nastal problém se způsobem konzumace. Normálně kukuřici ve stáncích napichují na takové bytelnější špejle, kteréžto samozřejmě u mě doma nenajdete.

Nakonec jsem si poradil v duchu hesla: "Člověk může bejt blbej, ale musí si umět poradit".

Šroubovaná kukuřice