Červen 2013

Průvan v podvozku

19. června 2013 v 23:57 | Alfi |  Člověčiny
Vzhledem k současným teplotním podmínkám bylo potřeba provést jistá opatření ke zmírnění následků. Panelová residence je rozžhavená doběla a zatažené žaluzie vše nevyřeší. Navíc je můj apatmán je situován na jižní staně.

Pánové moc dobře vědí, jaké mikroklima vzniká pod spodním prádlem. Ženské pokolení to má částečně vyřešené tím, že mohou navléct sukně a ty, které se nebojí vlka nic mohou vyrazit v sukni i naostro.

Jaká nespravedlnost, zahořekoval jsem. I zkusil jsem zasurfovat na síti a brzy se řešení nabízelo. A tak jsem na jistém internetovém obchodu, kde utrácejí peníze etnaři, dredaři, esoteričky a jiná havěť v batikovaných tričkách, nalezl kus lehké látky, které se říká sarong. Prostě kus hadru, který si chlapci a chlapy v orientu váží kolem pohublých beder. Zakoupil jsem ten nejméně barevný a extravagantní a čekal jsem až zaklepe pošťák.

Pošťák sice jako obvykle nezaklepal, pro sarong jsem se musel vydat na poštu, ale již je zde, již se vlní na mých bedrech a - pánové - věřte nebo nevěřte je to pohodlné, vzdušné a nejdůležitější z mužských partií si vrní blahem.

Ano, dá se polemizovat o tom, že nosit cosi jako sukni je uchylné a přiteplené, zároveň jsem si ale téměř jist, že čtenáři tohoto pseudoblogu jsou liberální a tolerantní osoby. A kdyby snad přesto někdo měl nějaké ty řeči o buznách a homouších, tak z toho důvodu je tu ilustrativní fotografie, která mimo toho, že představuje mé krásné, sportem nezničené tělo, dává třemi prostředníčky najevo, že průvan v podvozku za to stojí.

Sice si nějak nedovedu představit, že by si Johnny Cash na sebe něco podobného uvázal, ale kdo ví... Bohužel se na to krále country již nezeptáte, pokud tedy neumíte vyvolávat duchy zemřelých.

A na závěr čtvrtý ztopořený prostředníček od "Muže v černém":


Na Kopečku

11. června 2013 v 18:20 | Alfi |  Po venku
Oslyšel jsem výzev hydrometeorologů, že v sobotu odpoledne budou padat z nebe trakaře a vyjel jsem ve vozu s lvíčkem v erbu do nedalekého maloměsta na festiválek, který se již několik let odehrává na pozemku evangelického kostela a hrají zde převážně samé pozitivní kapely a divadla.




Děvčata a chlapci chodí v batikovaných hábitech, všude pobíhají děti a porce esoteriky a positivních vibrací je na jednom místě snad až příliš. Naštěstí se tu najdou i lidé, kteří se všeobecnému dekoru nepoddávají. Jako třeba kamarád Šumák, který na vypůjčenou trumpetu svého syna předvedl jazzovou avantgardu, za níž by se nestyděl ani zfetovaný Miles Davis, a požíval lehké (přesto zakázané drogy) a víno ze stánku pana Pupíka v množství větším než velkém. Bohužel jeho tempo se neslučovalo s dlouhodobým postojem ve vertikální poloze. Pan Šumák si ovšem nebral servítky a záhy si ustlal na trávníku, kde ho opatrně překračovali batikovaní návštěvníci, děti do něj šťouchaly klacky a psy na něj močily. Vzhledem k přítomnosti jeho ultratolerantní manželky a všech jeho tří dětí, mi bylo žinantní ofotit jeho tělesné ostatky, takže žádná kontroverzní dokumentace nebude. Mohu maximálně poskytnout fotografie dětí, kterým oficiální program přišel příliš konvenční a tak si uspořádaly vlastní za festivalovými kadibudkami.

Já, jelikož jsem zde byl samochodem, jsem požil pouze jedno desetistupňové pivo, malý vinný střik a pouhopouhé dva tahy (o nichž kdysi zpívali v jedné písni Brontosauři) ze zásob pana Šumáka, jsem dopadl o poznání lépe. A když se stíny začaly prodlužovat a já jsem uznal za vhodné, že můj stav je uzpůsobený k řízení motorového vozidla, odchytil jsem své dvě děti, kteří se s ostatními zabávaly házením klacků po automobilech, pliváním na dálku a podobnými křesťanskými kratochvílemi a šel vyhledat dvoustopé vozidlo. A jaké bylo mé překvapení, když jsem po nasednutí do pohodlné sedačky zjistil, že automobil se během mé nepřítomnosti roznemohl.

Konkrétně nefungovalo řazení. Šaltpáka se jaksi utrhla a plandala.

I zmobilizoval jsem ex manželku, aby přijela pro děcka a popřípadě mě odtáhla na laně do servisu. Přičemž jsem si všiml dalšího problému a to toho, že jsem byl nemilosrdně sevřen dvěmi samochody s šípem ve znaku, přičemž jsem měl na každou stranu dištanc cca 20cm. Bohužel mě nenapadlo tento pozoruhodný jev ofotit, protože jsem měl dost práce se spíláním majiteli vozu za mým zadním nárazníkem.


Naštěstí zrovna kolem procházela kamarádka mé ex manželky, kterou jsem poprosil, aby na festiválku vyvolala SPZ auta přede mnou. Mezitím jsem zjistil, že i s nemocnou šaltpákou jsem schopen zařadit dva rychlostní stupně. Trojku a čtyřku, mimochodem. Zkusil jsem se na trojku rozjet a ono to s menšími problémy šlo. A tak jsem nakonec oželel nabídku tažení na laně a dojel jsem do servisu na trojku a čtyřku.


Na pumpě, vedle servisu jsem zastihl mého dvorního opraváře, samochod jsem ponechal v jeho péči a udělal jsem si hezkou procházku přes celé maloměsto k mé panelové residenci.


A teď už jen s hrůzou očekávám telefonát, jenž mě zpraví o částce, kterou bude nutno vydat, abych mohl opět znečišťovat ovzduší.

Dobrou noc, milé děti

9. června 2013 v 18:39 | Alfi |  Viděno
Nejoblíbenějším večerníčkem pokračovatelů mého rodu je Futurama. Hodně strážců těch pravých hovnot by mohlo namítnout, že to zrovna není nejideálnější uspávanka, že jsou tam věci a scény, které nezletilci nemůžou pochopit a navíc se tam nemluví zcela vhodným způsobem. Což ale neberu jako argument. Neustále peskovat neposlušné fakany za koprofální slovíčka, a přehnaně upozorňovat na jejich nevhodnost, popřípadě trestat za jejich používání, podle mě taky není ta správná cesta. Znáte to ... zakázané ovoce... Moje ex manželka proto ustanovila každý den desetiminutovku, kdy mají chlapci dovoleno mluvit jadrně až sprostě a ventilovat tak své uvězněné vulgární já. S touto praxí nebude každý souhlasit. Zejména pokrytecká většina, generaci mých rodičů nevjímavě. Osobně jsem z desetiminutovky nebyl zpočátku nadšený, ale čím víc jsem na tím uvažoval, tím víc mi to dávalo smysl.

A nejoblíbenější výrazy našeho druhorozeného? Hovno, prdel, srát, chcát, sračka, debil, kretén... šikovný šestiletý hoch to je.

No a o víkendu jsem hledal nějaký vhodný film pro předškolní i školní dítka a v hromadě poškrábaných a ulepených dvd jsem mimo všemožných Shreků, Dob ledových a Potkali se u Kolína narazil na Little Miss Sunshine, což je taková road movie ne úplně standardní americké famílie za titulem Královny krásy pro svou špekatou dcerku. Prostě takový milý rodinný film, kde nechybí drogy, porno a homosexuální strýko se sebevražednými sklony.

Vložil jsem Little Miss Sunshine do mechaniky a nechal jsem film chvíli běžet, a když jsem viděl, že snímek chlapce zaujal (zejména roztlačování porouchaného žlutého vanu, šňupání koksu a krádež dědečkovy mrtvoly z márnice... a samozřejmě závěrečný striptýzový tanec malé Abigail Breslin na finále Little Miss Suns). No zkrátka jsme film shlédli až do konce, což jsem vůbec nečekal, jelikož se nezřídka stává, že neuspěje ani film věkově i tématicky tzv. vhodnější.




Chlapci zkrátka zdědily dobrý vkus po tatínkovi. Jen teď přemýšlím, co za další výchovný majstrštyk bych juniorům pustil příště. Nějaké návrhy? A zapomeňte prosím na Deep throat, Velkou žranici nebo Caligulu, tak volnomyšlenkářský zase nejsem.

Chčije a chčije...

4. června 2013 v 17:52 | Alfi |  Po venku
Určitě si vzpomínáte na slavnou scénu z ještě slavnějšího filmu Na samotě u lesa. Docela by mě zajímalo, kolikrát byla tato replika pronesena za uplynulé týdny.

Hovorům o počasí se obvykle snažím vyhýbat, to už se totiž rovnou můžeme bavit o hovně. Avšak, hoďte kamenem (nebo třeba hovnem), jestli jste sami počasí nesložili v posledních dnech poklonu.

Bohužel se fucking weather nevyhnulo svatbě kamaráda Pičuse. Samotný obřad, jenž se odehrál na Křížové hoře nad Jiřetínem pod Jedlovou, se obešel téměř bez deště. Následná oslava na myslivecké chatě zvané Bažantnice, kde se mimochodem slavila před drahnými lety i svatba mého bratrance, který je v současnosti internován v Petrohradu, už byla opentlená provazci deště. Ale abych si jen nestěžoval, tak občas i nepršelo a devět stupňů nad nulou bylo na konec května moc pěkné.

Tyhle podružnosti nám ovšem nezabránily se pěkně ožrat a vůbec dělat ty hezké věci, co se na svatbách dělají. Venkovní stany nakonec zůstaly téměř nevyužité, jelikož jsme kapelu přestěhovali na sál Bažantnice.

Na svatbě jsme mohli uprchnout před nepřízní počasí pod střechu. Horší to bylo následující víkend, který už několik let patří vodáckému tripu po řece Jizeře. Bylo víc než jisté, že tento rok to bude akce jen pro drsné ženy, muže a děti. Skutečnost ovšem předčila očekávání. Stan jsme sice stavěli s mým mladším, leč staře vypadajícím bratrem v přestávce mezi lijáky a ráno se déšť držel zkrátka, ale jakmile jsme vystoupili z vlaku na zastávce Spálov, jakoby někdo zmáčkl knoflík a začalo chcát a chcát.
To ještě Antonín netušil, co ho čeká


A do oběda nepřestalo. Jizera byla na první pohled rychlejší, zakalenější a vůbec plná vody. To jsme brzy ocenili na místě zvaném Paraplíčko, kde jsou obvykle takové rekreační peřejky pro kajakáře.

Rafty naštěstí nelze tak jednoduše převrátit


Tentokrát ale někdo maločeské peřejky vyměnil za yukonský peřeje. Když jsem v kanoi spolu s dvěmi dětmi vplul do první, byla ve mně malá dušička. Přelila se přes nás mohutná vlna, ale kanoe se v rozbouřené řece udržela. To samé bohužel nemohl říct kamarád Antonín, který se se svou dětskou posádkou převrhnul do chladné rozbouřené vody. Toho jsem si všiml až po chvilce, kdy jsem se ohlédl a uviděl už jen plující převrácenou loď. Bohužel v té chvíli nešlo nic podniknout. Ani zastavit, natož se vrátit. Převrácenou kanoe jsem se snažil dostat ke břehu, ale to se nedařilo. Nakonec jsem s chlapci dojel až k jezu v Železném Brodu, kde jsme se s kamarádem Pepou snažili odchytit převrácenou loď, přičemž jsme sami málem skončili v jezu. Nakonec se kanoe vpříčila ve vpusti do elektrárny vedle jezu a později byla decentně zdeformovaná vytažena.
Všechno se to seběhlo dost rychle a hekticky a najednou tu byla Městská policie, s níž jsem vyrazil autem proti proudu. Řeknu vám, že ohledávat břeh řeky u peřejí nebylo vůbec nic příjemného. Když už jsem myslel na nejhorší, ozval se policejní telefon, který oznámil, že Antonín s dětmi jsou v pořádku s ostatními v Brodu, kam je nějaká dobrá duše odvezla. Malý Jíra byl trochu v šoku, ale celkem brzy se vzpamatoval. Obě děcka přišly o holínky a taťka o brýle, ale nakonec jsme pokračovali dál. Jen se Antonínova posádka přesunula k ostatním na jeden ze dvou raftů, které jsou přece jen bezpečnější a stabilnější, a s kterými jsme si později ještě sjeli šlajsnu na Malé Skále (tentokrát raději bez dětí). V závěru páteční plavby se protrhaly mračna, ukázalo se slunce a večer byl nakonec v kempu zcela bezmračný. Nasávali jsme sluneční energii a pivo Rohozec a vypadalo to takřka dokonale.
Netřeba ale propadat zbytečnému optimismu. Následující sobotní ráno bylo ještě nevlídnější než to páteční a my se jednohlasně shodli na tom, že za tohoto počasí, by se splutí dalšího úseku rovnalo, když ne hazardu, tak rozhodně masochismu. Pan z půjčovny, kterému jsme málem zrušili kanoi, byl tak uznalý, že nám vzkázal, že pokud nepojedeme, můžeme si den na Jizeře vybrat bez dalšího placení jindy.



Takže se teď už všichni těšíme na náhradní zářijový termín. A rovněž všichni doufáme, že do té doby přestane pršet.