Červenec 2013

Kyjovský festiválek 2013

22. července 2013 v 20:09 | Alfi |  Kultura za 500

Nenechte se mýlit titulkem, Kyjovský festiválek není situován na jižní Moravě nýbrž v zapadlé vísce v severních Sudetech. Jeden z miliónu lokálních festivalů, který nemá ambice stát se velikánem na festivalové mapě.

I... když pamatuju se, že první ročníky byly oproti současnosti real underground. Pódium z europalet pod rozdrbaným vojenským stanem. Jeden stánek s chlastem a druhý s klobásami. Po cca patnácti letech se přece jen něco změnilo. Profesionální pódium, skutečný zvukař, hromada stánků nejen s europivem. Eurostan pro ty, co se chtějí schovat před sluncem. Zůstává nádherná krajina vůkol, koupání v coby kamenem dohodil v přehradě a kapely, které vás až na výjimky neuchvátí.

Ano, obvykle na Kyjov nejezdím kvůli kapelám, ale spíš kvůli atmosféře, setkáním s kamarády... Tentokrát to ovšem bylo trochu jinak. Na programu se objevila kapela, která by se dala nazvat rodinnou. Písničky kapely Poslední výstřel, která je vlastně takovou bokovkou lidí z jiné skvělé kapely Bratři Orffové. Poslední výstřel, je hudebně a textově mimo dosah bří Orffů. Hudba na pomezí popu, folku, rocku s příměsí ska a funku, vtipné texty, v nichž neradno hledat hlubší podtón. Vše v dokonalém instrumentálním provedením. Starší syn umí většinu textů nazpaměť, tak jsem si řekl, že udělám něco pro potomky a vezmu je za kulturou.

Do auta jsem mimo juniorů a spacáku, ešusu a balení prezervativů, naložil ještě pana ředitele kulturního stánku divadelního typu a pana ajťáka a mohlo se vyrazit.
Kolem třetí odpolední jsme byli na místě. Počasí bylo ukázkové, žízeň veliká a lokální pivo s kocourkem na etiketě na čepu. Během koncertu dua Biorchestr, které jsem před lety viděl na jiném festivalu bez ambic, jsme s juniory slezli po svahu k břehu Kyjovské přehrady, abychom svlažili svá opocená těla. Nutno poznamenat, že na břehu bylo možná víc lidí, než v areálu festivalu, což je vlastně louka přilehlého stavení, která patří rodině hlavního organizátora Jardy.

No a když byly junioři vykoupaní tak, že cvakaly čelistmi, přesunuli jsme se zpět, abychom shlédli koncert rodinné kapely. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme s chlapci zjistili, že Poslední výstřel se konat nebude, jelikož ansámbl z mně neznámých důvodů svou účast odřekl. Šlendrián!

No ale nakonec se žádná tragédie nekonala. Mladí pánové byli spokojeni i tak. Kofola, teplé uzenky a stolní fotbálek, dokáže celkem slušně zalátat i takové jizvy na duši, jakou nepřítomnost oblíbeného bandu může být.

A když si juniory kolem osmé večerní odvezla do bezpečí domova má ex-manželka, bylo možno se začít věnovat festivalovému reji na plné obrátky. A musím s potěšením přiznat, že utrpěná příkoří v podobě absence oblíbené skupiny a poslechu kapel typu Lety mimo vyvážil set alternativně hip-hopových WWW. Desky téhle "kapely" znám, ale na živo to byla moje premiéra. Byl jsem překvapen nejen tím, jak protagonisté vypadají mladě, takřka pubertálně, přestože lídr Ondřej Anděra dávno přesáhl náctiny.

Dalším překvapením byla účast mistra bubeníka Pavla Fajta, který už tak hutný sound WWW zahustil svou bubenickou ekvilibristikou. Pavel Fajt neslezl z pódia ani po skončení setu WWW a svou hrou přispěl další položce festivalu, kapele dub-o-net. Tahle parta s černým zpěvákem Vincentem "Bobo" Richardsem za mikrofonem v sobě mísí elektroniku s reggae odkazem a taneční devadesátkovou zkušeností. A v tu noční hodinu fungovala skvěle, i když normálně bych si jí doma nepustil a na samostatný koncert asi nezašel. S pokročilou hodinou, tím, co jsem požil a s pohledem na natřásající se kůzlátka mladých i těch starších slečen se to dalo bez problémů vydržet.

Mezitím proběhla noční nudistická koupačka s jednou slečnou, která se nás s panem Ajťákem snažila opít u stánku s míchanými nápoji sympatického pana Tomáše z Kralup nad Vltavou. Což se jí taky povedlo, protože si vůbec nepamatuju na velikost jejích předností, která předvedla na břehu přehrady za svitu romantické luny. Ale zase se mi podařilo neutopit se. Takže vlastně sukces.

Poslední kapelu s podezřelým názvem Cháska, jsem dobrovolně oželel a odebral se do říše neklidných snů a nočních můr. Brzy ráno mě probudil chlad a já zjistil, že jsem v noci zapomněl zavřít dveře auta.

Oblékl jsem se a šel zkontrolovat ranní afterparty. El Clasicó, parta intoxikovaných perspektivních i těch méně perspektivních mladých lidí. Slečna hledající ztracenou peněženku a týpek ve stánku , který po mně chtěl za bryndu, které říkal kafe 30 korun. Dostal dvacet, za víc to nestálo. Vlastně to nestálo vůbec za nic. Kupodivu si nestěžoval. Nejspíš uznal, že tohle už trochu přehnal.

Po konzumaci rádoby kafe a zjištění, že si cigaretu k bryndě nezapálím, jelikož jsem paklík tabáku kdesi vytrousil při nočním pogování, jsem uznal, že nebude od věci se spolu s věrným přítelem Mocným Zbytkáčem vydat do pohodlí panelové residence, která je nyní, kdy píšu tento trapný a naprosto zbytečný článek rozpálená tak, že byste na parapetu mohli usmažit hemenex.


Ranní afterparty v Kyjově

Trocha romantiky po ránu: Kyjovská přehrada


Takže nashledanou příští rok, víc ze sebe už nevymáčknu, dostal jsem hlad, jdu si koupit vajíčka a pak očistit parapet od ptačích hovínek.

Devatenáctiletý kořen

10. července 2013 v 23:31 | Alfi |  Kultura za 500

Tak jako se v České republice mezi nastupujícími ministry sluší splácet vlastní dluhy, tak je zcela nezbytné první červencový víkend navštívit jisté maloměsto nad Labem, které má na náměstí místo trapně ordinérní věže kalich, podle něhož se mimochodem jmenoval i místní pivní mok, na nějž mám moc hezké vzpomínky z chmelové brigády, kdy jsem poprvé na hajzlíku blinkal po alkoholu.

No a v tom extravagantním městě s kalichem bohužel nikoli ve znaku se koná na břehu evropského veletoku festival, kde hrají po dva dny a večery nějaké ty kapely. Je to k nevíře, ale byl to již devatenáctý ročník. A ještě víc k nevíře je, že jsem s přítelem Kahym, který mě spolu s přítelem ajťákem dopravil vozem téměř až k bráně letního kina, nevynechal jediný ročník. Vlastně je to ve skutečnosti tak trochu depresivní, protože právě v těchto chvílích si člověk uvědomuje, že - jak praví klasik, který předešlý den na jiném a o dost větším festivalu, pěl hlasem slavičím - "čas běží jako bláznivý.


Ještě před návštěvou festivalu bylo nutné navštívit znovuotevřený lokál U Čepičků aka Johana. Líčka na víně s karlovarským knedlíkem byla výtečná.


A přitom nechybělo málo a devatenáctý ročník se přesunul napřesrok. Pozorný čtenář si jistě vzpomene na pamflet o splouvání Jizery, na níž hladce navázaly povodně a konkrétně v areálu festivalu se daly provozovat vodní sporty, konkrétně vodní pólo, jachting, kajaking atp.

Velký dík proto patří hlavnímu organizátorovi Michalovi a partě nadšenců, kteří dali areál do takového stavu, že mohl bezmála jubilejní ročník nakonec proběhnout na tradičním místě. I když jen jako jednodenní. Ale co si budeme povídat, nám čtyřicátníkům dnes stačí i jen jeden večer naplněný konzumací všemožných legálních i méně legálních obluzovadel, abychom se z toho léčili dva dny.

S povděkem kvituji fakt, že Zlatopramen na festivalu již nedrží pivní monopol a v hospodě se točil rakovnický Bakalář. Zejména Kahy si k němu vytvořil tak vřelý vztah, kdy mu po několika kelímcích začal familiérně říkat Bakaláříček. A nutno uznat, že oproti Zlatopramenu, který s prominutím chutná jak ondatří chcanky (tedy ne že bych je někdy koštoval), je Bakaláříček téměř božský nektar.

Na festivalu se ukázalo, že Elvis stále žije.


Také tu měli hezký zoopark


U Bakaláříčka jsme se úspěšně zasekli na pár hodin, kdy bylo nutno plnit společenské povinnosti a tak první spatřenou a slyšenou kapelou byli Už Jsme Doma, klasika která neurazí. Duo Dva předvedlo standardní výkon a rozdělilo posluchače na dva tábory. Jedni si libovali nad invencí a novátorstvím a druzí poukazovali na jednotvárnost předvedeného materiálu. Nu a poté přišel na řadu opět Bakaláříček. Mezitím prosvištěla pódiem Iva Bittová a posléze band s mesiášem v čele, rozuměj Traband.

Do hlediště mě vylákalo až show Boba Wayna a jeho obskurně vypadající party vousatých kovbojů s vizáží ala ZZ Top a fešné houslistky navléknuté v čemsi, co mi připomínalo na černo obarvenou noční košilku. Country, které předvedli nemělo razancí daleko punku. A tento druh country se mi jevil jako velmi vhodný. Zejména všem těm českým šudlalům, co unyle drhnou Montgomery, 1000 mil a další klenoty české pseudocountry scény, bych Boba Wayna ordinoval povinně, aby se buď probrali z agónie, nebo se na to raděj rovnou vysrali.


Bob Wayne


Poslední kapelou litoměřického podujetí byli Echt! A nezlobte se na mě milí mladí i vy staří přátelé, ale po koncertě vousatého desperáta z imperialistické ciziny na mě vystoupení pana Malíka a spol. působilo, jako bych si po Black Flag pustil cédéčko Dády Patrasové.

Po koncertní části proběhla ještě střídmá konzumace alkoholických nápojů a poté nastal čas na regeneraci uvnitř spacího pytle. A nebyla to, přátelé, žádná hitparáda, jelikož po povodních, se velmi dařilo komárům a ti se se mnou přestali přátelit až někdy za ranního kuropění. Navíc jacísi milovníci dobré hudby v přilehlém kempu pouštěli nikoli potichu představitele všemožných žumpoidních hitparád.

Když mě pak ráno odchytli přátelé ooo a Tesař a donutili mě, abych jim vlastnoručně vyčistil chrupy mým právě použitým a ještě neopláchnutým zubním kartáčem, seznal jsem, že je nejvyšší čas opustit tento požehnaný kraj.

Kahy nás ovšem mohl dopravit pouze do České Lípy (i za to velký dík). Ajťákův chytrý telefon nám ovšem vyhledal příhodný autobusový spoj. Vzhledem k půlhodinové časové rezervě a vřícím útrobám, bylo nutné urychleně vyhledat onu místnost na vlakovém nádraží. Při úlevném vyprazdňování jsem v tom nejlepším zaslechl amplión, kterak oznamuje, že vlak mířící směrem k našemu maloměstu právě odjíždí. Krátce jsem zalitoval, že nesedím na úplně jiném místě, ale zase na druhou stranu posezení na míse udělalo mé fyzické schránce velmi dobře.

Lístek do ráje

A než jsme se nadáli, již jsme s přítelem ajťákem viseli na tyčích v plném busu a já brzy zjistit, že mé podpaží v to dopoledne nevoní zrovna po fialkách. Ale zase jsem "mohl", chtě nechtě, vyslechnout hovor jakéhosi éterického post-hipíka, který hustil svá éterická moudra do vedle sedící slečny. Poučné to bylo, né že né. Bohužel jsem nestihl pointu post-hipícké přednášky, jelikož v polovině trasy se uvolnilo dostatek míst na to, aby na nás zbyly dvě sedačky, kde jsme na chvíli dali spočinout našim těžce zkoušeným opoceným schránkám.

Co tedy ještě chytrého dodat, letošní ročník byl sice krátký jako alba Napalm Death, ale na síle prožitých zážitků to vlivu věru nemělo. Již nyní se s přítelem Kahym těšíme, kterak příští rok oslavíme koření jubileum.

Nejlépe s Bakaláříčkem u úst.