Září 2013

Jizera 2013 – vol. 2

30. září 2013 v 20:17 | Alfi |  Po venku
Na přelomu května a června se nám splutí Jizery nepodařilo dovést do zdárného konce a tak nám majitel půjčovny lodí nabídl gratis náhradní termín. Volba padla na třetí zářijový víkend. Opět jsme se neomylně trefili do víkendu, kdy předpověď počasí slibovala vše, jen ne slunce. Ale přeháňky a krásných 12 stupňů Celsiových také nejsou k zahození. Jak jsme si tedy slíbili, tak někteří z nás splnili. Odpadly jen slabé a nemocné kusy a tak zbylo jen torzo původní sestavy, ale zato odolné a drsné, konkrétně já s mladším leč staře vypadajícím bratrem a juniory a rozvětvená famílie von Samec.

Čekali jsme, že Zrcadlová koza bude zet prázdnotou, ale opak byl pravdou. Při příjezdu na místo jsme byli zaskočeni množstvím aut. Brzy jsme seznali, že se jedná o nejenže stejnou značku s neúplným kosočtvercem ve znaku, ale navíc se o stejnou typovou řadu. Jak asi již tušíte, na Zrcadlovou kozu se sjelo množství tunningových příznivců, což dávalo šanci veselým příhodám. Vtipné byly zejména výzvy alkoholem zmožených automaniaků o pomočení aut ostatních méněcenných značek, což v praxi znamenalo dodávka pana Samce a pozornosti neunikl ani můj samochod a nepomohlo ani to, že pochází z produkce stejné země. Neméně vtipné bylo, když mi organizátor akce asi půl hodiny vyprávěl o technických nuancích svého vozu. Nerozuměl jsem ničemu z toho, co tak zaníceně vykládal. Na poznámku, že je to vše sice moc hezké, ale že mně stačí, když je auto spolehlivé a jezdí, se netvářil příliš nadšeně. A když jsme se hodinu přes půlnoc dostali až popisu diferenciálu a broušení pístů, raděj jsem odešel spočinout do připraveného pokoje.

Ráno mě pohled z okna naplnil beznadějí. Opět jsem mohl použít proslavenou páně Kemrovu hlášku: Chčije a chčije. Raft a kanoe již byla připravena na louce u řeky a my jen čekali až přestane pršet. Ačkoli to dlouho nevypadalo nadějně, lehce po jedenácté skutečně přestalo lít jak z konve a již jen občas poprchávalo. V Turnově na jezu dokonce vysvitlo slunce. Ovšem ne nadlouho. Počasí bylo vskutku aprílové, ale chlapci a děvčata byla dobře obléknuta, pláštěnky v pohotovosti. Příjemným překvapením byl otevřený bufet u jezu v Přepeřích s tradičními pochutinami typu langoše velikosti XL, klobása delikátní jemně pálivá, bramboráky či hranolky a sýr.

V Přepeřích jsme konečně narazili na stejné blázny jako jsme my. Pánové v letech na kanoi a kajaku. Také jsme se seznámili s domorodým mužem venčícího pejska, jenž nám předal cenné rady ohledně proudů a hloubky pod jezem. Rovněž zmínil údajně nejlepší norský meteoweb, který mám ostatně stažený ve svém přechytralém telefonu. Pán vykládal, že by mělo být podle vikingského webu celkem pěkně, což bylo obzvlášť vtipné při pohledu na zataženou oblohu barvy olova.

Naše pouť skončila záhy ve Svijanech, obci známé svým pivovarem, pod dálničním mostem a pak nás čekala logisticky nepříliš dokonalá cesta vlakem do Dolánek dlouhá cca 12km, čítající dvě zastávky a jeden přestup, trvající bratru hodinu a půl.


Rafťáci


Další den jsme absolvovali ještě na výslovné přání mého staršího syny a amatérského geologa v jedné osobě výlet pod Kozákov do soukromého lomu, kde jsme se v tisíckrát přebrané hlušině pokoušeli nalézt poklad. Během doby strávené geologickým průzkumem jsem zjistil, že nejlepší job na světě, je vlastnit soukromý lom. Neděláte de facto vůbec nic a jen inkasujete peníze za prodané bilety. Pán v nedalekém stavení prodával vstupenky pro dospělé po 60Kč a dětem za 20Kč, za úplatu půjčoval kladívko a občas zbrousil kámen šťastnému nálezci polodrahokamu. Za necelou hodinku přišlo cca 20 lidí chtivých darů naší země. Převážně se jednalo o jedince již drahná léta vlastnící občanský průkaz. A to byl prosím třetí víkend v září nevalných meteorologických podmínek. Když jsem si v hlavě sumíroval pěknou sumičku takřka bez jakýchkoli nákladů, začal jsem pánovi lehce závidět a na celosvětové síti počal hledat nějaký ten lom k prodeji.


Votrubův lom

Working nightmare no. 2

23. září 2013 v 22:04 | Alfi |  Alfi mudruje
Půlka pracovního týdne byla bezmála dokonalá. Všichni šéfové odjeli na strojírenský veletrh a nás nevyvolené zde ponechali osudu. Zdálo by se, že zavládne bezvládí, chaos a rabování, ale opak byl pravdou. Za ty tři poklidné dny, kdy mě nikdo nevyrušoval, jsem udělal hromadu práce a mám z toho takřka radostný pocit.
Bohužel, každá pohádka jednou končí a dnes už tu jak splašené slepice opět pobíhají šéfové, kteří přivezli know how ze zahraničí a mají nutkavou potřebu nám sdělit, že všichni ostatní to dělají dobře, jen my blbě. Naši perspektivní se nemohou zbavit dojmu, že jejich podřízení mají málo co na práci. A tak nás opět zásobují nesmyslnými úkoly a požadavky a svým nervózním pobíháním, nám opět připomínají, jak má vypadat správná konstruktivní atmosféra na pracovišti.

Lze si jen s panem Hrušínským povzdechnout: "Jak by tu bylo krásně, kdyby..."

Krajina kozích vemínek a filmového umění vol. 4

19. září 2013 v 19:59 | Alfi |  Kultura za 500

O pravidelném kulturním podniku nazvaným Krátký film v dlouhé vesnici vám tentokrát mnoho nepovyprávím, jelikož jsem vzhledem k ne úplně stoprocentnímu zdravotnímu stavu pozdě přijel a brzo odjel.
Odpoledne to již tradičně vypadalo jako na přehlídce čerstvě vylíhnutých mláďátek. Svou trochou přispěli manželé Kukurovi a Zuzka s Matějem. Celkově ale byla návštěvnost chabější, spousta chlapců a dívek z pohraničí, které bych tu rád viděl, se nezúčastnila. Včetně pana Gobla, jehož pohádka zde byla promítána. Já jsem toho filmového tradičně příliš neabsolvoval. Tento ročník jen celou půlku Krávy (rozuměj filmu Karla Kachyni). Pak jsem ještě viděl koncert kapely Joybox, která hrála šlágry napříč hudebním spektrem. Musím přiznat, že pakliže by takto hráli zábavové kapely, tak bych se na nějakou trachtaci zábavového typu rád dostavil. Bohužel většinou jsou tuzemské zábavovky jedna velká tragédie, která si myslí, že největší zábavou je hudba někde mezi Kabáty a Evou a Vaškem.


Druhou kapelu večera El gaučo, produkující dle stránek internetového typu jakýsi paskvil ska, world music a tuzemského šramlu jsem ovšem zastihnul při mém odchodu k samochodu. Společnost noční cestou k domovu mi dělal šampión v pojídání švestkových knedlíků. Dojeli jsme v pořádku, navzdory mým obavám z neorganizovaného přebíhání zvěře přes vozovku.


A abych nezapomněl shlédl jsem taktéž prapodivnou výstavku zmutovaných zvířátek, které jsou dle slov přítomného pana archiváře Karlíčka velmi oblíbení v Bavorsku. Tak se pokochejte s námi.




Working nightmare

17. září 2013 v 16:23 | Alfi |  Alfi mudruje

Sny se mi zdají výjimečně, respektive si je výjimečně pamatuji. Dnes ráno jsem se ale vzbudil celý propocený a kdybych měl po ruce zrcadlo, tak nejspíš i s vystrašeným výrazem v přeleželém obličeji. Ne, nezdál se mi žádný hororový sen, ani to, že mi upadl penis či jiná nedůležitá část těla.

Zdálo se mi, že jsem v práci. Ale nebyl to ten sen, kdy klátíte šéfovu kozatou sekretářku ... já v tom snu pracoval a to tvrdě jak nevolník a ještě mě to snad i bavilo. Děsivé, strašné a hrůzné. Doufám, že další sen, který si ráno zapamatuji bude mít pozitivnější téma.

Divoce blil revájvl

14. září 2013 v 8:09 | Alfi |  Radio teror

Tak, a jsme zase úplně v hajzlu. Nejenže nás soukromá i ty veřejnoprávní rádia desetkrát denně mučí písněmi bůhvíproč tak populárního souboru písní a tanců Divokej Bill (Na aktuální šlágr "Vstávej" začínám být vážně alergický. Jakoby nestačilo, že už jsem alergický na pyly), ale tato parta hudebních trýznitelů má už i svůj revival. Bláhově jsem si myslel, že revivaly vznikají až ve chvíli, kdy se kapela rozpadne... ale jak jsem se hluboce mýlil. A navíc, Divokej Bill sám o sobě už revival je.


Včera jsem z kolegova přístroje, z něhož se po osm hodin denně linou umělohmotné zvuky a skřeky pop žumpy, dozvěděl, že v jedné nejmenované obci zahudlá Divokej Bill Revival. Já jen doufám, že mě v životě nepostihne nic tak strašlivého, abych se stal svědkem vystoupení takovéhoto zbytečného klonu. Ale vy si klidně do těch Zákup dnes zajeďte.

Kousek od ráje

12. září 2013 v 19:29 | Alfi |  Po venku
První zářijový víkend lákal k venkovním aktivitám a jiným nepřístojnostem. Má roditelka mě již nějaký ten čas na kolenou prosila, abych jí posunul samochodem do míst, kam se před mnoha desetiletími přivdala její sestra, která již bohužel třináct let není mezi námi, aby na vesnickém hřbitůvku zavzpomínala a položila květiny.


Kousek od Ráje leží náš cíl

A tak jsem mimo roditelky naložil ještě otce a syna (ducha svatého jsem nechal doma) a vyrazil směr Kokořínsko. Cestou jsme se stavili na oběd v restauraci vynalézavě nazvané U nás. Byli jsme první hosté. Sice nám pán hlídkující u hospody potvrdil, že restaurace má již otevřeno, obsluhu přesto musely vzbudit rány pěstí do dveří. Tři mladí muži, kteří se pomalu trousili z komůrek historické roubené chalupy příliš důvěry nevzbuzovali. Brzy po nás zasedli k venkovnímu stolu místní štamgasti. Pán a paní v letech, kteří vypadali, že chlast je jejich denním chlebem i vodou. Oběd byl česká klasika: guláš, výpečky s červeným zelím a špenátem. Nevypadalo to zle, třeba špenát nebyl udělán ze zmrazené kostky a vůbec to vypadalo domácky. Jen bych si tipnul, že s čerstvostí bylo jídlo lehounko za hranou, kupované knedlíky byly lehce okoralé a pokud jste jídlo rychle nezhltli, tak jste ho dojídali studené.

Po rozpačitém gastrozážitku jsme dojeli na opuštěný klidný hřbitov vesnice, která nemá víc než patnáct stavení. Překvapilo mě, že řada hrobů zvěstovala, že se nebožtíci nedožili příliš vysokého věku, navzdory krásné a čisté krajině kolem.

Na rodinu mé tety minimálně dvakrát tvrdě dopadla ruka osudu. Poprvé, když na motorce zahynul ve svých čtrnácti letech bratr jejího manžela. Ve stejném stáří či spíše mládí tragicky zemřel syn mé sestřenice, když se na něj převrátil traktor. Máma mi pak vyprávěla, jak moje sestřenice pološílená smutkem později najížděla autem na chlápka, který, ač nechtěně, zabil jejího syna. Stál jsem nad jeho hrobem a bylo mi z toho smutno a raděj jsem si ani nepředstavoval jak hrozný to pro mojí sestřenici muselo být.

Sestřenice se po letech vrátila do zpustlého domu rodičů a s manželem ho začala rekonstruovat. Teď už vypadal k světu, jak jsme se mohli přesvědčit, jelikož jsme jí po hřbitovním rozjímání navštívili. Neviděl jsem jí snad deset let a bylo to příjemné setkání.

Ještě předtím jsme ale nad vesničkou vylezli na rozhlednu, ze které byl nádherný výhled a já jsem se utvrdil v tom, že Kokořínsko je země zaslíbená. Kdybych někdy vyhrál jackpot, nebo vykradl banku, či benzínovou pumpu, tak se sem na stáří odstěhuju.


Vrátenská rozhledna


.. a pohled z ní


Cestou zpět do sudetské spádové obce, která postrádá kouzlo kokořínských vesniček jsme se ještě stavili na hradě Houska, který mimochodem vlastní zaměstnavatel mé sestřenice, jež dělá provozní na zámku, který je rovněž ve vlastnictví jejího zaměstnavatele.
Bohužel jsme přijeli s křížkem po funuse, protože zrovna končila poslední prohlídka, což ale nakonec nevadilo, protože to byla i tak příjemná procházka.

strašidlo u Housky

Večer po příjezdu z výletu jsem ještě stihnul kulturní vsuvku, kterou zaštítil přítel Hukot v podniku jménem Peklo. Jestliže jsem si díky pozdnímu příchodu nestačil prohlédnout na hradě Housce údajný vchod do pekla, tady jsem si to vynahradil. Dorazil jsem za rachotu a běsnění kapely příznačného jména Evil Regiment. Zaujala chroptící slečna, jejíž dekolt skrýval potetované poprsí bujných rozměrů, které by jistě každý moc rád viděl (mimo mě, jelikož já jsem slušně vychovaný postarší chlapec). Podobnému druhu hudby příliš nehovím a proto nebudu kritizovat a mimoto, v řadách kapely jsou, navzdory divokému vzhledu, samí milí a neperspektivní lidé.

Další na řadě byli Bumfrang 3, jejichž polabský indie rock mě bavil a dokonce jsem i uvažoval o zakoupení vinylové desky, ale bohužel jaksi po výletě zbyla hotovost pouze na nápoje alkoholového typu.

Další kapelou byli domácí hráči Kiss Me Kojak, kteří zde premiérově prodávali nové 3" CD, které jsem si rovněž nekoupil. Nejenže nebyla hotovost, ale také jsem si nebyl jistý, zda mám na tak nezvyklý formát uzpůsoben přístroj přehrávacího typu.


.. jsou čím dál lepší

Poslední kapela, trio Le Baind De Maid, nezněla úplně marně. Přesto jsem v jedné chvíli, kdy drtili riffy zavánějící klišé na sto honů, a kdy jsem přesně věděl, jak bude znít další tón, usoudil, že kultury bylo dosti a odebral se na lože, na němž jsem si jako pohádku na dobrou noc nepustil žádný nechutný film pro dospělé, jak byste si mohli myslet, ale jeden díl Simsnovic famílie a myslím, že jsem konce nedohlédl, jelikož únava byla značná.

Horror show no. 1

8. září 2013 v 17:17 | Alfi |  Viděno
Mám rád horory, to mrazení v tučném zátylku, tu stísněnou atmosféru, ten strachy scvrklý úd v zapáchajících trenkách. Bohužel je jen málo hororů, které by uspokojily můj vybraný vkus. Většinou je tam vždycky nějaký hák či alespoň háček. Blbé zpracování, slabý scénář, zoufalé herecké výkony...

Nedávno jsem ale shlédl film, který výše zmíněné nedostatky neobsahoval. Film se jmenuje vcelku nevinně The Woman. A vlastně to ani není čistokrevný horor, ale takový slepenec thrilleru a psychologického filmu. Horor přichází až v závěrečné třetině spolu s gore hrátky krvavými jak chicagské jatka. Výborně vybraní herci, skvělá kamera ... jistě by se našlo i pár mušek na kráse, ale pozitiva převažují. Doporučuji a dávám pět pentagramů z pěti.


Další film hororového typu nazvaný slibně Dům ďábla, jenž jsem nedávno shlédl, čerpá satanžel z těch nejotřepanějších klišé. Velký strašidelný dům a v něm samotinká dívka, kterou by každý normální člověk ohnul o křeslo a nikoli se jí snažil vyříznout orgány z šukézního těla, zatmění měsíce, satanský rituál... Dům ďábla má dokonale předvídatelný a chabý scénář.

Film byl natočený v roce 2009, ale děj je situován do osmdesátých let minulého století. Upnuté džíny, flanelky, chlupatí bobříci, dobová auta i účesy ... a samozřejmě soundtrack. A právě hudba je na filmu to nejlepší (alespoň pro mě, mnozí jedinci z ČSFD se nad filmem nepochopitelně rozplývají a naopak The Woman podceňují).

Celkem pravidelně díky filmům narazím na nějakou pozoruhodnou hudbu, což je naštěstí i případ Domu ďábla, v opačném případě by to byla hodina a půl ztraceného času.

Ve filmu bylo vícero zajímavých hudebních momentů, ale co mě zaujalo tzv. na první dobrou byla skladba One Things Leads to Another od londýnské new wave kapely The Fixx, kterou jsem do té doby znal jen podle jména. Nelenil jsem a na Aukro zadal název skupiny. Měl sem štěstí, album z roku 1983 s uvedeným songem se zrovna nabízelo a já neváhal a vinyl jsem jako jediný zájemce zakoupil. Přiznávám, že zmíněná píseň je jasně největším hitem alba a zbytek jaksi nedosahuje srovnatelných kvalit, ale vzhledem k tomu, že jsem nahrávku pořídil za pakatel, nelituji. A vy si můžete tuto chytlavou skladbu poslechnout též.