Říjen 2013

What´s new pussycat no.5

31. října 2013 v 20:52 | Alfi |  Alfi mudruje
Za poslední týdny, co jsem na blog nepřispěl ni čárkou, se toho stalo mnoho, ovšem chuť zaznamenávat můj úchvatně zajímavý život se zmenšuje rychle jak pohlavní úd slona po koitu.


V první řadě se z mého rodného maloměsta odstěhovala má ex-manželka. A jak už to tak bývá, odstěhovala i s dětmi, což znamená, že kontakt s nimi se poněkud znesnadnil, ale pořád je to v dojezdové vzdálenosti mého samochodu, takže se mění jen to, že to bude stát zase víc peněz a přítel mé ex manželky se bude muset smířit s mými návštěvami.


S juniory jsme podnikly několik zásadních akcí typu návštěva německého Dinoparku, pouštění draků a jeden masový dětský výlet.


Taktéž několika společenských akcích jsem se zúčastnil, jmenovitě oslavu čtyřicítky kamaráda Hukota v kavárně Bio Luž, kde zahudlaly převážně pražské skupiny Lyssa, Kontroll a OTK. Naštěstí jsem po umělecké produkci oslyšel vábení Viktora & Romana von Switzerland, abych pokračoval v oslavách v maloměstském nonstopu. Svůj pevný postoj jsem ocenil ve chvíli, kdy chlapci v půl deváté ráno rozrazili dveře mého apartmánu, a kdy já byl již bezmála schopný všech funkcí. Nevím, nakolik pomohl vydatný oběd v pivovaru Kocór, ale cestu samochodem skandinávské značky jsem Romanovi nijak zvlášť nezáviděl (i když samochod, když jej nastartujete pomocí startovacích kabelů, jezdí moc pěkně).


Taktéž jsem vyvezl svou roditelku a juniory do jisté obce nedaleko Nymburka za účelem povinšování k osmdesátinám mé bez sarkasmu nejmilejší tetě (a že jich mám celou řadu). Počasí přálo, cesta byla suchá, místy kluzká jak lubrikant v řitním otvoru homosexuála a mě se podařilo nezabloudit ani v nepřehledném úseku u Boleslavy Mladého typu.


A protože jsem rádoby intelektuál, navštívil jsem i jeden jazzový koncert v rámci jazz festivalu Mandau Jazz. Polská formace z Wroclavi vtipně nazvaná Jazzpospolita hrála jazz experimentálního typu. Pořídil jsem sobě za relativně slušný peníz dvě vinylové desky, z nichž jedné se nejspíš brzy zbavím, jelikož je na ní jazz na můj vkus až příliš experimentální. O dohře večera se raději nebudu příliš rozepisovat, snad jen dodám, že jsem do postele uléhal v půl sedmé ráno a dlouhé hodiny po probuzení jsem myslel, že předčasně umřu.


Naopak minulý víkend pijatyka dopadla o dost lépe. V maloměstském pivovaru se konal festival aleových piv (svrchně kvašených, poznámka pro příznivce europiv). Degustoval jsem po malých dávkách, leč mocně a přesto mi další den bylo téměř do skoku (obligátní klystýr, který mi způsobila odvážná pivní kombinace, beru již jako standard, bez něhož bych byl celý nesvůj). Netuším, jestli za to mohl předešlý cyklovýlet s přítelem Pupíkem, či dostatečné prokládání alkoholu jídlem.


A ani v pivovaru nechyběla porce pivní kultury, kterou jsem jako postarší polointelektuál okázale ignoroval. Jen jednou mě Vilém Čok s kapelou Bypass přilákal na dosah. To když jsem zaslechl častušku Anarchy in the UK. Ovšem jakmile kytarista začal sólovat, znechuceně jsem odešel. Každý znalec kvalitní hudby přece ví, že v punku není pro sóla místa.




Nejspíš zcela bláhově doufám, že se jednou na některé z pivovarských akcí dočkám hudby osobitějšího typu. Organizátoři se však domnívají, že pivaři musí jaksi zákonitě poslouchat anachronické bigbíty, jejichž členové slovo originalita považují za hanlivý výraz.


Dal bych si třeba toto:


Chyťte je!

1. října 2013 v 20:33 | Alfi |  Z horší společnosti
Na našem nepříliš vzhledném maloměstě se rozmohl takový nepěkný zvyk. Krádeže se mu říká. Jistě si vzpomínáte na to jak jsem byl oloupen o půldruhé dekády starý horský bicykl značky Leoprd. Mimochodem, nedávno jsem v internetové aukční síni zakoupil za půl Palackého další obstarožní cyklostroj, abych se mohl přiblížit zaměstnání či krčmě. Pobertové mají opět co loupit.
Chtěl jsem ovšem hovořit o jiné sortě pobertů. Jsou to specialisté, kteří provozují nájezdy na zahrádkářské kolonie. Onehdy jsem se stavil na zahradě mých roditelů a matka mi ukazovala jistou povědomou jednoletou bylinu, kterou vysadil můj mladší leč staře vypadající bratr za účelem výroby hojivé masti (vážně).
Bylina, jejíž pozitivní účinky naši bystří a empatičtí politici neustále bojkotují, se pěkně pnula vedle skleníku, v němž se rozrůstaly další dvě rostliny stejného druhu. Ze zkušeností, které mi přinesl dlouhodobý pobyt na maloměstě, kde se to nekalými živly hemží jak plevel na vedle opuštěné zahradě, jsem poznamenal, že bratr se úrody nemůže dočkat.
Za týden mi roditelka volala, že už má sklizeno. No tak sláva řekl jsem si. Bohužel nesklízel bratr, ale neznámý poberta. Dokonce se mu podařilo větracím okýnkem vyškubnout i dvě rostliny, které dozrávaly ve skleníku. Nutno zloděje pochválit za jeho šikovnost a vynalézavost, díky čemuž ušetřil otcův skleník.
S ohledem na tuto okolnost jsem moc rád, že mi zahradní zloději nesklidili moji loňskou úrodu. Můžu jen spekulovat nad tím, že jsem neudělal stejnou hloupost a nevysadil jsem bylinu v outdooru. Anebo to bylo spíš tím, že mé výpěstky by přes větrací okénko nevytáhli.

Adéla ještě nevečeřela

Krást lidem úrodu je již takový (nejen) místní folklór. Je přece jen jednoduší přijít na podzim na cizí zahradu a odnést si kontraband za pět prstů, než se s ním piplat několik měsíců. To že, rostlina není ještě zdaleka zralá a účinky jsou mizivé, těmhle Einsteinům již jaksi nedochází.
Tihle géniové zločinu jsou dneska už tak drzí, že si pro své desátky chodí za bílého dne. nedávno mi roditelka vyprávěla, jak onehdy postarší kolega Mičurin hnal pubescentní zlodějíčky přes půl zahrádkářské kolonie. Bohužel to nebyl žádný Zátopek a tak jeho spravedlivý hněv ostrouhal.
Kdybych byl na jeho místě a podařilo by se mi nepoctivé chlapce doběhnout, rozhodně bych se neštítil přiměřeně hrubého násilí a nebylo by mi líto ani škody v podobě zlomené násady od motyky ani fyzické újmy (ovšemže nikoli mé).
Pro výchovu mladých lidí, kteří se dostali na scestí, je třeba něco obětovat.