Prosinec 2013

Desítka je vodnatá sračka aneb vánoční večírek

21. prosince 2013 v 20:12 | Alfi |  Z lepší společnosti
Jak už to tak bývá, na konci roku se zaměstnanci firem scházejí, aby se posléze ještě více nenáviděli, popřípadě se jim po probuzení v cizích ložnicích dostalo koňské dávky morální kocoviny.

Letošní sbližování se spoluzaměstnanci se konalo v jisté maloměstské pizzerii, která sdílí stejnou střechu s biografem, kde mimochodem zrovna dávali druhý díl Hobita.

Jako již tradičně jsem dorazil s více než hodinovým zpožděním, kdy si již většina kolegů a kolegyň otírala mastná ústa a upocená čela. Rozpačité začátky podobných setkání nemám v oblibě, raději vyčůraně naskakuji do již odbrzděného vlaku.

Po place se, když se zrovna nerozbíjela plata sklenic, ladně pohybovalo několik pohledných číšnic, z nichž většinu bych okouzlil maximálně tak tučností mého finančního portfolia, kdyby ovšem tučné bylo.

Poněkud neprofesionálně se projevila blonďatá servírka s mnoha pěknými oblinami, která na můj dotaz, co by mi doporučila k vepřové panence na grilu se švestkovou omáčkou, odpověděla, že neví, jelikož je vegetariánka. Nejspíš ve mně ale jen chtěla vyvolat pocit studu za vraždění němých tváří. Další fází mé převýchovy ve vegetariána bylo, že na můj dotaz (cca po hodině a půl), jestli na mě nezapomněla s večeří, bylo, že odvětila, že skutečně zapomněla a že prý jestli chci ještě jíst. Pravdou je, že jsem v sobě v té době měl již asi čtyři piva a tři panáky výběrové irské whisky, a tak jsem musel uznat, že na tvrzení: "Hlad je převlečená žízeň", cosi pravdy bude. Přesto jsem na objednávce trval. Nakonec jsem svůj talíř na stůl skutečně dostal. Čert vem, že s úplně jinou přílohou než jsem si objednal.

Mezi pozitivní okamžiky zahrňme, když šéf objednal rundu tvrdého alkoholu, což spustilo menší lavinu dalších objednávek.

A mezi vrcholně vtipné okamžiky patřilo, když jsme jednomu kolegovi, který všechno zná, všude byl, od všech dveří má klíče a všichni ho zbožňují, objednávali místo dvanáctistupňového piva pivo nízkokalorické desetistupňové.

Stalo se to tak, že když na dotaz, jaké pivo pije, kolega rezolutně a se vší vážností prohlásil, že jedině "dvanáctku", protože desítka je prý vodnatá sračka, kterou pijou jen pitomci (já a pár dalších u stolu).

S několika dalšími pitomci jsme tedy vymysleli zákeřný plán. Domluvili jsme se se servírkou, která kolegovi-pivnímu znalci do půllitru počala místo dvanáctky točit desítku a čekali s potutelným úsměvem, co se bude dít. Znalec dobrého piva do sebe vpravil první půllitr této vodnaté sračky a ani nemrkl. Co se dělo dál, zda mu fakt, že lemtá desítku, někdo posléze oznámil, nevím, jelikož jsem způsobně odvrávoral směr panelová residence.


Další pozitivní zprávou bylo, že mi druhý den stačil pouhý jeden šumivý aspirin.

Pasta ala kentus sypaná parmazánem

18. prosince 2013 v 20:14 | Alfi |  Gastromadness
Onehdy se mi nepodařilo vybrat si z pouhých sedmi jídel, která nabízí naše jídelna. Z toho důvodu jsem si připravil stravu domácí. A jelikož mě nebaví dělat složitá jídla typu plněné křepelky, vybral jsem si jednoduchý italský recept, který v jednom díle připravil pro zaměstnance jedné českokrumlovské rádobyitalské restaurace prostořeký šéfkuchař, Zdeněk Pohlreichů.

Abych ještě zvýraznil chuť tohoto na přípravu sic nenáročného, leč chutného pokrmu posypal jsem jej parmazánem. Na pracovišti jsem plastovou nádobu s klenotem taliánské kuchyně vložil do hladových úst trouby mikrovlnného typu a nechal několik minut temperovat.

Když jsem si pokrm přinesl na pracoviště a odkryl víko, téměř vzápětí počal protestovat kolega Griffin. Nevybíravými slovy označil italskou klasiku za smradlavý kentus. Tak jsem mu asertivně vysvětlil, že vůně parmazánu se rapidně liší od jeho oblíbeného eidamu 30%.

Poté, co však kolegové uzavřeli kuchyňku a futro dveří neprodyšně oblepili páskou na koberce, musím sebekriticky uznat, že temperovat parmazán v mikrovlnce skutečně není to zcela pravé ořechové.