Japonsko - cesta tam

7. března 2014 v 20:55 | Alfi |  Po venku
Japonsko - leden/únor 2014

Cesta tam



O cestě do Japonska se zmínil Ivan, chlápek, od kterého čas od času už po dlouhá léta nakupuji hudební nosiče. Nahodil to jen tak mezi řečí někdy před pár měsíci a já tuhle nabídku bral s rezervou a s pocitem, že tohle je jen taková utopická chiméra, přestože lákavá. Jenže netrvalo dlouho a Ivan, začal mluvit o detailech a z fata morgány se začala stávat realistická představa. No a když byly zakoupeny letenky a zabookován hotel v Tokiu, již nebylo cesty zpět.



Večer před dnem Dé mě jako obvykle, když mě čeká náročnější cesta, přepadává klasická předcestovní horečka. Proto raděj vynechávám obvyklé oblíbené činnosti, jakými jsou popíjení alkoholu a inhalování léčivých bylin. Snad jen masturbace by mohla zklidnit pocuchané nervy. S těmi třesoucími rukama by to šlo hodně rychle.


Ve vaně si ze studijních důvodů pouštím dokument o Japonsku.


Nařizuji si hned čtyři budíky, abych náhodou nezaspal. Jako již mnohokrát předtím se přesvědčuji, že nám někdo při narození do těla instaloval budík. Jak jinak si vysvětlit, že se pět minut před zazvoněním prvního z nařízených chronometrů budím sám od sebe.


Je nekřesťanská hodina ke vstávání (dokonce i pro neznaboha, jakým jsem já). Hodina mezi psem a vlkem a já nasedám do samochodu, kterým se přesouvám do Liberce, kde mám sraz s Ivanem. Parkuji na ulici, hned vedle Ivanova bydliště a přesedám do jeho auta s šípem ve znaku. Jen doufám, že za týden najdu samochod na svém místě. Ivan to valí do Práglu a já se občas přistihnu při tom, jak šlapu na imaginární brzdový pedál. Někde na Proseku se dostáváme do ranní zácpy a Ivan začne mudrovat nad tím, jestli se nám vše podaří stihnout. Nakonec je zácpa menší než ta, kterou trpím já. Parkujeme kousek od Kulaťáku a metrem jedeme ke Staromáku, kde vyzvedáváme japonskou měnu. Vracíme se k autu a vyrážíme na sídliště nedaleko letiště Václava Havlů, kde ponecháváme auto svému osudu. Ivan je trochu šetřílek a tak mu riziko zcizení auta stojí za úsporu pár stováků.


Pak už jde všechno dost rychle. Najednou přešlapujeme v hale letiště a u přepážky fasujeme letenky. Procházíme celní kontrolou do tranzitu a po chvíli absolvujeme další kontrolou, kde zjistí, že nejsme ani pašeráci ani teroristi. Ještě malá chvíle a už sedíme v letadle tureckých aerolinek, které míří do Istanbulu. Na tomto místě se sluší připomenout, jak jsem již několikrát na tomto pseudoblogu zmínil, že jsem člověk dosti opožděný a proto zatímco mnohé děti školou povinné mají za sebou již řadu aviatických dobrodružstvích, pro mě to byla premiéra.


Čekal jsem, jestli třeba nezačnou pracovat nervy a já se na poslední chvíli nepokusím vrhnout k nouzovému východu. Ale pracovat začaly naštěstí pouze motory a já si za chvíli užíval výhledu nad hustými mraky. Do Istanbulu je to tři hodinky cesty, pokoukáte na Alpy, pojíte stravu polotovarového typu, dáte turecké pivko a najednou koukáte z okénka na bosporský průplav.



Alpíny



Turecký pifson


Zatímco v lednové Praze bylo lehce nasněženo a pod nulou, v Istanbulu není po sněhu ani památky, je polojasno a příjemných 9 stupňů. Ty si ale neužijeme, protože zůstáváme trčet v tranzitu. Tři volné hodiny trávíme poflakováním se po letišti, nákupy v duty free shopu a pozorováním exotických spolucestujících. Cenu o nejextravagantnější model vyhrává černoch s kudrnatým čírem v pestrobarevném modelu připomínající pyžamový overal. Kam se něj hrabou konzervativní evropští punkeři se sichrhajckami a pomalovanými křiváky. Tohle byl pravý africký rebel!


Z Istanbulu do Tokia letíme o dost větším letadlem, které je překvapivě plné Japonců. Dumám nad tím, co se stalo s těmi pracovitými příslušníky ostrovního národa, kteří dřou za šéfova pořvávání přesčas a na dovolené zásadně nejezdí. Tohle byli nejspíš jen samí flákači, kteří podrývali japonskou pracovní morálku.


Čekalo nás cca 11 hodin letu, které jsme mohli strávit klimbáním, sledováním filmů či poslechem turecké populární hudby či přežvykováním prefabrikované stravy. Bohužel ani tři panáky whisky mě nedostaly do stavu, kdy by se mi chtělo usnout. A tak jsem shlédl Into The Wild v originálním znění bez titulků a ujistil se, že turecký folklór nebude patřit mezi mé oblíbené disciplíny.



Někde nad Čínou začalo svítat a ten moment se mi podařilo neprospat a pak už netrvalo dlouho a vznášeli jsme se nad Jižní Koreou přeletěli moře a kroužili nad japonským pobřežím. A pak už jen pár minut a aeroplán dosedl hladce na přistávací plochu letiště Narita.


Svítání nad Čínou



Japonské pobřeží


Následovala opět letištní kontrola, kdy nám japonský úředník sejmul sken sítnice a otisky ukazováčků. Celní kontrolou jsem prošel naprosto bez problémů. Na rozdíl od Ivana, kterého si proklepli japonští celníci mnohem důkladněji. Chyběli už jen plastikové rukavice a vystrčená řiť.


Po cca 20 minutách dostal Ivan milost, natáhl si kalhoty a boty a mohl se společně se mnou stát regulérním turistou v Japonsku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 dannik dannik | Web | 12. března 2014 v 7:54 | Reagovat

Doufám že se brzo dozvíme, jaký jsou japonky a že to taky budeš mít podložený fotkama.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama