Duben 2014

Bitva s hůlkami a jiné veselé příhody

18. dubna 2014 v 22:13 | Alfi |  Po venku


V Yokohamě a později i v Tokiu překvapivě pravidelně potkáváme muže černé pleti, kteří, jak později zjistím, pracují na tržnicích, popřípadě jako kluboví naháněči. Jednoho zaznamenávám v bistru, kam zajdeme na naše první japonské jídlo. Spolu s Ivanem je naše černobílá trojka za exoty. Dávám si rýži s mořskou řasou a vepřovým masem, které zde servírují nakrájené na slaboučké plátky. V restauracích a bistrech lze požádat i o příbor, resp. lžíci, já však hrdině zápasím s hůlkami. Pokud člověk není úplný dřevo, brzy získá ten správný grif.




První jídlo v Japonsku

O Japonsku se tvrdí, že je to velmi drahé místo pro život. Rozhodně to ale neplatí o jídle, které koupíte na ulici (neplatí to ani o elektronice, oblečení, hudebních nosičích nebo o cigaretách). Cena menu sestávající z polévky, hlavního jídla a salátu vás v bistrech vyjde v přepočtu kolem sta korun. A jak to funguje v takovém běžném japonském městském bistru? Ve výkladní skříni mívají některá bistra a restaurace plastové modely jídel, které vypadají velmi realisticky, popřípadě mají uvnitř jídelní lístky s obrázky a cenami. Není výjimkou, že mnohé podniky mají uvnitř automat s texty v japonštině a obrázky. U každého jídla je tlačítko s cenou. Když si vyberete, vhodíte obnos (automat bere jak mince, tak i bankovky), zmáčknete tlačítko a vyjede vám účtenka. Posadíte se k baru ve tvaru podkovy, v níž se pohybuje obsluha, která tak servíruje na obě strany, tudíž se příliš nenaběhá. Obsluha si vezme váš lístek a nejpozději do 3 minut máte před sebou kouřící misky s jídlem. Vodu, popř. čaj vám obsluha bleskově naleje ihned po dosednutí na židli a toto je mimochodem gratis.


Všechno je dokonale funkční a dovedené k dokonalosti. Pokud platíte hotově, není bez zajímavosti, že vám obsluha s úsměvem vrátí vše do posledního "pětníku". Spropitné se v Japonsku nevede. Naopak se tu považuje za něco urážlivého. Pro mě je to rozhodně praktické, díky tomu nemusím, jako v jiných zemích, přemýšlet o tom, jestli jsem číšníka neurazil příliš malou diškrécí.


Za našeho pobytu v Tokiu jsme se takřka bezvýhradně stravovali v levných restauracích a bistrech. Nasytit se v Tokiu není problém, tyhle podniky jsou doslova na každém rohu a mnohé z nich mají otevřeno non-stop. Jeden takový podnik se nacházel asi 100m od našeho hotelu a stal se naší tradiční večerní zastávkou. Většina jídel je podávána s rýží, nudle jsou v defenzívě. Pokud si v Japonsku poručíte nudle, nepočítejte, že na talíř, resp. do misky dostanete něco podobného jako ve vašem oblíbeném vietnamském bistru. Japonci nudle nesmaží, ale podávají je jednoduše vařené.

Japonské nudle

Vyzkoušeli jsme i pouliční stánky, kde prodávají například smažené koule z mletého masa, které připomínaly naše karbanátky.


Ne všechno, na co jsem se chystal, se ale podařilo stihnout. Jako třeba asi nejznámější japonský pokrm - suši. Tak dlouho jsem návštěvu suši baru odkládal, až jsem najednou seděl ve zpátečním letadle. No nic, třeba to vyjde příště. Na suši lze v Japonsku narazit ve speciálních suši barech, kde tato pochoutka nepatří mezi nejlevnější, ale lze jí koupit podstatně levněji i v obchodě či na tržnicích zatavenou ve fólii a určenou pro domácí konzumaci.



Suši

Saké, alkohol vyráběný z rýže, jsem si ovšem ujít nenechal. Jeden večer, kdy Ivan chtěl odpočívat na hotelu, jsem si vyrazil do obchodní čtvrti poblíž nádraží Ueno. Hodiny jsem procházel neuvěřitelně rozsáhlou čtvrtí plnou úzkých uliček, a když už jsem pletl nohami, rozhodl jsem se k návštěvě jedné z mnoha restaurací. Uvnitř to na mě dýchlo autenticitou. Restaurace celá ve dřevě, otevřená kuchyň, kde jste mohli sledovat přípravu jídel a bar, ke kterému mě navedla obsluha. Servírka uměla obstojně anglicky, což je v Japonsku spíše výjimka a navíc měla konverzační náladu. Objednal jsem si místní pivo jménem Asahi, které je v Tokiu velmi rozšířené. Chuťově nebylo nijak výjimečné, kdyby vám neprozradili, že se jedná o pivo made in Japan, řekli byste, že chutná jako europivo ala Gambrinus. Každopádně bylo pitelné a během pobytu v Tokiu jsem jich pár vymlaskl.

Japonský Gambrinus


Japonci jsou hračičkové posedlí elektronikou a automatizací a tak se nám stalo, že jsme v několika podnicích narazili na mašinku sloužící k automatickému natočení piva. Jednalo se v zásadě o box, kam obsluha zasunula prázdný půllitr, zmáčkla tlačítko a za chvíli jse měli na stole plnou sklenici zlatavého moku s pěnou.


K jídlu jsem si dal rybu smaženou na kovové špejli a misku se salátem, smaženými žloutky a vnitřnostmi. Když jsem dojedl, všiml jsem si velkých skleněných lahví. Vydedukoval jsem, že to bude jistě saké a tak jsem si jej u hovorné servírky objednal. Saké se podává v porcelánové nádobce připomínající vázičku a nalévá se do porcelánových kalíšků. Vázičky měly v podniku ve dvou velikostech a já si z opatrnosti objednal tu menší. Paní servírka se mě zeptala, zda chci saké studené či teplé a ačkoli jsem si objednal studené, na stůl mi přistála lahvička s teplým saké (nejspíš jsem angličtinu té milé paní přecenil). Nicméně ani teplému saké jsem neřekl ne.


Ryba na špejli



Zátiší se smaženými žloudky, saké a pivem



A ještě jednou saké, tentokrát v 1,5l lahvích


Při popíjení saké, které jsem zkušeně zapíjel pivem, jsem si povšiml pobavených úsměvů domorodců. Záhy mě paní servírka informovala, že v Japonsku není příliš obvyklé zapíjet saké pivem, což jsem si přeložil tak, že jsem nekulturní hovado ze Západu. Na to jsem paní odpověděl, že u nás doma je naopak zcela běžné dávat si k pivu něco ostřejšího. Při odchodu se se mnou servírka loučila tak srdečně, že jsem jí musel slíbit, že za rok zase přijedu a dám si saké&bier.


Další návštěva restaurace mě následující den čekala při čekání na Ivana, který byl zrovana zaneprázdněn shoppingovou mánií (k tomu se ještě dostanu v dalším, nejspíš již posledním příspěvku). Chvíli jsem na Ivana čekal před obchodem, kde jsem si v nápojovém automatu objednal jakousi citronovou limonádu. Brzy jsem zjistil, že nejenom saké si můžete vychutnat teplé. Nejspíš jsem ve volbě nápoje zmáčknul tlačítko s klikyhákem, který znamenal horký. Chvíli jsem upíjel horkou limonádu, ale pak jsem si všiml vývěstního štítu nedaleké hospody. Limo putovalo do koše a já vyrazil na pivo.


Automat, kde si můžete dát horkou limonádu

Restaurace nebo spíše bar v patře byl opět ve dřevě a opět velmi útulný. Na stěnách hudební nástroje, evidentně se zde po večerech hrálo. Byl jsem první host, jelikož na chlastání bylo asi ještě brzy. Barman trochu vládl jazykem západních imperialistů a tak jsme si vyměnili pár zdvořilostních frází. Když mi barman nabízel Heineken či Budweiser a jiné západní patoky, nadhodil jsem, že si dám raděj nějaké místní pivo. Už si nevzpomenu na jeho název, jen vím, že mělo název na Há a že bylo opět pitelné a o něco málo chuťově výraznější. Stihl jsem dva půllitry a ačkoli jsem si myslel, že se snad v Japonsku v restauracích nemůže kouřit, tady byly všude popelníky. Takže plošný zákaz kouření v restauracích zřejmě neexistuje.

No a v posledním příspěvku si povíme o některých zvláštnostech Japonska a o účelu naší cesty (ne, nepašovali jsme drogy) a o cestě zpět.