Červenec 2014

Velké rozdíly i jemné nuance

23. července 2014 v 20:01 | Alfi |  Po venku

V minulých dílech pseudocestopisu japonského typu jsem se zmínil o pár zvyklostech, na které v krajině pod Řípem nejsme zvyklí. Že je smrkání na veřejnosti považováno za cosi velmi neslušného jsem tušil a skutečně je tomu tak. Japonci budou raděj obsah nosních dírek na veřejnosti donekonečna vtahovat dovnitř, než aby se jednou pořádně vysmrkali a měli pokoj. Já jsem člověk slušně vychovaný a tak jsem se přizpůsobil místnímu koloritu a po japonském vzoru jsem popotahoval. Na rozdíl od Ivana, který se kulturními odlištnostmi nehodlal omezovat a klidně si z plných plic zatroubil do nosočistopleny.


Rovněž je pravdou, že Japonci se při jídle nežinýrujou a zvuky, které vydávají při konzumaci jídel, bychom považovali za neslušné zase my Evropané. Na rozdíl od takových Francouzů, kteří klidně stráví u večeře tři hodiny, pracovití Japonci nemají na dlouhé vysedávání čas a tak minimálně přes den svá jídla hltají jak pelikání mláďata a vydávají u toho dost roztodivné zvuky.



To co mi po návratu z Japonska chybělo asi nejvíc, nebyla místní kulura, genius loci, atmosféra a podobný píčoviny, ale místní toalety, na jejichž návštěvu jsem se pokaždé těšil jak děcko na kolotoče. Jak již jsem zmínil, Japonci jsou posedlí automatizací a tak nebylo výjimečné, že ani v metru nechyběly toalety s bidetem a tlačítkovým ovládáním. Při údržbě čokovočka jste si mohli pustit i hudbu a na závěr si nechat prťku ofouknout přiměřeně teplým vzduchem. I když jsem byl celý den na nohou, mohl jsem si být jist, že v oblasti anální bude vždy pocit čistoty a svěžesti (nebo jak se to blábolí v těch kreativních reklamách). Zkrátka naprostý luxus a navíc zdarma. Když si vzpomenu na placené záchodky v pražském metru, pláču jak malé děcko. Srovnávat české veřejné záchodky s těmi japonskými je přibližně stejné, jako srovnávat českou fotbalovou ligu s anglickou.


Hajzlík s bidetem v metru


Měl bych se zmínit, že do Japonska jsem neletěl, abych studoval šintoismus, japonskou architekturu a bohužel ani sexuální zvyky Nipponu, ale abych směnil v potu tváře těžce vydělané peníze za vinylové desky. Idea byla taková, že naplním kufr deskami do maximální váhy, kterou povolují aerolinky, což v případě Turkish Aerolines znamenalo 30 kilogramů + pár kil do příručního zavazadla. Menší část nákladu jsem koupil sobě a zbytek jsem hodlal rozprodat, abych co možná nejvíc snížil finanční náklady této exotické cesty. Nyní zpětně mohu konstatovat, že jsem si prodejem vinylů na cestu i pobyt v Japonsku vydělal a ještě mi zbylo pár moc pěkných desek.


Uvnitř ráje pro hudební maniaky - Disk Union


V Tokiu, Chibě a Yokohamě, kde jsme prováděli nákupní nájezdy, je síť obchodů s novými i použitými hudebními nosiči. Ta rozsáhlejší se jmenuje Disk Union, další nese název Rekofan. My jsme navštěvovali převážně Disk Union. Většina obchodů hudebního typu měla několik pater (až pět) a každé patro bylo věnováno jednomu či několika žánrům. Dole klasika, v prvním patře jazz/funk /soul/dance, v dalším patře třeba pop/rock/punk. Některé z obchodů byly úzce specializovány, navštívili jsme třeba metalový Disk Union, v přízemí byl heavy metal a hard rock, v patře speed metal a thrash a uplně nahoře extrémní odrůdy jako black metal, death metal či grindcore.


Debustrol za 1.400 jenů


Ceny jedné desky začínaly někde u 100 jenů a za tuhle směšnou cenu se daly sehnat vcelku slušné tituly. Čím byl titul vzácnější, tím samozřejmě ceny šplhaly nahoru. V řadě obchodů měly slevy a různé akce typu: kup 3 alba a budeš mít jedno za 200 jenů atp. Pro sběratele a milovníky vinylů je Japonsko rájem na zemi.


Kdybyste v Japonsku hledali Disk Union, tak takhle vypadá jejich logo



Ale i když byl náš prvotní cíl jasný, nechtěl jsem zredukovat můj japonský pobyt jen na nakupování desek Párkrát jsem nechal Ivana odpočívat v hotelu a vyrazil jsem poznávat blízké okolí.


Kousek zeleně v srdci rušného velkoměsta



Chrám nedaleko našeho hotýlku


V Tokiu je celkem snadné zabloudit, neexistují tam názvy ulic, jen čísla domů, navíc moderní architektura Tokia neskýtá příliš orientačních bodů. Většina budov je zaměnitelných a tak se snadno stane, že se octnete neznámo kde a vůbec netušíte, jak se dostat zpět. Já nebyl výjimkou.


Tokio je bludiště


Po bloudění nekonečnými uličkami jsem najednou neměl potuchy, kde to vůbec jsem. Snažil jsem se najít směr, odkud jsem přišel, ale stále jsem nepoznával místa, kam jsem přicházel. Najednou jsem se octl v ulici, kde postávalo nezvyklé množství vyzívavě vypadajících žen. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že jsem zabloudil do čtvrti červených luceren. Vlastně hned potom, co na mě začala lámanou angličtinou mluvit jedna ze sexuálních pracovnic. Zvláštní je už jen to, že na mě promluvila, protože normálně jsou japonské dívky a ženy v kontaktu s cizinci extrémně stydlivé (jednou jsem se jedné slečny snažil na cosi zeptat ve výtahu, ale nic než chichotání jsem z ní nedostal). No ale když už na mě promluvila, zajímalo mě, na kolik přijde taková sexuální turistika v Tokiu. Slečna, která sice byla asiatka, ale tipnul bych si že nikoli Japonka, mi nabízela blowjob za 15.000 jenů, chvíli jsem o tom uvažoval, ale když jsem si uvědomil, že mi v peněžence zbývá právě už jen těch 15.000 jenů, a ještě jsem nenakoupil všechny suvenýry, nechal jsem si tuto exotickou zkušenost ujít. Procházel jsem ulicí a za rukávy mě tahaly šikmooké slečny a kluboví naháněči a najednou jsem v dálce začal poznávat místa, kterými jsem procházel. Pak už byla cesta k hotelu celkem snadná.


Konečně na hotelu!
(Elektrokolo na obrázku jste si mohli za nevelký peníz půjčit)